K přednášce Kurs marxistické filozofie ve studijním roce 1966-67 jsme si každý měli vybrat příslušný seminář. Šlo o to vytvořit z početného kruhu studentů menší skupinky, aby každý měl možnost věnovat se problematice hlouběji. Ze čtyř možných pedagogů jsem si vybral Karla Kosíka.
   Rozhodně to nebyla náhoda, na tohoto muže jsem byl nesmírně zvědavý, dokonce, a to ještě jako středoškolák, jsem se čtenářsky utkal s Dialektikou konkrétního, jeho nejznámějším filozofickým spisem. Byl jsem tehdy nadšeným konzumentem Literárních novin, Kulturní tvorby, Kulturného života, časopisů Plamen a Host do domu i dalších výrazných rekvizit liberálního a reformního ovzduší šedesátých let. O Kosíkově filozofické studii se tehdy bouřlivě diskutovalo na stránkách všech těchto kulturně politických periodik, chvílemi převládla chvála až adorace, jindy jsem zaregistroval velice ostré a tvrdé výpady proti knize. Koupil jsem si ji tehdy bez problémů, vydalo ji nakladatelství Československé akademie věd a v odborné prodejně byla k mání za docela malý obnos. To až později, po srpnu 1968, se stala velice vzácnou a žádanou publikací, za niž byli lidé ochotni i dobře zaplatit.
   Četba pro mne byla ovšem dosti náročná, ke smyslu studie, jednotlivým myšlenkám jsem se prokousával jen ztěžka, obrovský handicap představovaly citace z cizích autorů, které byly otištěny jen v originálních jazycích, ovšem ty, v nichž jsem se jakžtakž orientoval - angličtina a ruština - mezi nimi spíše chyběly. Zdaleka ne vše z textu jsem pochopil, přesto mě kniha nesmírně zaujala, cítil jsem z ní silně vyzařovat osobnost autora, vůbec mi nevadilo, že na mnoha místech jde o kompilaci u nás do té doby téměř neznámých cizích filozofů, před jejichž myšlenkami nás dogmatičtí ideologové dosud úspěšně "ochraňovali". Kosík byl prostě svůj, dovedl zaujmout, vyvolat zájem, údiv nad věcmi zdánlivě samozřejmými, dovedl čtenáře přimět k onomu podstatnému "tázání".
   Těšil jsem se na první ze seminářů, hrozně mě tato tolik přetřásaná osobnost lákala. Docela mě překvapilo, že se nás ke Kosíkovi přihlásilo méně než k jiným seminárním vedoucím, řada kolegů se zřejmě rozhodovala, aniž by k volbě měli tytéž pohnutky jako já, roli při výběru mohlo hrát cokoli jiného, třeba i to, kdy a v kterou hodinu se jednotlivé semináře konají. Kosík tehdy byl docentem, na cestě bylo jeho jmenování univerzitním profesorem, ale úřady ještě bránily jeho internímu působení na fakultě, byl pracovníkem Filozofického ústavu ČSAV. Proto jsme ho prakticky nikdo osobně neznali (snad i to u některých kolegů hrálo roli při výběru). Zanedlouho se to mělo změnit, základní organizace KSČ a zejména vedoucí katedry filozofie profesor Ludvík Svoboda vyvinul na příslušné orgány mohutný tlak, a Karel Kosík tak konečně mohl změnit zaměstnavatele.
   Do posluchárny vešel čtyřicátník střední postavy, výrazně vlnité vlasy měl jen ledabyle učesány, na sobě světlý oblek. Nejvýraznější na něm byly silně dioptrické brýle s masivními obroučkami a tmavými skly, pod nimiž jako by se ztrácela filozofova tvář. Hned se ukázalo, jak jsou brýle pro něho důležité, když prováděl neuvěřitelně pedantskou prezenci, za každým, kdo se ozval, se osobně vydal k jeho místu a prohlížel si ho tak z blízka, že to působilo až komicky, jako jakési "očuchávání". Poté ještě důkladně prošel celou místnost a ověřil si, že počet souhlasí, a teprve pak se začal věnovat své práci. Jednou dokonce "vetřelce" vyhmátl, po závěrečném, globálním "očuchávání" narazil v místnosti na mladíka, kterého neznal. Byl to mladší bratr Jan kolegy Martina Kratochvíla.
