(100. výročí narození)
   Necelých deset let veřejné publicistické a literární činnosti Kurta Konrada stačilo k tomu, aby výrazně ovlivnil kulturní život v naší zemi a svými postoji a mravní statečností přesáhl hranice svého života.
   Kurt Beer, tak znělo jeho občanské jméno, se narodil 15. října 1908 v Třebíči v německé židovské rodině majitele pily a obchodníka s dřevem. Po absolutoriu německého klasického gymnázia v Brně studoval v Praze 10 semestrů na německé univerzitě medicínu. Mnohem více ho však zajímala historie, filozofie a uměnověda, jimiž se systematicky studijně zabýval. Jako dvacetiletý mladík se stal členem Kostufry (Komunistické studentské frakce) a vstoupil do KSČ. Skvěle jazykově vybaven (kromě mateřské němčiny dobře postupně ovládl češtinu, angličtinu, francouzštinu a ruštinu a četl i holandsky a španělsky) prokázal už ve studentských letech schopnost k vědecké práci. Když v roce 1930 začal publikovat v Tvorbě, usuzovali jeho tehdejší zkušenější spolupracovníci (např. J. Rybák a L. Štoll), že v něm díky mnohostrannosti a šířce zájmů vyrůstá mimořádný novinářský a publicistický talent. Není proto divu, že v r. 1931 po zatčení J. Fučíka přejímá Konrad vedení Tvorby a až do r.1938 je vítaným a trvalým spolupracovníkem komunistického a levicového tisku.
   Jeho analytické schopnosti a historicko-filozofický rozhled mu umožnily bystře posuzovat politickou a ekonomickou situaci po velké světové hospodářské krizi koncem 20. let a reagovat na dálněvýchodní události v Mandžusku. Včas varoval před nastupujícím italským fašismem a německým nacismem, již v polovině 30. let odhalil podstatu "hitlerovského imperialismu" a záruku pro nás viděl v "Benešově zavazadle", s nímž tehdejší ministr zahraničí jel uzavřít diplomatické styky se Sovětským svazem. V řadě článků rozebíral události španělské občanské války a zdůrazňoval pozitivní účast našich interbrigadistů. V jediné za jeho života vydané knize Španělské revoluce popsal protimocenské vzpoury a hnutí od reconquisty až po současné události španělské občanské války, v jejichž bojích "se rodí nový typ demokracie lidové, demokracie jakobínské", kterou považoval za předstupeň socialismu.
   V šíři Konradových zájmů hrál významnou roli jeho zájem o praktické a teoretické otázky soudobého umění. Jako umělecký kritik psal recenze a glosy o literární tuzemské i zahraniční produkci a posuzoval domácí divadelní život. Šíře recenzního záběru byla značná, psal o románech Thomase Manna a Arnolda Zweiga, o politické próze Feuchtwangerově, oceňoval první prózy André Gida o Sovětském svazu, romány André Malrauxe i Svatyni Williama Faulknera. Společenská, ba přímo třídní hlediska, která akcentoval, dominovala v soudech o sovětské literatuře v dílech I. Erenburga, M. Šolochova, F. Panfjorova, N. Ostrovského, V. Avdějenka a dalších.
   V hodnocení české literatury s rozpaky hovořil o surrealistických románech Nezvalových, viděl ideové posuny v tvorbě Karla Čapka, vysoce oceňoval poslední prózy Marie Pujmanové a Marie Majerové. Velkou pozornost věnoval Zdeňku Nejedlému a v nekrologu o Šaldovi vyzdvihl "velkého průkopníka, který nedošel k cíli." Divadelní stati Konrad směřoval k tvorbě dělnických ochotnických souborů a z profesionálních divadel se soustředil na novátorské úsilí Déčka E. F. Buriana a na hry V+W v Osvobozeném divadle.
