Úryvky ze stejnojmenné knihy, kterou vydalo nakladatelství Futura
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 249 Kč
Sečteno a podtrženo: má se za to, že jednotící příčinou 17. listopadu 1989 byla neschopnost Komunistické strany Československa včas a v dostatečné míře:
a) převést svou ústavou nadekretovanou vedoucí úlohu ve společnosti do polohy „pouhého“ ideového vůdce a spolutvůrce nového mocensko-politického systému, nahrazujícího buržoazně demokratický parlamentní systém, založený na oddělení zákonodárné a výkonné moci systémem zastupitelským a občansky samosprávným (též s prvky přímé demokracie) založeném na propojení moci zákonodárné a výkonné;
b) v souladu s předchozími změnami postupně realizovat přechod od většinového státního vlastnictví výrobních prostředků k postupně dominujícímu vlastnictví skupinovému, založenému na družstvech a vlastnických samosprávách zaměstnanců, adekvátně doplňovaném v té době zaváděným, k tomu potřebným a státem v dostatečné míře kontrolovaným a regulovaným zbožně-peněžním vztahům,
c) zavést do ústavního a právního systému tři nová socialistická práva (práva na politický názor, práva na jeho kolektivní posouzení a práva jeho původce být přítomný tomuto kolektivnímu posouzení) a tímto způsobem (za prvé) nahradit do té doby ústavou nadekretovanou vedoucí úlohu strany principem jejího těsnějšího spojení a zejména ideové spolupráce s pracujícími, (za druhé) umožnit tímto způsobem pracujícím větší podíl na směrování společnosti, (za třetí) eliminovat tímto způsobem negativní vliv antikomunistických a individualistických tendencí na celou společnost a (za čtvrté) překonat tak „úzký obzor buržoazního práva“ individualistického daleko širším obzorem socialistického pojetí individuálních práv jedince,
d) tím zcela eliminovat vznik jakékoliv organizované protisocialistické opozice z domácích, vnitropolitických příčin,
e) pro případ, že by i za takových okolností takováto organizovaná protisocialistická opozice vznikla (zejména v důsledku vnějších vlivů), prokázat schopnost vést s ní otevřený dialog takovým způsobem, aby se v rámci široké publicity tomu věnované jasně projevilo, kdo a proč je stoupencem návratu ke kapitalismu (a jeho společenským a mezilidským hodnotám) a kdo a proč je stoupencem výše uvedených a reálně prováděných změn (a tudíž i společenských a mezilidských hodnot, vyvolávajících aktivní potřebu těchto změn a tudíž s těmito změnami spojených) a
f) pro případ, že by takováto opozice i přesto neprojevila dostatečnou vůli po celospolečenském dialogu a rozhodla se organizovaným destruktivním způsobem narušit stávající socialistické zřízení, požádat pracující v celonárodním referendu popř. ústavní většinu nejvyššího zastupitelského sboru o souhlas k zákazu její další organizované činnosti (popř. si ještě před tímto krokem a jako nezbytnou podmínku tohoto kroku vyžádat od soudu či jiného nezávislého orgánu posudek či rozhodnutí, zda se opravdu jedná o organizovanou skupinu s protisocialistickou či antikomunistickou činností, resp. činností porušující ústavu).
A o tom to je. Vážení předlistopadoví soudruzi! Podejte si ruce s biblickým nevěřícím Tomášem nebo raději se ctihodným Edwardem Johnem Smithem, kapitánem Titaniku! Ten také nechtěl věřit, že by mohla být jeho loď někdy potopena (tudíž věřil, že je nepotopitelná).
Byla to chyba nezměrné víry v pevnost lodi, anebo firmy, která odvedla (jak jinak než pod vidinou úspor a snadného zisku) fušerskou práci a dodala na stavbu nekvalitní ocel (že by „stal“ od slova Stalin?)? Anebo to byla jen chyba neověřené víry, doplněná chybami v navigaci, řízení a směřování lodi?
Jak vidno, nezměrná víra v nepotopitelnost socialismu sama o sobě nemůže nahradit kvalitu materiálu i jeho ovládání (čili výrobních prostředků a výrobních vztahů) a může vést k jeho potopení. Stejně tak však při špatném kormidlování dlouhodobě nepomůže zkvalitnění oceli (Stalinovo vlastnictví výrobních prostředků a nakládání s nimi).
