33 otázek Michala Černíka
O životě s Miroslavem Vejlupkem
Mohl byste se popsat a charakterizovat?
Jsem řadový jedinec v té societě, jejíž tisíciletá historie plyne vprostřed starého kontinentu. Jako takový patřím k nositelům křesťanské kultury s vrozenými dispozicemi k technizaci jakékoli pracovní činnosti. Můj život je v evolučním toku společenského celku nicotností, ale societa sama je předurčena prosadit duchovní jako rovnocennou složku chemického a fyzikálního v kosmu. Z toho se odvíjí i etický smysl každé unikátní existence, včetně té mé. Já ji zasvětil výchově potomků a pokusu slovem vytvořit filozoficko-umělecký tvar.
O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
O významu kybernetiky pro lidský rod. Kybernetika zmnožuje život, činí inteligentního ducha schopnějším a společnosti přinesla nové, netradiční filozofické sebenáhledy.
Bez čeho se neobejdete?
Bez počítače. Když jsem v polovině 90. let koupil svým synům prehistorický Didaktik gama, chodil jsem kolem s nábožnou úctou a říkal si, že já už dožiji postaru, bez takovýchto vymožeností. Hluboce jsem se mýlil. Komputerizace společnosti je nesmírně dynamický proces a zasáhla všechny věkové vrstvy. Když jsem v posledním roce minulého věku poprvé pozval spisovatele na internetový literární server, jejich rukopisy jsem přepisoval a převáděl do digitální podoby. Deset let poté mi už všichni posílají své výtvory v přílohách e-mailů a jsou mezi nimi i osmdesátiletí nestoři.
Co vám dalo dětství?
V každém případě celoživotní nedůvěru k davovým emocím.
Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
V dětství a mládí jsem četl velmi mnoho a jsem si jist, že z každé knihy něco natrvalo zůstalo v mém vnitřním, duševním klimatu. Ovšem svým způsobem mne vychovaly a směr mého smýšlení určily knihy přírodních prozaiků Jaromíra Tomečka a Jana Vrby a vedle nich zejména, zdůrazňuji ono zejména, Gorkého trilogie Moje univerzity.
Čemu vás naučil život?
Milovat jej.
Co je pro vás nejdůležitější?
Být potřebný někomu dalšímu. Největší hodnotou v životě člověka je zase člověk, není-li tomu tak, život je chudý.
Co pro vás znamená být sám sebou?
Život v ústraní.
V co věříte?
V předurčenost lidského ducha prosadit se ve vesmírných dálkách.
Jak prosazujete svůj názor?
Dětství jsem prožil ve vysídlené pohraniční vsi, jejíž nové obyvatelstvo pocházelo z různorodých kulturních a sociálních prostředí a proces nového sžívání se tedy nebyl bezkonfliktní a nebyl záležitostí krátké doby. Přičteme-li k tomu všechny všeobecně známé průvodní znaky združstevňování, které samozřejmě nebyly jednoznačné, pro společenské prostředí mé domovské vsi byla příznačná silná neurotičnost. Nutně se stalo, co se stát muselo: verbální slovní půtky mne nikterak neuchvacovaly, od nekontrolovatelné živočišnosti v nich buď jak buď vždy obsažené jsem se snažil unikat. V raném věku jsem tedy byl člověkem spíše uzavřeným, teprve jako adolescent jsem začal veřejně vyjadřovat své názory - především literární a publicistickou tvorbou. Činím tak dodnes.
Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
To ne. V měřítku dnešního křesťanského kulturního světa se umění přespříliš zaprodalo byznysu a okamžitému, lacinému úspěchu. Pro takové umění, ostatně produkujícímu především masovou otupělost, se vědomí recipienta stalo jakoby plastickou hmotou, do níž bohapustě kopou ctižádostiví, komerci propadlí egocentrici a nesebekritičtí narcisové. Najdeme je mezi tvůrci importovaných děl kinematografických, na pódiích venkovských zábav, mezi nekriticky obdivovanými rockery, ale nikterak řídce i mezi nastupujícími tvůrci takzvané krásné literatury, která ovšem krásná není a ve skutečnosti jde pouze o ventilaci neduhů a nevědomou autoléčbu. V podstatě to vše je přirozený úkaz, neboť je statisticky doložitelné, že duševní zdraví lidské populace se z desetiletí na desetiletí zhoršuje.