   "Pane, co tady děláte, vy sem nepatříte, nejste řádně přihlášen do mého semináře, ihned opusťte místnost!" ozvalo se z Kosíkových úst docela jednoznačně.
   Ale mladík se nevzdával: "Mě to strašně zajímá, proto jsem tady."
   "To může říct každý, ale zajímat, co tady povídám, může třeba i nějakého fízla. Odejděte!"
   "Já odsud nepůjdu," vede si svou rozčilený mladík, "já prostě moc stojím o to, abych vás slyšel na vlastní uši."
   Kosík si vetřelce znovu prohlíží z nejtěsnější možné blízkosti a překvapeně konstatuje: "Člověče, vždyť vy jste snad teprve školák, vždyť vy určitě ještě nejste plnoletý, já vás tady nechci."
   "Já tady stejně zůstanu, mě to moc zajímá," stále vede svou rozhořčený nadšenec.
   "Jak myslíte," neúprosně zareaguje filozof, "v tom případě budu mlčet, nezahájím seminář, dokud místnost neopustíte."
   Jsme překvapeni Kosíkovou neústupností, někteří se snažíme přímluvami zvrátit učitelův tvrdý postoj, i Martin se za bratra přimlouvá, ale vše je docela marné.
   Po nějaké chvíli seminář začne, ale skutečně až poté, kdy se za zvídavým a notně rozčileným mladíkem zavřou dveře. Kupodivu se mladší Kratochvíl objevil už na příštím semináři znovu, a nikterak to nebylo v konfliktu s Kosíkovým seznamem. Když jsem o deset let později dokončil doktorát, ke svému překvapení jsem s Janem Kratochvílem společně promoval, byl velice úspěšným absolventem filozofických studií, v té době už jeho bratr Martin proslul v docela jiné oblasti, jako hudebník.
   Karel Kosík byl tehdy jediný z učitelů, kdo studenty oslovoval pane a slečno, případně (ale to jen asi v jednom či dvou případech) mladá paní. Znělo mi to hrozně nezvykle, ale i taková maličkost charakterizovala profesorovu odlišnost od ostatních. A ještě jeden moment! Tehdy se na fakultě mohlo docela svobodně kouřit, a to prakticky kdekoli. Všude po chodbách byly popelníky, našli jste je i v bufetu, v kancelářích. Dost běžně se kouřilo i na přednáškách a seminářích. U Kosíka nikoli.
   Vždycky když vešel, bylo zřejmé, že mu neunikne ani sebeslabší cigaretový odér, vždy reagoval nekompromisně: "Kdo kouří, ať okamžitě odejde. Ve svých seminářích si kouření nepřeji, okamžitě ven. Nechci umřít na rakovinu!"
   Jistý ohled ke kuřákům však měl a narozdíl od mnohých jiných dělal v průběhu semináře přestávku, většinou zmizel ve své pracovně nebo si vyhlédl některého nekouřícího studenta, aby si s ním popovídal.
   Mě si takhle vyhlédl o přestávce jednoho z prvních seminářů. Vybídl mě, abych típnul cigaretu a oslovil mě: "Pane Koláre, pojďte se se mnou projít."
   Nemělo jít o nějakou procházku po Starém Městě nebo na Petřín, znamenalo to projít celou chodbu příslušného poschodí, tedy urazit čtverec půdorysu budovy, postupně míjet jednotlivé katedry a posluchárny a skončit zase na výchozím místě. Samozřejmě ne jenom jednou, přestávka byla přece jen delší.
   Kosík se do mne zavěsil, zřejmě po vzoru starořecké Akademie, kde bylo zvyklostí, že se filozofové se svými žáky procházeli sloupovím a vedli při tom učené meditace.
   "Vy děláte také literaturu, viďte."
   Přikývnu.
   "To jsme si podobní. Také mě to nutí neustále tyto dva obory spojovat. Ve filozofii je hodně literatury a v literatuře někdy hodně filozofie. Jistě souhlasíte."
   Souhlasím.
   "Jiří Orten je velice filozofický, ale stále ho nějak nezvládám. Něco mi k tomu průniku chybí. Měl byste to zkusit vy."