Příklad Titaniku však dokazuje, že daleko a do správného přístaviště nelze doplout ani s kapitalistickou ochuzenou ocelí, tím spíše když ten, který spatří včas ledovec (čili nepřetržitě bdící zaměstnanec) není zároveň u kormidla (tedy zároveň v pozici vedoucího).
Zatímco socialistický Titanic neztroskotal na tom, co bylo, ale na tom, co nebylo, ten kapitalistický Titanic teprve katastrofa čeká: neztroskotá na tom, co nebude mít, ale na tom, co má a na čem si bude stále více zakládat. Přítomnost ledovce (Listopadu 1989) u Titaniku (lhostejno, zda socialistického či kapitalistického) se po nalezení správné navigace bude jevit jako nepodstatná. Jenom už nepůjde o navigování Titaniku (navěky skrytého v hlubinách), nýbrž zcela nové lodi se zcela jinými parametry a možnostmi ovládání.
+++
Dnes je 17. listopad státním svátkem, který dostal název Den boje za svobodu a demokracii. Nic lepšího předlistopadové i polistopadové komunisty nemohlo potkat než právě to, že byl takto 17. listopad pojmenován. Neboť co to znamená den, boj, svoboda a demokracie?
Den je 24 hodin, tedy poměrně krátká doba na trvání svobody a demokracie. Tak tomu bylo v Listopadu 1989 téměř doslova a do písmene: přinesl jen okamžik skutečné svobody a demokracie.
Boj - to je naopak něco časově neohraničeného, co ještě stále může trvat a co také skutečně stále trvá. A pokud to stále trvá, znamená to, že ani jednoho ani druhého nebylo zatím dosaženo. Jak jednoduché by proto bylo slovo boj nahradit slovem bitva - to by byl přece jenom děj časově ohraničený, po němž je ale zpravidla také ihned známo, kdo v ní zvítězil a kdo se stal poraženým. U správně zvoleného slova boj to však dosud jasné není. Zůstává tedy tak říkajíc zatím nerozhodnuto.
Dalším slovem v názvu státního svátku je svoboda. Sedmnáctého listopadu 1989 a ve dnech na něj navazujících si užilo pocitu svobody obrovské množství občanů, zejména z řad pracujících nestraníků.
Přestože to byl jen pocit svobody, nelze ho nějak bagatelizovat. Pocit svobody se totiž nemůže nikdy dostavit, byla-li by před ním svoboda. Sám pocit svobody, přestože je „jen“ pocitem, se dostaví zcela spolehlivě, když předtím zakusíme nějaké omezení, příkoří, nespravedlnost. Spolu s pocitem svobody se tedy zpravidla dostaví i pocit zadostiučinění z vítězství, respektive zpravidla krátké euforie z tohoto vítězství. Mozek, ovládán těmito pocity, potlačí rozum - náhle nejsme schopni poslouchat a vyhodnocovat rozumné argumenty. Nastává okamžik pro manipulátory a o co je silnější pocit svobody, o to rychleji následuje téměř vzápětí pád do nesvobody neboli závislosti na nerozumných úsudcích a na zkratkovitých reakcích, z nich vyplývajících.
Vezmeme-li v úvahu, že skutečná svoboda je schopnost člověka rozhodnout se a jednat se znalostí věci, tzn. na základě poznaných přírodních a společenských zákonů a v souhlase se svými skutečnými zájmy a reálnými cíli (čili smysluplně), pak listopadový lid cinkající klíči na náměstích sice intuitivně či podvědomě vytušil rozpor mezi centralizující mocí KSČ a plně nezrealizovanou mocí pracujících, i rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy spočívající v zaostávání úrovně výrobních vztahů za výrobními silami a vědomě zaregistroval disproporce z toho vyplývající (včetně historicky překonaných a tudíž již neúnosných zásahů KSČ do jejich kolektivního a individuálního života), nicméně v žádném případě nebyl schopen rozhodovat se a jednat se znalostí věci, neboť vědomě nepoznal probíhající společenské zákony a zákonitosti (čili nepoznal podstatu toho, oč tu jde) a nemohl tedy ani konat v souhlase se svými skutečnými zájmy a reálnými cíli.