Ale od „umění“ k umění. To opravdové má moc učinit naplněnějším a originálnějším každý lidský život.
S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
Hodnotou číslo jedna je pro mne rodina a její soudržnost. Tak tomu ovšem bylo vždy, nezávisle na konkrétní době. Celá desetiletí jsem proto měl až úzkostný smysl pro povinnost. Z toho jsem však nyní už slevil: stávám se unavenějším a mám především sklony vychutnat si estetické vjemy nabízené přírodou.
Na jaké chyby má člověk právo?
Podstatná jména chyba a právo mi spolu jaksi nesouzní. Bylo by hezké říci, že člověk má právo jenom na ty chyby, které vedou k poznání pravých hodnot. Jenže co takový veřejný činitel? Vrcholový politik? Když on udělá chybu, zasáhne do životů generací nebo rovnou změní dějiny, případně způsobí smrt desetitisíců, statisíců. Na vaši otázku, soudím, nelze najít jednoznačnou odpověď. Alespoň já to nedokáži.
Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
Domnívám se, že demokracii. Pravda, parlamentní demokracie je zakotvena v základním zákonu, jímž je Ústava, ale to nepřekáží tomu, abychom v reálném životě byli svědky a zejména dobrovolnými i nedobrovolnými účastníky megašou, jakou je medializovaná předvolební kampaň a po ní každodenní politický život. V domácí politice exceluje příliš mnoho přeceňujících se kulturně zakrnělých individuí. Politika je však svrchovaná správa věcí veřejných a ta by měla být svěřena opravdovým morálním a intelektuálním autoritám, pro něž by byl výkon veřejné funkce morálním závazkem a zároveň ctí. Takto si já představuji demokracii v praxi. Jenže opravdové autority se do politického života samozřejmě nehrnou, bylo by to pod jejich a inteligenci a celkovou osobnostní úroveň. Musíme, bohužel musíme se smířit s tím, že nás politicky reprezentují baviči. Popravdě si to zasloužíme.
Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
V poctivě provedené účetní rozvaze života nelze škrtat. Počítá se vše a umění se vším se vyrovnat obohacuje člověka o moudrost. Moudrost sama o sobě bývá krásnem.
Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
Už jsem to vlastně řekl. Kořím se životu.
Co vás ponižuje?
Ekonomická, tedy existenční závislost na lidech nehodných úcty. Hrdost, sebeúcta a důstojnost jsou sebevražednými přívažky.
S čím se nesmíříte?
S lhostejností k utrpení. Utrpení je v naší společnosti příliš mnoho. Utrpení dětí vyrůstajících v asociálním rodinném prostředí. Utrpení celých, sociálně nezaopatřených rodin. Utrpení neúspěšných, domov nemajících. Obávám se, že okoralost a cynismus se ve „zdravé“ společnosti staly mentální normou. To je ovšem děsivé.
Co dělá člověka skutečným člověkem?
Úcta k životu jiných lidí.
Děsí vás něco?
Ano, již jsem to naznačil. Děsí mne a deprimují miliony a miliardy sociálně znectěných životů.
Co je na světě pro vás nejkrásnější a nejcennější?
Krásného je na světě bezpochyby povícero, ale nejcennějším je mi přátelství. Mám to štěstí, že skutečným přítelem se mi stala manželka. Snažím se jí oplácet stejně.
Jaká přání se vám v životě splnila?
Umožnit svým třem dětem takové vzdělání, po kterém ony samy toužily. Naplňuje mne to vnitřním klidem.
Stálo vás to hodně úsilí?
Stálo mne to hodně pracovního úsilí a ještě více odříkání, na delší dobu jsem se dokonce vzdal i vlastních kulturních a intelektuálních potřeb a aktivit, ale když jsem pak měl čas opět sám na sebe, děti pro změnu pomohly zase mně.
A která přání se nesplnila?
Vystudovat školy, po kterých jsem toužil. Vyšel jsem totiž ze sociálně velmi slabého prostředí.
Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
Myslím si, že opravdovou svobodu skýtá v prvé řadě morální nezadluženost. V tomto smyslu nebudu nikdy svobodný, bohužel.
Jak chápete pojem tvůrčí svobody?