   "Zabývat se Jiřím Ortenem, jeho poezií?" ptám se trochu nechápavě.
   "Jistě. Vezměte si to tak, že Ortenova filozofie souvisí i s vnitřním pocitem, který je nepřenosný a se kterým se nemůže plně identifikovat nikdo jiný než ten, jehož trvalou součástí je společný osud celého společenství, historický osud... Rozumíte mi?"
   Popravdě jsem byl z jeho slov trochu rozpačitý, smysl mi ještě chvíli unikal, napadaly mě věci trochu nesouvisející s tématem, spíše triviální, například skutečnost, o které jsem slýchával od rodičů, že před válkou můj otec, tehdy středoškolák a redaktor Mladé kultury, přebral stejně starému Ortenovi jeho dívku a ten to velmi těžce nesl. Tohle tou společnou historií Kosík určitě nemyslí, říkal jsem si pro sebe, to je přece nesmysl.
   "Rozumíte mi?" znovu se mě ptá chodbou rázující filozof, který svírá mou paži. "Rozumíte, společnou a nepřenosnou historii prastaré kultury, exodu, diaspory, gheta, holocaustu... Přece to ve vás musí být, to prostě máte v genech, ať chcete nebo nechcete, váš původ vás prostě předurčuje k tomu, abyste se dostal k Ortenovi, samozřejmě hlouběji než já... Já, já prostě k tomu nemám ten důležitý předpoklad, předpoklad identity. Rozumíte?"
   Už jsem porozuměl.
   "Takže, pane Koláre, pusťte se do toho, pusťte se do Ortena, jste k tomu předurčený. Hodně štěstí ve vaší práci."
   Trošku šokovaného mě zanechal na chodbě svému osudu a zamířil do učebny, aby pokračoval v semináři. Byl jsem opojen filozofovým zájmem o mou osobu, mírně rozrušen a nebyl jsem schopen odpovídat na zvídavé otázky kolegů, co mi Kosík chtěl. Ještě toho dne jsem si vypůjčil z knihovny všechny knížky a deníky nešťastného Jiřího Ortena. Mnohé jeho básně jsem znal už z dřívějška, mimořádně silně na mě třeba v jisté době osobních krizí působily verše o básníkově touze vrátit se do mateřského lůna. Ale v mém zájmu o Ortena zatím vždy převažoval aspekt jeho tragického osudu, tajemných a neuvěřitelných okolnosti jeho smrti. Vždycky mě zamrazilo, když jsem náhodně procházel nábřežím nedaleko železničního mostu, kde Ortena srazil německý náklaďák. Ale Orten byl tehdy pro mě spíše záležitost literatury faktu, literární detektivky, než objekt pocitové a filozofické identifikace.
   V těch chvílích jsem myslel i na to, o čem se před námi Karel Kosík nikdy nezmínil, na jeho věznění za okupace, kdy jen o vlásek unikl osudu jedenapadesáti svých stejně mladých spolupracovníků, hrdinů komunistického Předvoje, pár dní před koncem války zavražděných v terezínské pevnosti. O jeho statečné ilegální činnosti jsem slyšel jen z jiných úst a vždy jsem si její úskalí vybavoval, když jsme na seminářích s Kosíkem interpretovali Sartrovy či Camusovy existenciální texty z prostředí protifašistického odboje a nad nimi přemýšleli o odpovědnosti, volbě, obětování, smyslu existence.
   Z mých vysokoškolských učitelů byl Kosík postavou mediálně nejznámější (médii je však třeba rozumět něco docela jiného než dnes - noviny a časopisy sociokulturního a uměnovědného, kulturněpolitického zaměření, s nimiž tehdy komunikovalo hodně vysoké procento lidí). A přesto jsem nikdy neměl pocit, že by toho filozof nějak zneužíval, ve svých seminářích nikdy nechtěl poučovat, ale naopak vést k přemýšlení, pěstovat v nás odvahu k diskusím. Rád nás z těchto důvodů provokoval, někdy jeho "silácké" výlevy sváděly i k názorům, že to je v jeho uvažování relikt padesátých let, kdy Kosíkovo myšlení mělo silně ideologické zabarvení a vyznačovalo se dogmatismem a sektářstvím. Osobně jsem však ten pocit nikdy neměl, záměrnou provokativnost jsem v Kosíkově tónu dobře vycítil a narozdíl od některých kolegů jsem ji vítal, učitele mi velmi přibližovala.
