Jde o otázku s širším záběrem. Většinou si čtenář vzpomene na povídku Jana Nerudy, který si nevěděl rady se starým slamníkem. Napadnout nás ostatně mohou i jiné vazby a vztahy. Pro českého občana v začínající kampani a v den D v říjnu 2009 půjde o záhadu, kam s volebním lístkem. Kdekdo si tento hlavolam může srovnávat s Foglarovým „ježkem v kleci“ a s jinými otázkami. Nejspíše s prvořadým problémem, zda vůbec lézt do volební místnosti. Zejména, když se již dvacet let na naší politické scéně, na volitelných i nevolitelných místech pohybují stále tytéž rozverné figurky, které nemají ani vlastní sen, ani program, natož ideu. Co nosí v hlavě jsou tantiémy, hotovost v kešeni, koho ovlivnit, na kom participovat s cizím účtem anebo v jaké škatuli ukládat zlaťáky. Na ministerstvu zahraničí jeden z „profláklých“ financiérů užíval krabici od bot. Krom toho mívají tito jedinci jediné přání: dostat se do sněmovny anebo rovnou do vlády. Tam se nacházejí klíče, které otevírají trezory a přístup k miliardám. O to tedy jde v této tlačenici, která se opakuje před volbami pravidelně každé čtyři roky, někdy (jako právě teď) i dříve, předčasně.
   V politických stranách různých barev a proměnlivých programů se vlastně nemění jen červená. Sociální demokraté nosí oranžové šály, snad i když jedou na společný výlet do Itálie s modrými. Nečutají ani tak s programovými hesly, jako spíše se vzájemnou výměnou urážek a rádoby vtipností. Se ztopořeným prostředníčkem se předváděl poprvé ve sněmovně, a přes televizi před námi všemi, modrý Topolánek. Krom urážek teď probíhá mnoha dimenzionální krize, což se odvíjí v projevech maléry ekonomické povahy a mravní ubohostí. A protože jsou předskokani, kteří udávají tón, a jezdci, kteří se vezou za drahé peníze s kopce, a všichni stejného založení, volič si prostě i při široké toleranci nemůže vybrat. Derby modrých a oranžových probíhá v podstatě jako horská dráha, která se - až na výjimečné otřesy - chvěje a řítí do nové patové situace, k pracnému sestavování vlády, do kapriců pana prezidenta a případného odvolání kabinetu, jemuž se nepodaří ovládnout Strakovu akademii. Stačí zaplatit přeběhlíky, někdy namazat vhodného poslance U Schnellů, aby nebyl s to hlasovat ani pro, ani proti. Zkrátka zvadne, i když ho potom nalévají kávou a hovězím bujonem…
   Podle agentury Median ze srpna 2009 vytvářel potenciální poměr sil modrých a oranžových skóre 81 ku 73 ve prospěch oranžových, ale podle jiných hadačů z křišťálových koulí to mohlo vyjít i obráceně. Do souhrnného souboru 200 poslanců tedy v tomto případě scházelo ovšem 46 dalších poslaneckých mandátů, počítaje v to i strany pidižvíků, kteří ovšem mohou hrát roli i jedním jediným hlasem. Když chtěl být Václav Havel po čtvrté zvolen prezidentem, a když si jeho personál spočetl nálady ve sněmovně a v senátu, nezbylo než na pár hodin, a na dobu volby, zatknout republikána Miloslava Sládka. Neboť tento ubožák (který nestojí za špetku sympatie) mohl svrhnout hlavu republiky. Václavu Klausovi zase nebylo proti mysli dojednávat hlasy s lobbyistou nevalné pověsti, protože i jemu, mudrcovi státu, mohlo scházet několik oranží do vítězství. Tím bylo dosaženo , že si vlastně ani prezidentů nevážíme.
   Dvě další strany pak představují komunisté a lidovci. Komunistům zase politologové počítají průměrný věk a úmrtnost s nadějí, že rudým ubudou počty voličů, mnozí nedojdou o holi, ale zejména mladých schází, kam se podíváme. Nejen v řemeslech, ale i v politických stranách. Mají prostě (pokud nechtějí kandidovat) úplně jiné zájmy a politiku v Čechách, tolikrát „profláknutou“, pokládají za ztrátu času. A lidovci, kteří si hrají na stranu rádoby katolickou, mohou snad oslepit jedině staré, unavené, nevidomé, ale hlavně naivní účastníky volební merendy. (Mimochodem jejich skóre činilo podle agentury Median 23 ku 15, ve prospěch rudých.) Potom tu máme ještě drobotinu, která se nedostane ani na volitelných 5 procent: vypařili se nám zelení s Bursíkem i se světovou Kateřinou Jacques. I když Václav Havel nám dal na vědomí, že zelená je právě jeho barva, kterou bude prosazovat! Vznikla nová strana T0P 09, která si vsadila na předáka průzkumů Karla Schwarzenberga s nadějí, že posbírají všechny, kdož se odvracejí v nevolnosti nad modrou, červenou, černou a občas i oranžovou. Tito, co si dali údajně do znaku černého kance, získali v agentuře Median 8 mandátů, které mohou být sice zanedbatelné, ale jsou-li poslanci a strany v patové situaci, mohou na této scéně docela dobře sehrát úlohu řeznického nože. A to jim jde.
