Ekonomika Vatikánu je plusová jako u málokterého státu. V jeho rozpočtu představují jedinou ztrátovou položku vydání na média: deník a rozhlasové vysílání s převážně propagandistickým podtextem. Možná kvůli snižování nákladů se posluchači vatikánského rozhlasu dosud nedozvěděli, jestli byl Josef Ratzinger členem Hitlerovy mládeže v době, kdy to pro gymnazisty bylo ještě dobrovolné, nebo až poté, kdy bylo členství pro všechny středoškoláky v »Tisícileté říši« povinné. Okolnost dobrovolnosti, nebo diktát - to při posuzování členství v Hitlerově mládeži, ale i v jiných organizacích či válečných složkách hodně znamená.
   Známý antifašista a nositel Nobelovy ceny za literaturu Günther Grass způsobil nedávno zemětřesení svým doznáním, že kdysi byl příslušníkem zbraní eses. Kdekdo se označil za jediného, kdo smí případ posuzovat, i když nebyly známy bližší okolnosti. V jednom kabaretním vysílání německé televize padla také otázka, proč o své příslušnosti ke zbraním eses Grass něco neřekl již dříve. Bouři smíchu a potlesk vyvolala odpověď: »Grass teprve teď má před vydáním své knihy, která nám to všecko objasní.«
   Vydavatel očekávané Grassovy nové publikace ohlásil její vydání na 1. září 2006. Autobiografickou knihu Beim Haüten der Zwiebel (Při sklizni cibule) si Günther Grass dokonce sám ilustroval, a prý docela hezky, leč zvědavce zajímá především obsah.
   V publikaci Günther Grass po pravdě píše, že se v posledních měsících druhé světové války stal vojákem zbraní eses. V pozdním podzimu 1944 musel Günther jako sedmnáctiletý k vojenskému odvodu a byl pak ještě během podzimu a zimy vycvičen v útvarech zbraní eses coby tankový střelec a až v březnu a dubnu 1945 se zúčastnil ústupových bojů německé armády v Lužici (která nám kdysi patřila, ale Habsburkové nám ji prošustrovali). V památný den 20. dubna 1945 byl Grass zraněn a vzápětí se ocitl v americkém zajetí. Památný den to byl nejen pro Grasse, nýbrž i pro Adolfa Hitlera, neboť v ten den naposledy slavil ve stísněných podmínkách narozeniny.
   V nové knize líčí Grass své osudy od počátku druhé světové války až po zánik »bubnové palby«. Kniha vnese konečně jasno do mnoha dohadů, neboť někteří ze spisovatele udělali protileteckého dělostřelce (FLAK - Flugzeugabwehrkanone). Největší rozruch však způsobil výraz »zbraně eses«. Tyto oddíly existovaly od r. 1933 (rok převzetí moci Adolfem Hitlerem) a nebyly původně součástí německé branné moci. Staly se významnou složkou nacistické strany (NSDAP) jakožto »Hitlerovi političtí vojáci«. Zločiny jednotek eses jsou nejen u nás všeobecně známy.
   Povolávací rozkaz obdržel mladý Günther Grass krátce před svými sedmnáctými narozeninami (16. října). Už jako voják za ústupových bojů potkal v lese desátníka německé branné moci a tento zkušenější voják Wehrmachtu vzal bezradného Günthera Grasse pod ochranu a začal ho poučovat. Poradil mu, aby při první příležitosti vyměnil vojenský kabát příslušníka zbraní eses za normální vojenský, neboť coby esesák by mohl být při zajetí ihned zastřelen.
   Chtěl se mladičký Günther Grass do válečné vřavy zapojit nebo ne? Vyhlídky nebyly valné. V jeho rodišti Gdaňsku začala druhá světová válka. V r. 1939 dovršil dvanáct let. Když mu bylo patnáct, pokusil se Grass stát námořníkem na ponorce; byl však příliš mladý, nevzali ho. Ke konci války zbraně eses ztratily dřívější punc zvláštních jednotek strany NSDAP. Některé vojenské armády již bývaly začleňovány do útvarů eses, které utrpěly vysoké ztráty. K útvarům zbraní eses přidělovali rovněž mladé odvedence. Zatímco počet vojáků Wehrmachtu od r. 1940 do r. 1943 klesl z 9,4 milionu na 7,8 milionu, počet příslušníků eses přes značné ztráty stoupl ze 450 000 za stejnou dobu na 830 000 mužů, a to především nuceným přidělováním podle zásady »frewillig muss« (dobrovolně musí). Na jaře 1945 již více než 10 procent německých vojáků patřilo ke zbraním eses.
