František Halas se narodil před 100 lety - 3. října 1901.
V osmi letech ztratil matku.
Vyučil se knihkupcem. V prosinci 1922 za činnost v Komsomolu strávil pět dnů ve vězení. Tehdy pracoval jako úředník Úrazové pojišťovny v Brně. Po absolvování vojenské služby (1923-1925) odjel na půl roku do Paříže. V roce 1926 zakotvil na dlouhá léta (až do konce války) v pražském nakladatelství Orbis.
Za sbírku Tvář obdržel roku 1932 státní cenu. Celý obnos - pět tisíc korun - věnoval stávkujícím dělníkům.
V roce 1936 navštívil Španělsko zmítané občanskou válkou. Z té doby existuje známá fotografie F. H., Heleny Malířové a Zdeňka Nejedlého v Barceloně. V témže roce se básník oženil s Libuší Rejlovou.
Roku 1938 pro sebe objevil Kunštát na Moravě, kam od té doby jezdil každé léto.
Za války byl činný v odboji, zúčastnil se ustavení Národního revolučního výboru spisovatelů, publikoval v ilegálním Rudém právu. Díky odvaze lékaře dr. Kuthana vyklouzl ze spárů gestapa.
Ještě v květnu 1945 se stal přednostou publikačního odboru ministerstva informací. Zvolili ho rovněž předsedou Syndikátu českých spisovatelů i členem poslanecké sněmovny. V říjnu odvážel do vlasti urnu francouzského básníka Roberta Desnose, který zahynul v Terezíně.
František Halas zemřel 27. října 1949 ve vinohradské nemocnici v Praze a je pohřben v Kunštátě.
Prvotinu Sépie vydal roku 1927. Následovaly knihy Kohout plaší smrt (1930), Tvář (1931), Hořec (1933), Staré ženy (1935), Dokořán (1936), Torzo naděje (1938), Naše paní Božena Němcová (1940), Ladění (1942), Dělnice (1946), Já se tam vrátím... (1947), V řadě (1948), posmrtně vydaná sbírka A co? (1957), soubor statí Magická moc poezie (1958) a básně z rukopisů Potopa - Hlad (1965).
Psal rovněž pro děti - Počitadlo (1948), Dětem (1954) a překládal (například Mickiewicze, Puškina, Slowackiho, Adyho).
Spolu s Vladimírem Holanem v roce 1938, roce nejvyššího ohrožení státu, vydali výbor z lidové poezie Láska a smrt.
Spory o Halase, které probíhaly, ba možno říci mnohdy dokonce zuřily, jak za jeho života ve třicátých letech, tak i po smrti, připadají nám dnes dílem zbytečné, dílem uchvacující. Za našich dnů totiž poezie neznamená takřka nic a publikum už nevzruší ani ohňostroj vypálený u příležitosti křtu sbírky, ani fakt, že se básnířka dostavila na premiéru knížky dočista nahá.
Avšak v dobách bojů o Halase srážely se celá léta nemilosrdné fronty toho nejlepšího, co v české kultuře existovalo.
Když v roce 1966 vydal Klub přátel poezie výbor z Halasova díla Hlad, zaujala literárně životopisná část bezmála polovinu svazku.
V této vysoce zajímavé "Montáži ze studií, statí, recenzí, poezie, přednášek, rukopisů a dopisů", nazvané O Halase, O Halasovi, S Halasem, Proti Halasovi, Od Halase k Halasovi (autorem byl Ludvík Kundera) figurují velikáni i trpaslíci, přičemž slovo trpaslíci užívám v relativním smyslu.
Halas prostě vzrušoval, ať už vzrušení vyústilo v bezmezný obdiv, či naopak v "přímo fyziologický odpor" (Miloš Dvořák, 1936).
František Halas byl tak i jakýmsi barometrem, který ukazoval stav soudnosti na českých poetických a kritických tocích.
Především však byl básníkem, který sám sebe mučil rozhodně krutěji než nejkrutější estetický vivisektor.
"Miluji srdce která nezebou...", svěřil se, ale přiznal: "Popel doutná a Fénix nevzlétá".
Mezi těmito verši se jako mezi dvěma metami odehrál krvavý zápas víry a jejího programového popření (Halas výslovně zaznamenal Valéryho slova Faire sans croire - Tvořit bez víry!), Nikde a Někde, prosby o naději a hrdé pýchy, s níž básník hodlá vykročit bez doprovodu i vstříc smrti.
Málo podstatné se nám dnes zdají i hádky o melodičnosti či disonanci Halasova verše. Sám básník se ostatně vyjádřil zcela jasně: "Svízeli zlatý Křemeni Závrati/ struny už pomalu znám/ jen v kolících ne se vyznati/ najednou zaskřípám".
Po všech peripetiích, půtkách i řežích je zřejmé, že František Halas bude po potopě (na rozdíl od těch, kdo se řídili a řídí heslem Po nás potopa) "vyvolán jménem".
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |