Od 21. srpna roku 1968 uplynulo nedávno už 42 let. Sdělovací prostředky tohle výročí samozřejmě připomínaly, ale jak už jsme si mohli za poslední desetiletí zvyknout, vzpomínky to byly vlažné a nijak zevrubné, jelikož ne všechno, co se na jaře a v létě roku 1968 událo, zapadá dnešním vykladačům pravdy do jejich konstrukcí.
   Jediné, co mi tak z letošních připomenutí roku 1968 utkvělo v mysli, je zpráva, že v předvečer srpnového výročí byl u Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) v Praze odhalen pomník Poláka Ryszarda Siwiece, filozofa a protifašistického bojovníka, který pracoval jako účetní a který se 8. září 1968 upálil při dožínkové slavnosti před vládní tribunou na varšavském Stadiónu Desetiletí na protest proti invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa (Blažek, P., Šustrová, P.: Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí, ÚSTR 2008). Některé z novin a rozhlasových stanic v této souvislosti samozřejmě zavzpomínaly na stejně zoufalé činy Jana Palacha a Jana Zajíce.
   Smrt sebeupálením je mučivá. Je to podle mne vůbec nejstrašnější konec lidského života, jaký si lze představit. A právě tohle vědomí mne přivedlo k zamyšlení, zda tedy má takováto smrt smysl. A pokud má, tak pro koho? Má smysl pro společnost? Má smysl pro člověka, který se rozhodl se životem skoncovat? Většina našich politiků, novinářů či „badatelů“ z ÚSTR nám namlouvá, že takovýto čin je společensky významný, že probírá lid z apatie, burcuje ho a stává se jeho černým svědomím. Probrali však z apatie své národy Siwiec, Palach nebo Zajíc? Po přechodné demonstraci jednoty a vzdoru nad Palachovou rakví si netečnost a lhostejnost náš národ omotaly kolem prstu.
   A to měli ještě Palach nebo Zajíc štěstí, že jsme si je aspoň zapamatovali. Vždyť kdo si dnes vzpomene na dalšího ze sebeupálených oné doby, na devětatřicetiletého Evžena Plocka, který se životem skoncoval na jihlavském náměstí 4. dubna 1969? To, že se ho snažil vymazat z myslí minulý režim, je z jeho úhlu pohledu pochopitelné. Ale proč na něho zapomínáme i dnes? Snad proto, že to byl reformní komunista, delegát vysočanského sjezdu KSČ, jenž před svým skonem zanechal tyto dva vlastnoručně napsané vzkazy: „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit. Evžen“ a „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ (Zídek, P.: Záhada pochodně číslo 3, LN 11. 9. 2009).
   Kde dnes zjistíme jména dalších lidí, kteří se v té době polili benzínem a zažehli jiskru? Od ledna do dubna 1969 se pokusilo upálit pětadvacet mužů a čtyři ženy! Deset z nich zemřelo. Obstojí při pohledu na tento počet neznámých a zapomenutých řečičky o burcování národa a černém svědomí společnosti? Myslím, že ne.
   Ještě smutnější osud než živé pochodně roku 1969 potkal upálené naší doby. Od roku 1990 do roku 2003 se u nás pokusilo upálit 16 osob, z nichž jedenácti se to podařilo. Většinou šlo o mladé lidi, jejichž osobní problémy, nespokojenost se světem, snaha demonstrativně vyjádřit svůj postoj a možná i mladická revolta však zřejmě nestojí za připomínání. Čin devatenáctiletého Zdeňka Adamce, kterého iritovalo současné politické uspořádání, z 6. 3. 2003, je ignorován. Jeho slova z dopisu na rozloučenou „Neudělejte ze mě blázna!“ byla marným voláním.
   Nedlouho po odhalení pomníku Ryszarda Siwiece vyšla česky kniha rakouského myslitele, jenž většinu života prožil ve Francii, Jeana Améryho. Ta kniha se jmenuje Vztáhnout na sebe ruku (Prostor, 2010). Améry právo lidí sebevraždu obhajuje, jeví se mu jako akt nezávislosti, který ale považuje za sebevrahův čin nikoliv proti společnosti, ale pro sebe. „Svoboda není prostor, který je třeba jednou provždy dobýt a znehybnit: je permanentním procesem nového a nového osvobozování, které ovšem nikdy nepřinese trvalou útěchu. Avšak tam, kde nemůže fungovat, je existence nesnesitelná.“ Sám Améry svůj život sebevraždou (dobrovolnou smrtí, jak říká on) ukončil.
   Síla Améryho argumentace nicméně slábne ve chvíli, kdy člověk vstupuje na náměstí a upaluje se všem na očích. To není čin pro sebe, ale čin proti společnosti.
   Jenomže ona společnost tento skutek pokaždé zamlčí, dezinterpretuje, zcenzuruje. Pokud se na sebevraha úplně nezapomene, jeho poselství se redukuje na výkřiky v předvolebních kampaních. Sebevrahovým trýznivým skonem se ohání lidé, kteří mu nesahají ani po kolena. Jsou to lidé, jejichž výběr už sebevrah neovlivní. V dobách, kdy by myšlenky zemřelého mohly společnost měnit, jsou hašeny, v dobách, kdy už ztratily smysl, se v teple jeho plamene hřejí mnozí, aniž by riskovali, že jim způsobí sebemenší bolístku.
   Oheň má velkou tradici v potírání myšlenek, v umlčování jejich hlasatelů. I oheň živých pochodní do této kategorie patří, ať už jim stavíme pomníky, nebo ne.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)