   Grassovo vojenské nasazení se změnilo v útěk, naštěstí byl přitom jen zraněn. Již zmíněnému přátelsky nakloněnému desátníkovi onoho 20. dubna 1945 utrhl granát nohy. Kdyby granát vybuchl o půl metru blíže ke Grassovi, ležel by už na hřbitově.
   Část německé veřejnosti se zabývá problémem Günthera Grasse velice živě. Mnozí píší své názory do redakcí, včetně takových připomínek, že je možné být členem nějaké strany či mládežnické organizace (Hitlerjugend), ale nikdy ne členem zbraní eses.
   Jak to vlastně je, si možná spisovatel vysvětlí s Josefem Ratzingerem (Benediktem XVI.) osobně, jelikož Günther Grass by se s ním ještě letos rád setkal v bývalém koncentračním táboře Aibling. V České republice možná jen někteří vyšší hodnostáři katolické hierarchie vědí, že papež Benedikt XVI. má v září 2006 navštívit Bavorsko. Ví to však bezmála všichni sudeťáci, neboť číslovaná místa na setkání s papežem jsou prostřednictvím listu Sudetendeutsche Zeitung nabízena i důvěryhodným osobám z bývalého Československa. Bude to takový druhý letošní sjezd sudeťáků po 57. srazu v Norimberku, konanému o svatodušních svátcích. Snad z diskusí vyplyne konečný závěr ať už jde o členství v Hitlerjugend nebo v útvarech eses podle známého biblického úsloví: Kdo je bez viny, ať po mně hodí kamenem.
   U nás si někteří se závěry, alespoň co se týče Günthera Grasse, značně pospíšili. Již v neděli 13. srpna 2006 měl bývalý předseda PEN klubu Jiří Stránský podle německého tisku (Süddeutsche Zeitung) říci: »Já bych to nenechal bez povšimnutí.« PEN klub prý zvažuje odebrání ceny Karla Čapka z r. 1994. Všeobecně je však známo, že Nobelova cena za literaturu Güntheru Grassovi odebrána nebude.
   Günther Grass navíc nedávno sdělil, že o své příslušnosti k útvarům zbraní eses se zmiňoval již dříve. V osmdesátých letech to přiznal v jistém hamburském lokále a rovněž na závěr jednání »Skupiny 47« na zámku Dobříš v r. 1990. Měli být u toho Hans Joachim Schädlich a Helga Nováková. Zřejmě všichni tenkrát věděli, že v r. 1944 již bylo hodně mladých lidí povoláváno k těmto útvarům a nepovažovali to za nic zvláštního.

   P. S.
   Historik Ernst Nolbe vlastní letní sídlo nedaleko Lübecku (Šlesvicko-Holštýnsko), takže je bezmála sousedem Günthera Grasse a duševně je s ním spřízněn. Dnes probíhá nové oceňování »generace Flaku« (FLAK = Flugzeugabwehrkanone - protiletadlové dělo). K flaku byli ke konci války přidělováni podle již uvedené zásady »freiwillig muss« (dobrovolně musíš) i mladíci pod 18 let. Mnozí se přiznali, že bývali poskoky u »flaku«, další se teprve přiznávat budou v duchu dobrovolné akce vedoucí ke smíření s německou historií, včetně jejích nejtemnějších stránek. Dramatik Dario Fo (je pouze o půl roku starší než Günther Grass) dostal Nobelovu cenu za literaturu dva roky před Grassem. Ze svých »pohostinských« vystoupení u Mussoliniho útvarů nedělal tajnosti. Svého času se nedaleko Lago Maggiore přihlásil dobrovolně, aby nemusel na »dobrovolné« práce do Německa, a vyhnul se tak nejen nuceným pracím, ale i bombardování. Po několika týdnech bez bojových akcí došlo ke zmatku a náš hrdina vyčkal do konce války v úkrytu. Dario Fo coby ctitel Haškova Švejka tvrdí, že Grass se přihlásil dobrovolně zřejmě proto, aby s optimismem a pevnou vůlí nakonec přežil.
   Pak by si oba - Günther Grass i Dario Fo - mohli spolu s Brechtem povzdechnout: »Šťastná země, která se obejde bez hrdinů.«

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]