A o co že tu šlo? Přece o to, jak vyrovnat ono zaostávání úrovně výrobních vztahů za výrobními silami, čili jak urychleně a efektivně dosáhnout toho, co se pracujícím odpíralo po celé období tzv. reálného socialismu: čili o jejich legitimní (a dosud jim upíraný) podíl na vlastnictví výrobních prostředků, a to jak z hlediska skupinového (ve formě vlastnických samospráv zaměstnanců), tak i celospolečenského (ve formě aktivní spoluúčasti na politické moci ve státě). A dále o to, jak donutit KSČ ke spolupráci a k předání oné nezbytně nutné míry její moci pracujícím tak, aby nejenže byl socialismus zachován, ale aby zároveň byl rozvinut do nové, pro všechny pracující žádoucí podoby.
Lid to sice pochopil jako nutnost vyhnat KSČ ze závodů a pokud možno ji úplně odstavit od moci a zakázat její činnost, ale nepochopil, že za oním dalším zespolečenštěním výrobních prostředků nemůže stát idea dosažení soukromého vlastnictví výrobních prostředků pro každého (ve skutečnosti jen pro někoho), ale idea spravování výrobních prostředků, které měl do té doby v rukou stát, prostřednictvím zaměstnaneckých samospráv.
Stejně tak, že za dalším voláním po svobodě a demokracii nemůže stát bezmyšlenkovité převzetí buržoazně demokratických principů a modelů a obnovení kapitalistické společnosti, nýbrž idea překonání socialistického společenského zřízení zřízením samosprávným.
Tak se stalo, že jak rychle své svobody (respektive pocitu své svobody) nabyl, tak ji také rychle pozbyl.
Moudří z toho ovšem nebyli ani straničtí funkcionáři, přestože tolik hodin strávili na školeních marxismu-leninismu, lhostejno, na jaké pozici. Asi si měli včas uvědomit, že svoboda není závislá jen na dosaženém stupni výrobních sil (jak jim možná na školeních kdosi tvrdil nebo jak možná sami jiným ve VUMLu vtloukali do hlav), ale i na potřebné úrovni výrobních vztahů. Kterási ředitelka domu politické výchovy v kterémsi okresním městě do zdejších okresních novin objevně napsala: I nám se lépe dýchá! Jak dojemné po ztrátě privilegií, které se náhle staly závažím.
Ale ať členové i funkcionáři odhazovali tíhu svých povinností i privilegií a cítili se také (náhle) svobodně, ať už při tom zažili pocit uvolnění či naopak pocit hořkosti z promarněného, pravděpodobně nikdo z nich nedospěl ke skutečné svobodě - tedy ke zjištění, že 17. listopad 1989 je i přes svou antikomunistickou dikci přece jen impulsem k sociální revoluci, jejímž úkolem není nic jiného než odstranit stávající rozpory, a to převzetím politické i ekonomické moci KSČ a státu pracujícími.
Za prvé: nikdo to neřekl.
Za druhé: i kdyby to řekl, bylo by už pozdě.
Za třetí: bylo by pozdě, protože lid už KSČ poslouchat nechtěl.
Za čtvrté: i kdyby byl ochoten KSČ naslouchat, byli tu již jiní hlasatelé „jiné svobody“, tedy té své vlastní, jejíž neocenitelný význam především pro svůj individuální prospěch si uvědomili velmi dobře a velmi rychle. Neboť svoboda je schopnost člověka rozhodovat se a jednat se znalostí věci, tzn. na základě poznaných přírodních a společenských zákonů a v souhlase se svými skutečnými zájmy a reálnými cíli (čili smysluplnými). A tito všehoschopní lidé si velmi rychle uvědomili své skutečné zájmy i reálné cíle: dosažení moci pro sebe a soukromého vlastnictví také pro sebe (tím spíše, že jedno podmiňuje druhé).
Posledním slovem v názvu státního svátku je demokracie, čili vláda lidu.
Tato původně antická vymoženost byla oprášena buržoazně demokratickými revolucemi, aby kapitalisté v boji proti feudálům získali spojence, čili pracující lid.
Tak se stalo, že lid v porevolučním přerozdělení moci mezi ním a kapitálem přišel zkrátka, neboť rovnost s kapitalisty před zákonem mu byla zaručena pouze formální (a ani to nebývalo vždy dodrženo), a tak se tento lid snažil v dalších svých zápasech tuto buržoazní demokracii rozšiřovat dál ve svůj prospěch (a jen zdánlivě na úkor kapitálu, který stále držel svou moc). Posléze dospěl k názoru (jistěže pod vlivem klasiků marxismu-leninismu), že bude tedy lepší kapitálu moc vzít a takto získanou moc přetvořit na diktaturu proletariátu, resp. na demokracii socialistickou.