   Vůbec jsem třeba nesdílel takřka všeobecné pohoršení, když nám Kosík zadával domácí práci na vánoční prázdniny se slovy: "Po svátcích se budeme zabývat souvislostmi filozofie a estetiky, přečtěte si Platonova Faidra, v originále... Samozřejmě předpokládám, že jako studenti filozofie umíte řecky." Vůbec jsem to nechápal jako urážku, musel jsem si koneckonců docela objektivně připustit, že neznalost řečtiny a latiny, případně hebrejštiny mě jako filozofa handicapuje, ne-li zcela diskvalifikuje. Představa, že by se někdo do hloubky zabýval německou klasickou filozofií a neuměl německy, je už nevěrohodná podstatně více. Jeden kolega se řecky a latinsky rychle naučil, já se spokojil s opravdu poctivým a analytickým čtením překladu Platonova dialogu. Výsledek své práce jsem pak uplatnil jako ročníkovou práci z dějin antické filozofie u Dušana Machovce.
   Jedna ze studentek byla dívčím jménem Věra Lukášová. Už při prvním představování se jí filozof ptal na dona Pedra a dona Pabla a na Guadalajaru, na což jsme téměř všichni koukali dosti vykuleně a kolegyně jsme se hned vyptávali, co s tím Kosíkem má, zda s ním byla ve Španělsku. Ale tato nenápadná provokace mnohého přivedla k pátrání ve fondech Univerzitní knihovny, aby posléze narazil na skvostnou knížku Boženy Benešové Věra Lukášová, don Pedro a don Pablo a aby si ji i přečetl.
   Jindy nevybíravě zkritizoval referát jednoho ze seminaristů, věnující se osobnosti Karla Čapka. Odsuzoval "podbízivost, čecháčkovství, přízemnost" spisovatelova přístupu a přiměl nás jistě docela záměrně, abychom četli a studovali Čapkovo dílo mnohem náročněji, s vědomím podstatných přesahů a širších souvislostí.
   Některé ze zadávaných úkolů ve mně vyvolávaly přímo radostné vzrušení. Karel Kosík nás třeba poslal do Národní galerie, ať si dobře prohlédneme Bruegelův ("...čteme Brechl, primitivové říkají Brojgl...") obraz Senoseč a rozebereme ho z hlediska filozofické temporality.
   Podobné úkoly nám zadával i z oblasti literatury. S velkým nadšením i nasazením jsem třeba hledal hlubší smysl Nezvalovy poémy Chrpy a města. S tématem jsem si pohrál a odhalil ve své i dřív milované básni zcela nové souvislosti, neznámé dimenze. Musím se však přiznat, že moje nadšení pro věc pramenilo i z jednoho zážitku, který jsem si odnesl z Kosíkova semináře krátce předtím. Docent tehdy, jako obvykle, hned v úvodu nadhodil problém. Na tabuli napsal INTERPRETACE a vyvolával jednoho po druhém, aby svými slovy osvětlil, co pojem znamená. Samozřejmě, při jednotlivých odpovědích se tvářil jako tajemná sfinga, neprůhledná skla nám zcela tajila bezprostřední reakci, nikdo ani neměl možnost v průběhu řeči přizpůsobit svůj názor podle toho, co se po nás vlastně chce.
   Když se všichni vystřídali, stál Kosík chvíli nehnutě, a pak pronesl: "Všichni se mýlíte, jen pan Kolár má pravdu." Bylo to pro mne pohlazení, zvláště když jsem vůbec neměl pocit, že bych předtím řekl něco světoborného, v podstatě jsem řekl jen tolik, že pro mě je interpretace odkrývání smyslu jevu či věci, odstraňování nánosů, které se postupně kolem fenoménu vytvořily a jež nám znemožňují jeho pravdivé poznání. Kosík označil mou odpověď za plně vyhovující a věnoval se pak odbornému, filozofickému dokazování mnou vyslovených tezí. Můj názor se nepochybně zformoval v době, kdy jsem se jako středoškolák seznámil s Dialektikou konkrétního, nevědomě jsem si tak pro sebe přivlastnil filozofovo důležité východisko.
