Nikdo z nás, včetně mne, již téměř nepamatuje prezidenta Masaryka. Jenom někteří si pamatují prezidenty Beneše, (Háchu), Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobodu a Husáka. Patřím mezi ně i já.
   Havla však pamatujeme všichni. Jako jediný československý (český) prezident veřejně usiloval o světovost. Marně, neúspěšně a několikrát se domáhal laureátství Nobelovy ceny a spěchal za každou, často i bezvýznamnou cenou ze zahraničí.
   Nedivme se, že právě k němu se nyní stále častěji upínají novinové řádky a články i vzrušené debaty z očí do očí. Na jeden z nich, z pera komentátora Práva Alexandra Mitrofanova "Spíš Putin než královna matka" nedůtklivě a umíněně Havel reagoval 17. srpna 2002 svou poznámkou "Pane M., dočkáte se", zakončenou povzdechem "Ach, jo..."
   Sleduji, jak se nyní stále častěji objevují první pokusy formulovat představu, jakého prezidenta Česká republika nyní potřebuje a jakého nepotřebuje. Zpočátku si povšimnu především aspektu zdánlivě nepodstatného. Zakladatele československého státu Tomáše Garrigua Masaryka jsme nazývali Prezidentem - Osvoboditelem, Edvarda Beneše Prezidentem - Budovatelem. Někdy se u jeho jména objevovalo i slůvko Sjednotitel.
   V průběhu posledních dvanácti let se nám před očima zrodil a utvářel zcela nový typ vládce, jakého lze také označit : Prezident - Pokrytec.
   Svévolně pronášel různé "omluvy" a "soudy", ke kterým ho nikdo nikdy nezmocnil. Nepřeji si prezidenta, který v celém svém prezidentském období neuronil na jakékoli akci ani slzu nad 360 000 oběťmi protifašistického boje ve druhé světové válce, ale ronil slzy nad sudetskými Němci. Dodneška žijící čeští antifašisté se rozhodli mu to připomínat a ohrazovat se proti tomu až do samého konce jeho vladaření.
   Z prezidenta nám postupně vyrostl typ panovníka - pseudomonarchy. V průběhu dlouhého panování se hluboce odtrhl od všední reality a od starostí svých spoluobčanů. Prokázal, že žije v jiném světě.
   K nelichotivému označení Prezidenta - Pokrytce mne vede značné množství argumentů. Až do prvních měsíců roku 1990 vystupoval nynější prezident div ne jako reformátor socialismu. Chytal národ na vějičku, že nedojde k žádné sociální transformaci, především k nezaměstnanosti, propadu životní úrovně, kriminalitě, průniku drog k dětem a mládeži a k průniku všech dalších neřestí.
   Farizejsky tvrdil, že si nepřeje dělení společnosti na bohaté a chudé a nechce, aby byla jakkoliv ohrožena celistvost československého státu. Svým studeným vztahem ke Slovensku a ke Slovákům se však stále více od nich vzdaloval. Svou účastí v pomlčkové válce, vyhlášením, že Československo-Slovensko již nebude vyrábět zbraně na export, vyklidil pole zbrojařským velmocem. Tak se tisícům Slovákům, kteří přišli ze dne na den o práci, znelíbil. Dnes jsou mu již zcela lhostejné osudy slovenských gastarbeitrů v České republice, nucených nabízet se jako levná pracovní síla, leckde českými i zahraničními vykořisťovateli přinuceni pracovat 220 hodin měsíčně. Svým jednáním se významně přičinil o rozpad Československa a podle toho byl také v Bratislavě přivítán. Říkal nám, že si dobro pro nás pro všechny přeje více a naléhavěji, než si to my sami můžeme vůbec uvědomit. Dodneška sám sebe občas vydává za vrchol veškeré morálky.
   V manipulátorské roli pokračoval i tehdy, když nazýval z piedestalu stavební armatury v pražském Jižním Městě škodolibě paneláky králíkárnami. Sláva bohu na výsostech, že ty paneláky nyní v těžkých chvílích vůbec máme!
   Tohle všechno kazatel kázal v době, kdy se především sám staral o své hnízdo a hledal pro své bydlení nějaký menší zámeček nebo aspoň slušnou vládní vilu. To, komu jeho nynější vila v Dělostřelecké ulici v Praze 6 před tím patřila a od jakých služeb ji koupil, mu vůbec nevadilo.