Když se však pokusil tuto demokracii dál a poněkud podstatněji rozšířit ve svůj prospěch, opět narazil, tentokrát na ústavou zaručenou vedoucí úlohu komunistické strany. A konkrétně v Československu z toho byl 17. listopad 1989.
Apologeti buržoazní demokracie by proto rádi viděli „svou“ demokracii v jejích začátcích, kdy plně sloužila kapitalistům a prostřednictvím jim nahrávajících zákonům držela ulici v uctivé vzdálenosti.
Stejně tak apologeti diktatury proletariátu či demokracie socialistické by zase rádi viděli společnost státně socialistickou s údajně nutným vedoucím postavením komunistické strany v čele.
Avšak nelze vstoupit dvakrát do téže řeky: demokracii (ať už je zvána jakkoliv) je nutno dál prohlubovat a rozšiřovat ve prospěch pracujícího lidu, tak jako byla předtím rozšiřována za kapitalismu i tzv. reálného socialismu. Apologeti tzv. parlamentní (čili obnovené buržoazní) demokracie, čili antikomunisté obhajující údajnou věčnost kapitalismu (vesměs nalezlí ve všech politických stranách a sdělovacích prostředcích) sice dál bezostyšně balamutí lid o tom, že demokracie je neměnná a nepřekročitelná (stejně tak jako se jevila nepřekročitelná diktatura proletariátu a demokracie socialistická), ale opak je pravdou: demokracie (lhostejno, zda buržoazní či socialistická, tím méně parlamentní, lhostejno, zda za kapitalismu či socialismu) je stále těhotnější tím, co musely buržoazní revoluce přiznat lidu v samotných počátcích této demokracie: stále zřetelnějším vlivem, důležitostí a potřebností občanské samosprávy, stále více nahlodávající nejen údajnou neměnnost parlamentní demokracie, ale překračující ji do stále žádanější a potřebnější podoby demokracie přímé, založené na nezastupitelnosti lidí v jejich vlastních rozhodnutích.
Nechme si však tyto rozbory na pozdější dobu a vraťme se znovu k 17. listopadu 1989 jako k jednomu z mnoha historických bodů, v němž také šlo o demokracii, resp. o další rozšíření jejích možností. A právě v tomto bodě se stoupenci tří táborů (těch, kteří chtěli nahradit socialistickou demokracii demokracií buržoazní, těch, kteří chtěli dál socialistickou demokracii rozšířit a těch, kteří nechtěli socialistickou demokracii ani rozšířit, ani ji nahradit demokracií buržoazní) rozešli. Na tomto poli boje o další směřování stávající socialistické demokracie (čili demokracie pro lid pod vedením KSČ, tudíž nutně omezené tímto vedením) se tak sešly hned tři typy či skupiny antikomunistů, čili bojovníků proti komunismu, komunistům a komunistické straně:
Za prvé: skuteční pravověrní antikomunisté prokapitalističtí, u nichž nemohlo být pochyb o tom, že pod hesly o svobodě a demokracii jim ve skutečnosti půjde o svobodu individualistickou (stavějící se do protikladu proti zájmům, svobodám a právům kolektivním), tudíž i o obnovu soukromého podnikání, o demokracii buržoazní (čili parlamentní, založenou na soutěži více politických stran), tudíž (shrnuto vše dohromady) o kapitalismus a (též v jeho zájmu) nejen o politické odstavení komunistické strany, ale i o její historické znemožnění a likvidaci.
Za druhé: domnělí antikomunisté prosocialističtí, jejichž antikomunismus se sice také projevil rázným protikomunistickým postojem, nicméně jen pod vlivem hesel o odstranění ústavou zaručené vedoucí úlohy KSČ a privilegií stranických a státních funkcionářů a beze snahy o demontáž socialismu. Socialistická demokracie měla být rozšířena v duchu doznívajících idejí Pražského jara 1968, mnozí též vážně uvažovali o tzv. třetí cestě, tedy o sloučení obou systémů a zachování výhod každého z nich.