   Pro mnohé bylo šokující Kosíkovo "americké" extempore. Jedna kolegyně se po dlouhodobém pobytu vrátila z USA. Bylo jen přirozené, že dostala za úkol připravit přednášku o americkém životě, o tamější realitě. Studentka poctivě probrala vše ze své empirie, rozhodně nic nepřikrašlovala ani nelíčila v temných barvách. Pro nás všechny byla přednáška objevná, mnozí jsme se poprvé setkali s podobnými svědectvími a postřehy. Jen pro Kosíka to nebylo to pravé.
   "V USA jste byla opravdu hodně dlouho, mnoho jste tam toho prožila, máte mnoho zážitků," konstatuje s potutelným úsměvem Kosík, "ovšem, slečno, vážená kolegyně, o Americe nevíte vůbec nic, jako byste navštívila úplně jinou zemi."
   V místnosti je najednou hrobové ticho, všichni jsme hodně překvapeni, spolužačky nám je docela líto. Ale Kosík neúplatně pokračuje v kritice referátu.
   Dotčená se ozve s neskrývaným rozčilením: "Vy jste, pane docente, v Americe byl, že tak dobře víte, jaké Spojené státy opravdu jsou?"
   "Milá slečno, k tomu, abych znal Spojené státy americké, k tomu tam nepotřebuji jezdit. Někdo tam ale může strávit třeba celý život, ale o zemi nemusí vědět vůbec nic. A já narozdíl od vás o Americe opravdu něco vím!"
   Není to rozhodně apodiktický výrok, hned následuje hluboký a fakty podložený rozbor, filozof postupně odstraňuje ideologické, politické, sociokulturní nánosy a neomylně směřuje k pravému smyslu fenoménu Spojených států amerických. Je to geniální interpretace, hluboce smekám klobouk, rázem jsem na Kosíkově straně.
   Když se semináře chýlily ke konci, byl čas dohodnout s učitelem téma závěrečné seminární práce. Karel Kosík si potrpěl na taková témata, kde jsme mohli uplatnit sami sebe, nestál o nějaké kompilace podepřené nekonečnými seznamy autorů použitých citací. Dával přednost naší interpretaci zdánlivě nejobyčejnějších abstraktních pojmů, s nimiž jsme v každodenním styku. Může to být láska, obětování, čas, talent, rozhodování, smrt, ale pro náročnější i ideologie, kultura, společnost atd. atd.
   Přihlásil jsem se ke zpracování pojmu paměť. V té době zrovna vyšla poéma Jiřího Taufra Téma paměť, která mě zaujala jednak svými avantgardistickými postupy, hlavně však tím, jak autor zpracovává téma času. Cítil jsem tu jistou spojitost s Chrpami a městy Taufrova přítele Vítězslava Nezvala a s básní jsem se chtěl poprat, filozoficky ji vyložit.
   Snad se mi to i podařilo, filozoficky jsem, domnívám se, docela podnětně interpretoval fenomén abstraktního i historického času, to vše jsem doložil citacemi z Taufrovy básně, jejich všestrannou analýzou. Ve smluvený den, kdy jsme práce měli Kosíkovi předat, jsem ho s úhlednou složkou v ruce netrpělivě očekával na chodbě sousedící s jeho pracovištěm.
   Kosík se se značným zpožděním na místo doslova dokulhal, s obrovským sebezapřením pěšky zdolal několik poschodí, těžkou chůzí kolem nás dospěl ke své pracovně. Vypadal opravdu zbídačeně, potrhaný, špinavý, potlučený, samozřejmě že s náladou pod psa. Až později jsme se dověděli, že nedaleko fakulty se na něho zřítilo špatně zabezpečené lešení...
   Když jsem přišel na řadu, převzal ode mne text a aniž by mne vyzval, abych se posadil, začal v textu nervózně listovat, jeho špatná nálada se postupně stávala ještě horší.
   "Co to jako má být?" osloví mě docela ostře. "Co mi tady taháte do filozofie takové obskurní postavy jako je Jiří Taufer? Vemte si to zpátky, tohle od vás nechci."