   Nepřeji si prezidenta, který jako ústavní činitel nezodpovědně transformoval zejména v legislativní oblasti ekonomiku země a nečinně svou ukvapeností likvidoval celá odvětví národního hospodářství a jeho tradiční výroby. Trpně přihlížel k rozkrádání společného bohatství, finančního kapitálu, bank i kulturních hodnot a majetku.
   Horlivá hlava státu před dvanácti lety v hlubokém předklonu běžela úprkem v dešti a blátě k soukromému rolníkovi, aby národu ukázala, jakým způsobem co nejrychleji rozbít kolektivní pojetí zemědělského hospodaření. Chtěla zřejmě ukázat, jak lze rychle přejít k farmářským metodám individuálního zemědělství (v Evropě většinou dávno opuštěného) a jak to je možné dokázat dokonce i likvidací výroby traktorů a dalších zemědělských strojů (v roce 1993 a 1994 se téměř žádné u nás nevyráběly ani nenakupovaly).
   S myšlenkou velké osobnosti Indie Mahatmá Gándhího, že "láska a pravda musí zvítězit nad nenávistí a lží," jejíž autorství přiřkla ideologie moci Havlovi dokonce i ve školních učebnicích, vytáhl novopečený prezident do boje proti jednomu ze svých vrstevníků, jakých český národ vedle Tomáše Bati neměl nikdy nazbyt. Ostří svého kopí zamířil Václav Havel proti docentu Františku Čubovi. I v tomto případě se všecko zvrtlo a nakonec, jak známo, zvítězila pouhá Havlova lež a nenávist nad zdravým rozumem. Dodneška jsem neslyšel jediné slovo Havlovy omluvy slušovickému podnikateli.
   Havel sliboval národu život v míru a bez vojenských bloků, stranou velkých i lokálních konfliktů. Do dějin bohužel vstoupí jako válečník, protože tyto mírové, až pacifistické sliby a ujištění záhy opustil.
   Dnes již podstatně jasněji než včera vím, že napříště nechci prezidenta, který by na nás všechny vypustil na základě amnestie tisíce zločinců, kteří poté, kdy začnou vraždit a loupit, skončí znovu za katrem.
   Nepřeji si prezidenta, který aniž se ještě pořádně ohřeje na prezidentském stolci, vydává se poprvé na cestu místo do Bratislavy ke svým bratrům Slovákům za šumavské kopečky. A tam se omluví bez ohledu na postoj značné části národa i druhé strany za zločiny našich předků. Tím dá najevo hierarchii hodnot a hluboce ovlivní další běh událostí.
   Nepřeji si prezidenta, který uděluje milost otcovrahům a těm, co zabíjejí a berou životy jiným, byť i nešťastnou náhodou, třeba na silnici.
   Nepřeji si prezidenta, který hned poté, kdy překročí práh Pražského hradu ve vytahaném svetru a s dlouhými vlasy, si osvojí monarchistické zvyklosti Františka Procházky. Vůbec mu přitom nevadí, přes vlastní počáteční odmítavá prohlášení, portréty na stěnách úřadů i ve školách a na poštovních známkách a filatelistických aršících (nominální cena poštovních známek s jeho portrétem vzrostla za dobu jeho panování desetkrát a údajně se chystá ještě známka v hodnotě 6,40 Kč). Nepřeji si panovníka, který ve své okázalosti a pompéznosti a svým nevypočitatelným jednáním předčí kteréhokoliv rozmařilého vládce, známého z historie českého národa. Cožpak potřebujeme prezidenta s hradní gardou v operetních uniformách v době, kdy obyčejné vojáky tento jejich vrchní velitel oblékne do pole i na diskotéku do maskáčů a bagančat?
   Nechci napříště prezidenta, který ohněm a mečem vyčiní svému předchůdci prezidentu Gustávu Husákovi za to, že měl v lánských koupelnách pochromovaná držadla ve sprchových koutech a pak jej zakrátko tisíckrát předčí jinými drobnostmi, jež mi je trapné připomínat. K čemu vlastně potřebuje hlava státu okázalý letní lánský zámek s loveckým domečkem? Snad i kvůli kamarádům, rodině nebo pro vlastní rekonvalescenci po prodělaných chorobách?