Třetí skupinou antikomunistů byli antikomunisté prokomunističtí, výhradně působící jen v KSČ. Zní to sice jako protimluv, ale jsou tím myšleni od roku 1968 tolik ve straně obávaní oportunisté (v praxi vystupující rozdílně od komunistické teorie) a revizionisté (tvořící komunistickou teorii v rozporu s objektivní realitou a s vědeckými poznatky) - tedy lidé těmito způsoby historicky a objektivně postupující nejen proti ideálu jimi vyznávanému (dosažení komunismu), ale prakticky tak proti ostatním členům KSČ i lidu, tedy doslova proti všem (a proti zákonitému společenskému vývoji), a stávající se tak objektivními spojenci předešlých dvou typů antikomunistů.
Mezi tyto antikomunisty (čili členy KSČ objektivně svým myšlením a svou činností nahrávajícím antikomunistickým cílům) se nenápadně, aniž by to sám tušil, díky své ješitnosti (každý máme svou Achillovu patu, která způsobí náš pád), tedy zdánlivě paradoxně, dostane i Gustáv Husák, sám neochvějný bojovník proti oportunismu a revizionismu, osobně statečný člověk, poctivě oddaný komunistické straně za všech okolností, lhostejno, zda v době fašismu (kdy spoluorganizuje Slovenské národní povstání), v padesátých letech minulého století (kdy je neprávem obviněn z buržoazního nacionalismu a stráví mnoho let ve vězení) či v přelomovém roce 1968 (kdy, lhostejno, zda jako reformátor či normalizátor, vystupuje z pozic marxismu-leninismu). Jak se mu to stane? Velmi jednoduše: dbaje zásadovosti (ve skutečnosti neměnnosti) svých názorů, přestane se dialekticky (a tudíž i historicky) vyvíjet a v rozporu s tímto vývojem (a tudíž tak i v rozporu s marxismem-leninismem), čili sám smrtelně (doslova a do písmene) zasažen a nakažen oportunismem a revizionismem hlásá jediné a neomylné (a tudíž velmi omylné) „pravdy“:
za prvé: o nutnosti ještě většího posilování vedoucí úlohy strany (za situace, kdy naopak měla být tato moc zeslabována ve prospěch reálné politické a ekonomické moci pracujících);
za druhé: o nutnosti neustálého zvyšování materiální životní úrovně pracujících, jako by pracujícím nemělo jít o nic jiného než o to, aby se měli co nejlépe v materiálním dostatku (a to už za situace, kdy také mnohým už o nic jiného nešlo, čili za situace, kdy mnozí chtěli mít ještě víc a nejvíc, tedy zcela nepokrytě už nad rámec možností tzv. reálného socialismu, kdy už mnozí mlsně a zcela nepokrytě pokukovali po kapitalismu);
za třetí: o nutnosti centralizovat všechno a ve všech oblastech života (když naopak všechno a ve všech oblastech života mělo být decentralizováno, přístupem pracujících k výrobním prostředkům počínaje a státním plánováním konče) a
za čtvrté: o nutnosti rozvoje tzv. vědeckotechnické revoluce, mající dodat novou dynamiku výrobním silám, což není nic, s čím by se nedalo souhlasit, ale co samo sebe znehodnotí tím, že naproti tomu výrobním vztahům není veřejně, ani na stranických zasedáních či sjezdech věnována jedna jediná smysluplná poznámka.
Bohužel se mu mezi tyto „pravdy“, stojící proti proudu času, nedostane ani pravda jdoucí s dobou - totiž ta o nutnosti postupné internacionalizace společenského života a zapojování Československa do mezinárodní spolupráce, a to v okamžiku exploze informačních technologií a v okamžiku, kdy nemělo být bráněno pracujícím je získávat, využívat a také prostřednictvím cestování objektivně poznávat celý svět, čili samostatně srovnávat, analyzovat a posuzovat cokoliv, co je za hranicemi, s tím, co je doma, a na základě toho z tohoto poznání také vyvozovat pro další vývoj naší země potřebná poučení a závěry.
Nakonec to byli právě oni - oportunisté a revizionisté, kteří svou zaslepeností společnosti i straně uškodili nejvíce: zaprvé mylným výkladem reality, zadruhé obviňováním kdekoho z nepřátelství vůči socialismu (bez ohledu, zda se jednalo o „skalní“ antikomunisty prokapitalistické, čili skutečné nepřátele socialismu, nebo jen o „domnělé“ antikomunisty prosocialistické), potřetí dovedením tzv. reálného socialismu k téměř absolutní organizační dokonalosti vyhovující nikoliv občanům, ale mocenskému centru - a tím i k nevítěznému konci. A tak musel přijít 17. listopad 1989 jako předzvěst další sociální revoluce.
