Na filmových záběrech z vodou zaplaveného města a přístavu New Orleans, předkládaných televizemi divákům v celém světě, jsou až na velice řídké výjimky vidět pouze tváře »afroamerického obyvatelstva« (likvidace pojmenování související přímo s barvou pleti má být jedním z důkazů likvidace rasismu: co není v jazyku, není nikde), nejspíš dělníků z tamějších továren a doků a jejich žen a dětí. Mizivý počet tváří »neafroamerických« naznačuje, že majitelé a šéfové těchto podniků i se svými rodinami z města včas zmizeli a své zaměstnance ponechali na pospas vodě. Ať si poradí sami, oni si taky sami poradili, postarali se o sebe ještě dřív, než velká voda přišla, zbohatli a o bohaté je vždycky a všude postaráno. A postarat se o sebe a zbohatnout je vlastně povinností každého Američana. Chudý Američan je špatný Američan. Pomoc těm zbylým nepřicházela, opožďovala se, stát sice nedával najevo neochotu, s pomocí ale nijak nespěchal. Výbuch zoufalství, jaké se tu dostavilo, mívá v Americe podobu násilí bezmocných na bezmocných: moc je jako zeď, za kterou chudí nedohlédnou a kam nedorazí ani velká voda, a chudoba nemá jiného protivníka a jinou oběť než sebe samu. Národní garda, přemístěná z Iráku, který je určitě o něco dál než sousední státy, odkud se dlouho nepřemísťovalo nic, si nemohla počínat jinak, než jak byla z Iráku navyklá: střílet bez předchozího upozornění. Zavádění demokracie v Iráku či v New Orleansu vyjde nakonec nastejno. Z pracně vyráběného dokumentu o rasismu zbavené americké současnosti, složeného ze spousty filmů a televizních seriálů, v nichž »afroameričtí« bankéři a policisté, nebo jen otcové a matky uprostřed svých afroamerických dětiček, šťastnými úsměvy chválí Ameriku, dokládajícího vstup »afroamerického« obyvatelstva do předsíně blahobytu, do tzv. střední třídy, dokumentu hýřícího barevnou harmonií, se rázem stal znovu film černobílý. Část černá v něm části bílé znova klade mnohokrát položenou otázku: kdybychom nebyli afroameričtí a byli bohatí, nepřišla by k nám do New Orleansu pomoc dřív a nebyla by ráznější, rozsáhlejší a účinnější? Opravdu se domníváte, že lingvistickou operací lze vyřešit společenský problém? Nemá panstvo v nejvyšších patrech mocenských mrakodrapů o to neodbytnější, oč zapíranější pocit, že bude pro všechny líp, když nás ubude? Nezbohatli jsme, škodíme dobré pověsti Ameriky. I demokracie. Ta má pořád ještě bílou pleť, slunko ji neožehlo na Balkáně, ani v Iráku. Naučila se sice střílet, ráda se projede v tanku a potěší ji pohled z letadla na padající bomby, prý ale má pořád ráda i ty, co nemají rádi ji. Sice trochu jinak, to se ale prý nedá nic dělat.
Autor: zrt
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)