   "Ale mě zajímal fenomén paměti, pane profesore," snažím se zachránit situaci, "ta Taufrova báseň byla kongeniální s tématem, proto jsem si zvolil právě ji..."
   "Nic mi neříkejte, tohle já prostě nechci, to rovnou zahoďte."
   Hrozně se mě to dotklo, vždyť ještě před chvílí jsem měl pocit, jak učitele nadchnu svým rozborem, určitě stejně jako někdejší interpretací Nezvalových Chrp a měst, za kterou mě pochválil. Nejvíc mě urazilo, že vynáší soudy, aniž by si mou práci pořádně přečetl.
   Zřejmě si uvědomil mé pocity, a když jsem jako zpráskaný pes opouštěl místnost, ještě mě oslovil: "Víte, pane kolego, já myslel a doufal, že fenomén paměti objasníte na úplně jiném autorovi. Nemluvili jsme spolu náhodou o Jiřím Ortenovi, nemyslíte, že by stál za rozbor? Proč nahrazujete autentický prožitek prožitkem jen spekulativním, cožpak nevidíte tu propast mezi velkým obsahem a malichernou formou? Někdo žije, a někdo si na život jenom hraje, rozumíte mi?"
   Dobře jsem pochopil, co má na mysli, avšak moje hodnocení bylo přece jen jiné, i Taufrovy verše mi připadaly docela autentické, nebyl jsem ochoten připustit, že by mě Orten měl oslovovat nějak dočista jinak a výrazněji. Hodně jsem se namíchl na docenta a v dalším domluveném termínu jsem přinesl "interpretaci" docela jinou, bez citací z poezie, ale podloženou myšlenkami Karla Marxe, seminární práci na téma Ideologie jakožto falešné vědomí.
   Karel Kosík si text rychle prostudoval, usmál se a suše konstatoval: "Tak to vidíte, že to jde. Můžete mi dát index."
   Když zapsal výborné hodnocení a podával mi zpět index, neodpustil si drobnou poznámku: "Vás to židovství ve vás zřejmě nějak podvědomě pronásleduje, viďte. Možná někde uvnitř máte strach z identifikace, proto je pro vás Orten tak nestravitelné sousto."
   Po mnoha letech, když jsem si situaci znovu vybavil, mě napadlo, že filozofova argumentace mohla stát na vodě, narazil jsem totiž na několik indicií, které mohou potvrzovat židovský původ i onoho Kosíkem odmítaného Jiřího Taufra. Narození v Boskovicích, pro Židy klíčových, tematika a východisko některých básní Taufrova otce Františka, jenž jinak velice obdivoval symbolisty a dekadenty a pro své dva syny zvolil křestní jména, která nosili Karásek ze Lvovic a Březina.
   S Karlem Kosíkem jsem coby student už na fakultě do přímého styku nepřišel. Jen když jsem ho na chodbě nebo na ulici potkal, kromě pozdravu jsme prohodili pár slov nezávazné konverzace. Zašel jsem za ním až ve čtvrtém ročníku - mezitím jsme si všichni naplno prožili bouřlivý rok 1968, Kosík v jedné chvíli tehdy dosáhl i na členství v ÚV KSČ - když jsem začal koncipovat diplomovou práci, věnovanou osobnosti ruského existenciálního filozofa Nikolaje Berďajeva. Požádal jsem Kosíka o vedení práce, vycházel jsem z toho, že se o existencialisty sám zajímá, i když především o ty německé a francouzské.
   Kosík mě odmítl s tím, že mu právě byla rozhodnutím vyšších míst zakázána pedagogická činnost. Byl velmi strohý, jen mě poslal za vedoucím katedry profesorem Ludvíkem Svobodou, ten bude vědět, jak mám postupovat. Ani tady jsem však neuspěl, tak nepříjemného jsem Svobodu nikdy předtím nezažil.
   "Heleďte se, mě to vůbec nezajímá, já tady už o ničem rozhodovat nehodlám. Uvědomte si, jaká je situace, vyhodnoťte ji a zařiďte se podle toho."