Kdosi však může vykřiknout a odvést tak řeč zdánlivě jinam: Proboha, neotevírejme už nikdy ty staré skříně s kostlivci oportunistů a revizionistů! To vše je přece za námi!
Omyl. Za prvé: pravda je vlastnost výpovědi shodné s objektivní realitou (a neuvědomíme-li si to, budeme tu mít nové oportunisty a revizionisty). Za druhé: ke každým lidským ostatkům je potřeba přistupovat s pietou i s poučením - tedy buď je nechat důstojně pohřbít, nebo vystavit jako předmět charakterizující svou dobu v antropologickém muzeu.
Sedmnáctý listopad 1989 ovšem neprožili a nevytvořili pouze antikomunisté (lhostejno, zda prokapitalističtí, prosocialističtí či prokomunističtí), ale i anti-antikomunisté, opět tří typů či skupin: za prvé poctivě pracující nekomunisté, za druhé poctivě pracující a uvažující komunisté a za třetí poctivě uvažující přívrženci socialistické samosprávy.
Ti první, protože ke své poctivé práci zcela objektivně potřebovali změnu výrobních vztahů. Ti druzí, protože ke své poctivé práci a uvažování potřebovali nejen změnu výrobních vztahů, ale také podle toho pracující a vyvíjející se komunistickou stranu a společnost směřující ke komunismu.
Ti třetí, protože při svém poctivém uvažování pochopili, že k dosažení souladu výrobních sil a výrobních vztahů nepotřebují ani kapitalismus, ani zákaz KSČ, ale prosazení ideálu samosprávného socialismu, založeném na ničím neomezovaném rozvoji marxismu-leninismu a ostatních věd, na fungujících vlastnických samosprávách zaměstnanců a na samosprávném společenském zřízení.
Zatímco antikomunistů bylo ve společnosti 17. listopadu 1989 nastláno jako stébel ve stáji, anti-antikomunistů díky antikomunistické hysterii a oblbování zůstalo ve společnosti velmi málo.
Kyvadlo vychýlené doprava se ale vrací a ukazuje, že dříve nebo později, tedy z nově nastavených rozporů mezi výrobními silami a výrobními vztahy (tentokrát kapitalistickými) znovu povstanou noví bojovníci, lhostejno, zda jimi budou bývalí antikomunisté či anti-antikomunisté. Zcela jistě jimi však budou poctivě uvažující i pracující zaměstnanci, dožadující se svého historického práva na zaplacení své nadpráce, čili svého podílu na čistém zisku firem, v nichž pracují a které z toho důvodu také kolektivně, tedy s využitím samosprávy, vlastní a spravují.
+++
Je zřejmé, že globalizace přinesla levicovým silám tři obrovské dary, kterých zatím daleko úspěšněji a intenzivněji využívají kapitalisté:
zaprvé INTERNACIONALIZACI,
zadruhé EFEKT TZV. SMRŠTĚNÍ PROSTORU A ČASU, v jehož rámci jsme poprvé v historii lidského rodu schopni téměř okamžitě pochopit nebo být účastni toho, co se děje na kterémkoliv místě planety,
zatřetí to, co s obojím bezprostředně souvisí a na čem tedy bude muset být každá levice a jí iniciovaná samospráva založena: SOLIDARITU. Teprve nyní máme šanci chápat svět jako jediný celek a jediný náš domov, a tím i brát jakýkoliv útok proti němu na kterémkoliv místě planety jako útok na sebe samé. I z tohoto hlediska je zřejmé, že jednotou i výslednicí všeho pokrokového snažení nemůže být nic jiného než doslova světové samosprávné hnutí samosprávně se chovajících lidí bojujících za samosprávu, a to nejen ve věcech chtěných, ale i suverénně spravovaných, tedy za vlastnickou samosprávu, nikoliv ovšem hnutí lenivých rentiérů, ale poctivě pracujících, tedy za vlastnickou samosprávu zaměstnanců - čili hnutí, jehož účastníci se budou muset poprat jak se zápornými majetkovými, ekonomickými a sociálními projevy kapitálu, tak i s negativními dopady na jejich zdraví, životní styl, tvorbu a využívání volného času i lidskou psychiku.