   Nepotřebuji po dlouhá léta nemocného a churavého prezidenta v zemi, kde se tisíce nemocných bojí ochuravět kvůli hrozící ztrátě zaměstnaní, bojí se překročit práh lékáren, v nichž se magistři změnili v trhovce s léky. O útrobách žádného jiného občana České republiky nenapsal český služebný tisk a nevypověděly rozhlas a televize tolik podrobností, jako o útrobách hlavy státu!
   Navíc nemohu nikdy zapomenout na skutečnost, kdy Václav Havel hřímal k desetitisícům sympatizantů ve dnech listopadového převratu roku 1989 na adresu hradního předchůdce: "Žádné sanopzy pro prominenty!" Jak dnes všichni dobře víme, péče o jeho osobu daleko převyšuje péči, kterou mají evropské královské rodiny.
   Nepřeji si napříště prezidenta, který označí bombardování Jugoslávie svazy NATO, přelétávajícími za noci i přes mou vlast, za humanitární bombardování. Nechci prezidenta, který rozdává nejvyšší řády Bílého lva spojeneckým zpravodajským generálům, zatímco pro hrdinu od Tobruku, pro armádního generála Karla Klapálka, se mu řádu in memoriam nedostává. Nikdo z nás, včetně nynější hlavy státu, nesaháme statečnému generálu ani ke špičkám.
   Nepotřebuji prezidenta, který selže v osudovém okamžiku, kdy se tragicky láme celistvost jednotného státu - Československa, zatímco on zbaběle abdikuje. Nechci prezidenta, který v okamžiku, kdy jsou značná část země a její hlavní město Praha postiženy ničivou povodní, chybí zavčas jako kormidelník na postižené lodi.
   Nepotřebuji prezidenta, který mne staví do role hlupáka a svaluje nesmiřitelné zákony přírody a v některých ohledech i hrubé selhání člověka na ideologii minulého režimu. Otřásá mnou i skutečnost, když hlava státu halasně šíří do zahraničí tyto neuvěřitelné náhledy a stává se tak cizákem ve vlastní zemi, aniž se ptá na skutečnou podstatu toho, kdo způsobil i zavinil, bez ohledu na režim, shodné katastrofy uragánů v Americe, tajfunů v Asii nebo povodní v Rakousku, Německu či na jiných místech planety.
   Nepotřebuji prezidenta, který není prezidentem nás všech, který má své oblíbence i oblíbené politické strany a hnutí a dokonce i své oblíbené a neoblíbené státy a národy, z nichž mnohé neuznává za rovnoprávné, natož demokraticky smýšlející, a který šíří nejenom doma blbou náladu.
   Snad jsem se vyslovil i k tomu, jakého příštího prezidenta Česká republika potřebuje a bude potřebovat. Rozhodně si myslím, že v žádném případě nebude potřebovat takového prezidenta (přes chvalozpěvy ze zahraničí), jakým byl a ještě zatím je Václav Havel.
   Uvědomuji si, že se v tuto chvíli zásadně odlišuji od někdejšího komentátora Lidových novin, nyní Práva, Jiřího Hanáka. I on si zvolil téma "Budoucí prezident." Ve svém sloupku konstatuje, že "svobodné a nezávislé Československo mělo za čtyřiaosmdesát let svého trvání jen tři prezidenty - T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a Václava Havla...Česká společnost už dospěla a nebude už potřebovat žádného tatíčka či náhradního monarchu. Koho tedy? Nejlépe člověka respektovaného, tolerantního, s bezvadnou morální pověstí, akademický věhlas či nejraději světové jméno - nejraději obě - vítáno...Česko už asi 'zbožňovaného' prezidenta skutečně nepotřebuje. Důstojného pokračovatele v morálních tradicích oněch tří prezidentů však ano."
   Kromě tohoto sloupku Jiřího Hanáka, z něhož cituji, je na stejné straně novin i úsměvná kresba Vladimíra Renčína. Vdovec s věnečkem v ruce se na hřbitově ptá neznámé vdovy: "Nevíte, matko, kde zde leží morálka?"
   Nepřeji si, aby se hlavou státu stal v nejbližší budoucnosti nový manipulátor, jako je ten současný. Přeji si prezidenta, který nabízí jenom práci a zase práci pro českou společnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]