   Porozuměl jsem tomu tak, že když začíná čistka mezi učiteli, tak to mám ze solidarity taky vzdát a na samém konci studia se sebrat a školy nechat. To nepřicházelo v úvahu, a tak jsem se ještě vypravil za profesorkou Jiřinou Popelovou-Otáhalovou, která mi také, a bez jakékoli noblesy, ukázala dveře. Na katedře filozofie nejen mně, ale i kolegům tlumočila sekretářka stanovisko vedení, ať si někoho ochotného vést diplomovou práci sami najdeme, jinak ať pracujeme zatím sami, že situace se ještě bude ve vhodné chvíli řešit. Oslovil jsem tedy profesora Milana Machovce.
   "Člověče, jak jste na mě přišel, já tyhle věci nedělám, touhle problematikou se nezabývám, ale samozřejmě vás vezmu, je mi trapně z té hloupé situace na katedře, můžeme si na to sednout hned teď."
   Milan Machovec mi ochotně dal hodně cenných rad, upozornil mě na některé tituly, dal mi náměty, za kým mám zajít, s kým věci konzultovat, a pozval mě na další schůzku. Brzo byl i on odstřižen, oficiálně práci vést nemohl, ale k nezávazným konzultacím byl vždy ochotný, samozřejmě jen do chvíle, kdy na škole fungoval. Avšak když se práce odevzdávaly, byl mi ze zbylých učitelů coby vedoucí diplomky přidělen ex offo docent Karel Michňák a jako oponentka byla určena docentka Jaroslava Pešková. S těmi jsem se pak setkal, poté, co jsem se seznámil s jejich posudky, nejen u obhajoby, ale i u závěrečné souborné zkoušky z filozofie.
   Karla Kosíka jsem později několikrát potkal v okolí Hradu či Nerudovy ulice, na Karlově mostě, většinou zůstalo u pozdravu, jen jednou se poptal, co dělám, sám hovořil o svých problémech se zaměstnáním i o tom, že se nuceně stěhuje ze svého bytu na nádvoří Pražského hradu. Psal tehdy, jak se mi přiznal, do italského levicového tisku, zejména do Rinascity, a využíval i jakési zahraniční nadace určené pro nezaměstnané filozofy.
   Jindy ho potkal jeden ze spolužáků, od kterého jsem slyšel, že Kosík měl značný problém, když se rozhodoval o svém podpisu Charty 77. Přišel prý tehdy za ním jiný náš spolužák, jeden ze šestice jejích prvních signatářů, Vendelín Komeda. Kosík mu prý spis nepodepsal a kamarádovi to rozhořčeně zdůvodňoval tím, že za ním poslali zrovna tohoto člověka, kterého si jako studenta ani trochu nevážil.
   Jen z doslechu jsem věděl, že po roce 1989 se Kosík vrátil na Filozofickou fakultu, ale dávno už jsem s institucí ztratil kontakt, takže o jeho přednáškách a seminářích jsem nic bližšího netušil. Zhruba ve stejné době jsem asi dva roky vedl kulturní rubriku Haló novin a když jsem dělal rozhovor s jedním významným uměnovědcem, byl jsem dost překvapen, když mi tlumočil Kosíkův pozdrav.
   "Říkal mi Karel, že si vás dobře pamatuje ze svého semináře, že jste spolu analyzovali Ortena. Vzkazuje vám, že je třeba bojovat, že se nemáme smiřovat s tím dnešním bezčasím. Víte, Karel je hrozně znechucen restaurací kapitalismu, nechápe, že komunisté proti tomu důrazně nebojují, třebaže se zaklínají pokrokem."
   "A proč něco nenapíše on sám?" namítnu udiveně. "Má přece jméno, důvěru, lidé by jeho názor vzali za svůj. Kritizovat jiné, to zase není až takové umění."
   Můj společník se rozesměje: "Však se dočkáte. Filozof ovšem není publicista, novinář. Potřebuje trošku víc času. Nechejme mu ho."
   Opravdu jsem tehdy neměl tušení, že v několika příštích letech Karel Kosík adresuje veřejnosti několik skvělých a klíčových studií, kde do detailů odhalí charakter nového režimu, jeho klamů a iluzí.
   Ano, vzpomínám si, pane profesore, interpretace je hledání smyslu, postupné odstraňování všech nánosů...

   (Z připravované knihy vzpomínek)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]