+++
Proč je nutné za současných okolností mluvit nejen o globalizaci, ale přesněji vždy o globalizaci kapitálu a kapitálem? Protože prostřednictvím kapitálu, expandujícího do všech koutů světa je globalizován veškerý kapitál - i ten místní. A protože poněvadž se tak děje, jsou tak na celém světě globalizována i všechna negativa v oblasti životní úrovně, životního stylu, lidského zdraví, mezilidských vztahů i využívání přírody člověkem.
Jestliže pod tíhou tohoto synergismu klesají a selhávají politici, jak je vůbec možné připustit, že by si s tímto problémem dokázali poradit řadoví občané? A přesto každý z nich si nosí ve své torně skrytou maršálskou hůl - onu hůl, kterou před dvaadvaceti lety zahrozil v Praze směrem ke komunistické straně.
Když to šlo tehdy, musí to jít i nyní nebo v budoucnosti - to je přece jasné. Stejně tak jako je jasné, že to půjde jen tehdy, bude-li nahrazena globalizace kapitálu a kapitálem něčím neskonale prostším a transparentnějším: globalizací člověka člověkem, nikoliv však už prostřednictvím kapitálu, ale prostřednictvím samosprávných rozhodnutí. Čili vlastně globalizací samospráv (jejich rozšířením do všech koutů světa) a globalizací samosprávou (čili celosvětovými procesy určovanými samosprávným rozhodováním).
+++
Zdá se, že dva školácké výroky - první v podobě teze, že V. I. Lenin měl pravdu, když připustil, že socialismus může - navzdory nepřátelskému obklíčení - zvítězit v jedné zemi, druhý v podobě antiteze, že L. D. Trockij neměl pravdu, když tvrdil, že socialismus může zvítězit jen prostřednictvím světové revoluce, najdou svou syntézu v následujícím zjištění:
Za prvé: že V. I. Lenin měl sice pravdu, když tvrdil, že socialismus může zvítězit byť jen v jedné zemi, ale kupodivu to už není jeho Rusko, pro které byl tento výrok určen (dnes jsou to Čína, Kuba, KLDR, Vietnam, možná Laos, možná Moldávie, možná Kypr, možná Nepál, možná Venezuela či možná Bolívie).
Za druhé: že L. D. Trockij možná bude mít pravdu, že v rámci globalizace kapitálu bude muset dojít k jeho globálnímu překonání globálními silami socialismu (lhostejno, zda reálného či samosprávného, pravděpodobně ve vzájemné spolupráci), čili cestou světové revoluce.
Za třetí: že tedy nakonec budou mít pravdu oba a onen klín, kdysi vložený J. V. Stalinem mezi Lenina a Trockého (a tím i mezi marxisty-leninisty a trockisty čili revoluční marxisty) pozbude (v rámci žádoucího celosvětového sjednocování levice) konečně na významu.
+++
Moc pracujících výrobců musí být opět nalezena tam, kde byla ztracena - v továrnách a na ulici! A taktéž přímo tam musí být znovu nalezena důvěra - především důvěra ve vlastní síly a vlastní schopnost změnit současnost. Pracující výrobci totiž budou muset mít bedlivě na paměti, že pouhopouhý „pád“ nenáviděné vlády, doprovázený halasným řevem opozice i koalice sám o sobě nic podstatného nezmění, čili že pouhopouhá výměna vlád nedoprovázená náležitými systémovými změnami pracující výrobce nemůže vrátit předčasně z pracovišť a ulic domů, neboli že je nemůže naplnit předčasným a tudíž neopodstatněným uspokojením. Takovým uspokojením může být až přijetí zcela nové ústavy, v níž budou zakotveny všechny žádoucí systémové a zároveň samosprávné změny.
Jistěže si při této příležitosti mnohý z pracujících povzdechne: ústavy, té se nenajím! Pozor: nevydržíš-li v tlaku na přijetí nové ústavy, reálně ti hrozí, že se nenajíš ani potom: to je ostatně poučení jak z Února 1948 a Listopadu 1989, tak i ze současných revolučních procesů v Latinské Americe, rovněž směřujících k vizi o socialismu 21. století, v nichž se zcela zjevně potvrzuje, že bez změn v ústavách by to opravdu už dál nešlo. Jistěže daleko více budoucnosti než současnosti byla určena slova, která poněkud předčasně, ovlivněn vlastním kariérním postupem, pronesl nově zvolený prezident USA Barack Obama téměř 20 let od Listopadu 1989 v Praze na Hradčanském náměstí: „Dnes jsme zde, protože dost lidí nedbalo hlasů, které jim tvrdily, že svět se nemůže změnit.“
+++
Rovnost šancí - to byla idea a velká výzva Listopadu 1989, která ohromila globalizující se svět a která - bohužel - zaskočila jak kapitalisty, tak i komunisty.