Bavíme-li se o tvůrčí svobodě literárního tvůrce, pak pojem tvůrčí svoboda chápu v prvním desetiletí tohoto století zejména jako odpovědnost vůči recipientovi. Ta se z osobnostního vybavení nově se prosazujících a po publikačním prostoru samozřejmě bažících autorů povážlivě vytrácí.
Cítíte se jako tvůrce naprosto svobodný?
Jako autor pouhých čtyř tištěných a zhruba dvojnásobku původních elektronických knih jsem vždy usiloval jen o jediné: vyslovit nebo lépe pokusit se vyslovit svůj filozoficko-etický názor na lidský život a na lidskou společnost. To jsem mohl vždycky. Co jsem říci chtěl, to jsem již i řekl, a v tomto smyslu jsem se svou prací hotov. Netoužím po nekonečné bibliografii.
Jaká je vaše největší zkušenost?
Patrně začátek 90. let. Lidem, kteří se mnou ještě včera vřele komunikovali, se vrátil tu starý činžovní dům, tu polnosti, jiní zprivatizovali obchod, a náhle jsem jim nestál za pozdrav. Tehdy jsem pochopil, co je to sociální hradba. A jen po několika málo dalších letech jsem pochopil, co plodí sociální nerovnost.
Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
Tvrzení, že uspořádání světa je nezvratitelné, je z ranku přežívajících se politických klišé a popírá nepřetržitý vývoj všeho, tedy i fenoménu sociálního. Otázkou ovšem je, zda kapitál dál bude rozhodovat o sobě samém, anebo zda vzklíčí politická vůle učinit každý lidský život plnohodnotným.
Jak byste charakterizoval svůj světový názor?
Octli jsme se ve století, kdy podobu světa nebudou určovat už jen lidé, ale již i soběstačné a suverénní vynálezy lidských mozků. To tu ještě nikdy nebylo. Domnívám se, že společnosti konce století bude společnost začátku století připadat opět jako prvobytně pospolná. O soužití inteligentního biologického s inteligentním technologickým můžeme vést diskuse, nikoli být si jisti názorem.
Čemu jste porozuměl až teď?
Pane Černíku, ženám. Žena pro mne bývala tou největší záhadou. Teprve až jsem
ji odkryl, mohl jsem se začít považovat za celého člověka.
Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
Potřebuji celý svět, ačkoli se to může zdát neskromné. Posledních dvanáct třináct let jsem zasvětil vedle dalšího také samostudiu kybernetiky a takový Norbert Wiener či Jozef Kelemen nejvýznamněji ovlivnili můj filozoficko-etický, chcete-li tedy světový názor. Nuže, říkáte prostor k životu. Potřebuji svět celý a k tomu jeho kyberprostor. Mám k tomu počítač, samozřejmě k internetu připojený. Skutečnost, že reálné a virtuální se stále více prolíná, přináší dosud nepoznané životní pocity a příchozí kyberkultura obdarovala lidské plémě něčím zcela novým - všeobecně rozšířenou přítomností na dálku. Náhle se svět neuvěřitelně zmenšil. A mnohočetný společenský dav vykonal maturitní zkoušku a stal se opravdu dospělým, dorostl v jedinou a jedinečnou planetární bytost. Individuum je její samojedinou buňkou.
Jak chápete pocit štěstí?
Když večer uléhám, těším se na příští den. Větší štěstí mě nemohlo potkat.
Miroslav Vejlupek-Čerchovský
se narodil 29. ledna 1952 v Domažlicích. Vystudoval střední školu společného stravování (1972) a střední školu knihovnickou (1977). Po čtyřletém profesionálním působení v kulturní a osvětové sféře abdikoval na funkci ředitele kulturního domu a prošel řadou dělnických zaměstnání. V dělnické profesi pracuje podnes. Do literatury vstoupil novelami Chlapi se nebojí (1979) a Hlava plná mozolů (1981). Poté se na sedmnáct let odmlčel. Jeho nejrozsáhlejší dílo, tetralogii Země podvedená, vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice - Písek v internetové Edici hostů (2008). Vejlupek je administrátorem literárního serveru Prácheňské rezonance 2000-2010, kde uvádí na digitální scénu tvorbu současných českých spisovatelů. Žije na Klatovsku.
Autor: MIROSLAV VEJLUPEK, MICHAL ČERNÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)