   Ovšem tlačenice je převeliká, i když nároky nejsou vysoké. Dvacet postav se točí kolem kormidelnického kola, zbytek za drahé peníze luští pasiáns, pročítá noviny, zejména bulvární, pokud se nehlasuje, v zákulisí popíjí kávu, pokuřuje a občerstvuje se i silnějšími alkoholy, nota bene za levné poslanecké cenovky. Někdy se při prověřování činnosti shledává, že se objevují v hojném počtu poslanci, kteří jako by ztratili hlas. Jediná slova, která pronesou, přijdou na řadu jen při hlasování o důvěře kabinetu. Naše exkluzivní loutky jen v pravý čas pronesou buď „ano“, nebo „ne“. Takže v předvolební kampani se kdekdo chová jako nechtěný host v hostinci U Exnerů, o němž nám zanechal svědectví Jaroslav Hašek: „Hotovej nezmar, jako nějakej Boušek z Libně. Vosumnáctkrát ho vyhodili od Exnerů, a vždycky se jim tam vrátil… Lez jim tam voknem, dveřmi z kuchyně, přes zeď do lokálu… Takovej byl vytrvalej, že by se mohl stát ministrem.“ Zkrátka když se úspěšný dotěra dostane do sálu, potom vystupuje jako spolehlivý pěvec tělesa parlamentního sboru. Tváří se, že všemu rozumí, hlasuje o školství i elektřině, o zdravotních poplatcích, o pojišťovnách i o finančním světě, o nákupu zbraní, o dopravném, o zrušené pohřebného, i když smrt (zejména ta politická) je jediným oborem, v němž jsou potenciálně všichni „doma“. Někdy, jak je zvykem, převléknou i kabát, nebo dres, aby mohli kopat proti dříve vlastní brance.
   Klasickou ukázkou, abychom mohli uvést jeden příklad za všechny (a že jich je, jak do telefonního seznamu!) se stal Cyril Svoboda. Katolický politik, popoháněný církevními činiteli, kteří by se do politiky vůbec míchat neměli. Když byl sám v roli nábožensky laděného legislativce v akci a pomáhal církvi k restitucím, připsal do seznamu i provozní část Národního divadla, kterou vybudoval stát, a na pozemcích, jež od Voršilek koupil stát ještě v Masarykových časech počátkem třicátých let. Sám Miloslav Vlk se veřejně přiznal, že si jeptindy osvojily celou budovu o mnoha podlažích nad i pod zemí zcela protiprávně. Takže se nám vyzpovídal, ale náprava, coby zadostiučinění a pokání se nekonala. Což nebránilo témuž Cardovi, aby šéfoval Legislativní radě vlády, ministerstvu zahraničí, spravedlnosti, ministerstvu pro místní rozvoj, a dokonce i vnitru, které je skvělou příležitostí na shromažďování šanonů, copak kdyby si někdo v budoucnu obtěžoval. Že ano? Představme si tu šíři zájmů a vědomostí, o čem jeden Cyril dokáže kvalifikovaně hovořit, rozhodovat a hlasovat. Možná, že jej povzbudil sám kardinál Vlk, který doslova pravil, že „to bych tedy byl z cukru, kdybych se měl rozpustit nad každým problémem“. Pan kardinál také pozval v předvečer voleb na návštěvu papeže Benedikta a těsně před volbami rozešle svůj Pastýřský list. Tam nejspíše požehná, tomu kdo si žehnání arcibiskupského paláce vysloužil. Vlády se ovšem za Svobodova posunu v politice střídaly, ale nikoli ke škodě pana viceministra. Pravil totiž, když se jej zeptali, kde se mu víc líbilo, zdali mezi modráky nebo v záplavě oranžové, pravil, jak bychom čekali, že „mně se v každé líbilo. A nejlépe, víte, bylo období, kdy se něco dařilo ve Špidlově vládě, tam to bylo fantastické kolem vstupu do EU.“ „A zase na druhou stranu ve vládě Mirka Topolánka, se mi to líbilo obecně, jako i styl komunikace Mirka Topolánka.“
   Skvělý partner byl například Jiří Čunek, který shledal, že „vřed se také musí vyříznout“. Miloš Zeman je mužem vzdělaným, avšak málokdy se postavil před rentgenovou stěnu kritického pohledu na vlastní postavu. Dal nám to na svým hloubáním o duševní úrovni novinářů, když shledal, že „to jsou sebevědomí hlupáci, kteří píší o všem, ale nerozumějí ničemu. A tito hlupáci spolu s novinářskými kurvičkami vytvářejí mediální prostředí v této zemi“. Jistě na rozdíl od ministrů a poslanců, kteří jsou intelektem země v níž žijeme. Ostatně nejlepším metrem je Zemanův poradce Miroslav Šlouf, jehož objevení pokládá expremiér v pamětech za největší štěstí, které ho v životě potkalo. A když už spražil novináře, nechť nám zanechá ještě svědectví o vládě, v časech, kdy sám panoval. „Ve vládě se mění ministři, u nichž dochází ke zpožďování v určitých významných oblastech, což nutně neznamená jejich nekvalitnost.“ Ale v jednom bodě mají všichni pozorovatelé pravdu – že totiž pakáž, která se sešla pod jednou střechou, sehrála a sehrává jedno významné poslání: stala se totiž překážkou, která chrání průběh a výsledky privatizace v Čechách a rovněž nahromaděné bohatství české syslí díry, pozvolna se tlačící do popředí světového žebříčku miliardářů. Bohužel, lidem-voličům tento rozměr české politiky stále nedochází.
   Co říci závěrem této úvahy? Obraťme se na hospodského a řezníka pana Eidkuma, který za první republiky hospodařil na Letné. Dospěl k ověřenému receptu i pro příští volby. Špatný salám se dává do sekané a špatnou sekanou, byť místy namodralou, nacpeme do salámu. Obojí vede ke stejnému výsledku – a vy, čtenáři, si z těchto možností vyberte. Ovšem není vyloučeno, že najdete i lepší než Eidkumovo řešení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]