Komunisty proto, že v dalším vývoji socialismu se střetem šancí nepočítali - pracujícím měl „na věčné časy“ stačit „jen“ tzv. reálný socialismus.
Kapitalisty proto, že počítali s další šancí pro expanzi kapitálu, nikoliv s nějakou rovností šancí pro všechny.
Tak se z Listopadu 1989 a následných událostí stal střet šancí mezi všemi - střet, v němž své šance na lepší život obhájili ti silnější, zaštítěni cizími penězi a do země se deroucím nadnárodním kapitálem - antikomunisté, kteří to nejen se socialismem, ale i s rovností šancí pro všechny nikdy nemysleli vážně. A střet, v němž zákonitě museli prohrát ti slabší - tedy pracující: zaprvé proto, že se lehkovážně zbavili socialismu, jehož základna byla pro dosažení trvalé rovnosti šancí nezbytná; zadruhé proto, že uskutečnit trvalou rovnost šancí je nemyslitelné bez trvalé držby ekonomické i politické MOCI v rukou všech pracujících - čili je nemyslitelné bez reálné existence a fungování samosprávného společenského zřízení. Tedy takového zřízení, jakým nebyl (z důvodů už jmenovaných) ani tzv. reálný socialismus a jakým nikdy nemůže být (rovněž z důvodů už jmenovaných) ani kapitalismus.
+++
Jak se tedy Listopad 1989 mohl stát velkým ve světových dějinách, tak se stal jen velkým ponaučením, co je třeba vykonat, aby se příště neopakoval střet šancí, ale aby rovnou bylo možno přistoupit k realizaci trvalé rovnosti šancí.
Tak se Listopad 1989 nakonec stal ve světových dějinách jen velmi malým, když pracující jedné z nejvyspělejších socialistických zemí nedokázali proměnit svou velkou společnou šanci v jedinečný úspěch a když namísto toho, aby podlehli černobílému vidění, které jim vsugerovala antikomunistická pravice, nedokázali pro sebe objevit historicky novou formu správy sebe samých a věcí svých (tedy samosprávy), která jim tehdy doslova a do písmene ležela u nohou.
Co z těchto šancí a nové formy vlády pro pracující zbylo? Formální rovnost občanů před zákonem a ta reálná, poměřovaná množstvím peněz v kapse, nikoliv. A strach o práci, přehlušovaný rodinnými nájezdy za konzumem do hypermarketů (čili „rovnost šancí“ mezi prodejními pulty a regály).
+++
Zatím tedy Českou republikou obchází strašidlo pokrytectví vybujelého na pokrytectví listopadových a polistopadových vůdců. Je pěstováno všemi vrstvami národa stejně jako víra ve Zboží (z boží milosti, amen, pravím vám). Je náhle lhostejno, že je na prezidentské standartě vyšito heslo Pravda vítězí! Neboť ještě nezvítězila ani „láska a pravda nad lží a nenávistí.“ Snadno, když láska je definována jako hluboký cit k lidem, věcem a myšlení. Jistěže, když pravda je vlastnost výpovědi shodné s objektivní realitou. Uhýbáme před láskou a pravdu pokrytecky nepěstujeme. Pravdu ve světě lží ovšem málokdo potřebuje, pravda málokoho zajímá. Zato za Zbožím se pořádají výlety i o sobotách a nedělích. Musí být nakoupeno, i kdyby tomu mělo být naposled. Čili dokud nezemřeme (pak snad teprve dáme pokoj lidem dobré vůle).
+++
Také komunistickou stranou obchází strašidlo - strašidlo Komunismu. Mohlo by však vystrašit pouze ty komunisty, kteří si už zvykli na kapitalismus natolik, že by byli ochotni ho vnímat „na věčné časy a nikdy jinak“, popř. na něm výhodně politicky a možná i ekonomicky participovat.
Autor: JINDŘICH FAJT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)