Ráda bych napsala recenzi na jednu velmi milou knížku. Sama jsem to autorovi navrhla, slíbila a opravdu, zodpovědně jsem zasedla k počítači a dala se do psaní. Ani se neptejte, co jsem vyplodila! Takovou suchopárnost, že by se ke čtení knížky nedal svést ani otec scholastik. Ale ona stojí za přečtení, a tak vám alespoň napíšu svůj vlastní příběh dotyčné novely.
Ještě, aby všem náležitostem bylo učiněno zadost, měli byste vědět, že jde o novou knížku Michaela Doubka. Známý fundovaný kritik (Alexej Mikulášek) ji zve románovou novelou, Michael jí dal titul TVŮJ DEN, MÁ NOC a je to fakt prima čtení. I když ne úplně pravdivý, je to opravdický příběh a to už je sám o sobě důvod, abyste po ní sáhli. Žádná postmoderní nesmyslnost ve snaze po originalitě, žádné otřepané téma, ale nečekaná zápletka, zajímavé, úplně realistické postavy, normální lidi, naši sousedi a my sami.
„Myslím, že tohle je pravdivý příběh, i když nevím, jestli se stal přesně takto. Je to příběh mrtvého života. Příběh vraždy zakleté ve zrození. Příběh nenávisti z lásky. Příběh minulosti, která přetrvávala....“
Minulé Vánoce mi přišel e-mail se zdvořilou prosbou, abych přečetla přiložený rukopis románu, ve kterém je jednou z hlavních postav mladá archeoložka a archeologie hraje v příběhu podstatnou roli. „Och, to bude výjezd,“ řekla jsem si, abych použila výraz jednoho z lidí, po kterém zbyl pouze tento výraz, ačkoliv sliboval více. (Pamatujete si JUDr. Miroslava Janstu?) Jsem totiž ovlivněná různými dobrodruhy, kteří mají v archeologii úplně jasno a obvykle něco významného objevili, a my, tupí profesionálové, to z důvodů přízemní závisti nejsme ochotni připustit. (Traduje se například, že do Národního muzea chodil pán, který tvrdil, že je přímým potomkem Přemyslovců. Nosil nejrůznější důkazy na oddělení antropologie, českých dějin a archeologie. Jednou se k profesoru Neustupnému dostal spis, ve kterém všechy tyto skvělé důkazy byly shromážděny a dotyčný soudně vymáhal Pražský hrad! Profesor Neustupný snůšku nesmyslů prolistoval a spis vrátil do podatelny s lakonickým vyjádřením: „Doporučuji předat.“)
Já jsem se ale hned zastyděla: „Ty nádivo nafoukaná! Myslíš, že ty
všechno víš a umíš nejlíp? Vždyť je to od Doubka!“ Michael je zárukou kvality a serióznosti, vážím si ho a mám ho ráda. A tak potěšená za důvěru a polichocená, že jej zajímá můj názor, ačkoliv by vůbec nemusel, jsem rukopis bystře a odpovědně přečetla.
Na začátku srpna mi zářil na obrazovce mého laptopu další mail z Moravy: „Knížka vyšla.“ Posedla mě frenetická radost radost, že se podařilo vydat další „unijní“ knihu a za pár dní jsem držela v ruce úhledně a pečlivě zabalený balíček. Ihned jsem se dala do čtení, zvědavá, co Michael změnil, co zůstalo, jak bylo v prvním rukopise. Kniha je tak trochu i moje, vždyť ji znám od narození (jejího). Četla jsem o moravských archeologických lokalitách, představovala si kraj, který bohužel příliš dobře neznám. Pojídala jsem k tomu švestky z řeckého supermarketu a měla jsem pocit, že jsem TAM...
Teď by bylo na místě konečně něco o knize napsat. Správný kritik otevře spisovatelův hrnec, ledničku, spižírnu, odpadkový koš, překontroluje kuchyň a rozebere všechno do poslední molekuly. Obyčejný čtenář si pak řekne, že je úplný tupec, když mu tohle všechno uniklo a že raději neměl nic číst. Případně si řekne: Já jsem si myslel, že knížka je výborná, ale asi jsem nic nepochopil. Autor si řekne, že kritik je zakomplexovaný blb, ale pro jistotu zavolá, zdvořile poděkuje, teď že má opravdu ve všem jasno a jak mu pan kritik otevřel oči. Odpovědný recenzent zase pěkně rozebere děj, najde všechny jeho slabiny, zpochybní celkem logicky vypadající zápletku a potencionální čtenář ani knihu nemusí číst.
Často sleduji v neděli o půlnoci na řeckém prvním programu filmový klub. Ale vždy se snažím, abych nestihla fundovaný výklad před začátkem filmu. Ze všech sil pak hledám ve filmu to, co skvělostný recenzent a kritik objevil svým laserovým zrakem, ale obvykle to nezaznamenám. Hledáním cizích dojmů si kazím ty vlastní. A toho vás chci ušetřit. Naopak chci, abyste si knihu přečetli. Jednak se v ní určitě někde najdete a bez pochyby začnete přemýšlet o věcech, které náš praktický život zasunuje za paklíky starých obnošených fuseklí.
Knížka má rychlý děj, nemá hluchá místa, i když v ní najdete spoustu teoretických a filozofických úvah, ale také instinkt. Pro mne, coby čtenáře, je největší radostí, když dočtu poslední stránku, knížku zavřu a pak si sama představuju, co postavy románu dělaly poté. Někteří autoři tenhle dar nemají, takže jejich knihy opravdu končí poslední tečkou. Michael ho má, a já si představuju, co dělá Vilém a Kateřina a Lucie. (Teď mě napadlo, že byste se také měli podívat na knihu Jose Saramagy Člověk kopie. Bohužel nevím, jestli vyšla v češtině, ale je to trochu podobné a taky si budete představovat nejrůznější věci.)
Prostě udeřte na svého knihkupce nebo rovnou na nakladatelství Balt-East, které se knížky ujalo, vybavilo ji pěknými ilustracemi Markéty Kejzlarové, což je dnes vzácnost a výbornou korekturou, což je vzácnost ještě větší. Po dlouhé době se mi dostala do ruky kniha, kde jsem nenašla ani jednu hrubku!
Také jsem moc ráda, že další člen UČS našel cestu pro své knihy a že ještě existují a nebo už zase začala existovat nakladatelství, která mají svůj vlastní názor.
Jsem si jistá, že Michael má v šuplíku a v zápisníku další rozdělané věci a klidně bych se vsadila, že vím jaké. Určitě se najde poezie, šťavnatá a hluboká, kterou exaktní polovina Michaelovy osobnosti jen těžko vydá z ruky, ale také velmi zralé úvahy, jež použije ve velkém rozsáhlém románu, na který už určitě myslí.
Odhaduji, že román bude ze současnosti, protože Michael je vědec a potřebuje, aby zápletka byla pravdivá, příběh odehratelný ve skutečnosti, aby mu sám věřil a sám byl jeho součástí, to zase proto, že je básník. Už se těším na další čtivo!
Autor: VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)