   I když literatura a divadlo vyvolávaly jeho prvořadý zájem, neuzavíral se ani před otázkami výtvarného umění, hudby a filmu. Při svých cestách do zahraničí, zejména do Německa, Francie, Belgie a Holandska, nikdy neopomněl navštívit tamní významné galérie. Ani hudba mu nebyla cizí. Sám hrál na klavír a měl rád moderní hudbu a jazz, o němž dokonce přednášel.
   Mnohostranná praktická estetická průprava a především cílevědomé studium filozofické a uměnovědné literatury umožňovaly Kurtu Konradovi zabývat se poučeně teorií a vstupovat razantně do generačních diskusí první poloviny 30. let. Jako jeden z mála v té době byl vyzbrojen znalostí děl klasiků marxismu-leninismu a osvojil si metodu dialektického a historického materialismu, kterou ve svých úvahách důrazně uplatňoval. I když další umělecký vývoj nepotvrdil jeho mladistvé rigorózní odsudky surrealismu, jeho soudy o dialektice obsahu a formy v umění mají trvalou platnost. Také v diskusích o socialistickém realismu, pojmu dnes tak dehonestovaném a odmítaném, na základě tehdejšího poznání i praktických zkušeností vyjádřil oprávněnou premisu, že jde o uměleckou metodu, jejímž hlavním znakem je socialistické přesvědčení tvůrce v díle esteticky adekvátně vtělené. V kritice Šklovského filozofických východisek jeho Teorie prózy i v diskusi k strukturalistickým počátkům metody J. Mukařovského neopomněl zdůraznit jejich přínos k estetickému rozboru uměleckých děl.
   V druhé polovině 30. let se těžiště Konradova vědeckého zájmu přesunulo do oblasti historie. Napsal sérii článků o španělských dějinách a vydal už připomenutou knihu Španělské revoluce. Tak jak se postupně stále více ztotožňoval s češstvím, stala se pro něho klíčovým problémem česká otázka. Jako bytostnému revolucionáři bylo mu blízké husitství, a proto se v řadě článků, ale zejména v rozsáhlé heuristické a analytické práci zabýval jeho problematikou. V torzu knihy Husitská revoluce, která byla sestavena z jeho materiálů, zařadil husitství do řady evropských revolučních hnutí, zhodnotil městský charakter husitství a podal jeho vojenský rozbor. Ocenění husitské doby mu ovšem nebránilo, aby s úctou a vážností hodnotil nejvýznamnějšího historika meziválečné doby Josefa Pekaře, s jehož mnohými názory (i na husitství) nesouhlasil.
   Konradova intenzívní práce na knize o husitství pokračovala i po Mnichovu 1938 i v době okupace, kdy byl zbaven možnosti veřejného publicistického působení, a po zákazu KSČ i legální politické činnosti. V roce 1939 se stal tiskovým referentem sovětského vyslanectví a začátkem r. 1941 i sovětským státním občanem s uděleným vstupním vízem do SSSR. Povolení k odjezdu však od protektorátních úřadů neobdržel. 1. března 1941 byl spolu s manželkou zatčen pro podezření z podvratné činnosti. Tu skutečně vykonával, neboť byl ve styku s vedením I. ilegálního ÚV KSČ, jemuž předával rozmnožovací materiál, zprávy a tiskové materiály z vyslanectví i větší finanční částky pro domácí odboj a přispíval i do ilegálního Rudého práva. V době věznění na Pankráci, v Drážďanech a ve Cvikově, kde byl podroben krutým výslechům, nic ze svých kontaktů neprozradil. 25. září 1941 v drážďanské cele spáchal sebevraždu oběšením. Na záložku kalhot s datem své smrti a iniciálami svého jména napsal: "Umírám čestně."
   Odkazu Kurta Konrada byla průběžně věnována odpovídající pozornost. Vyšlo několik výborů z jeho publicistické činnosti, byly publikovány jeho knihy, na jeho činnost vzpomínali spolupracovníci i další pamětníci, existují o něm i monografie. V poslední době jsou to významné práce Jiřího Holého Novinář Kurt Konrad(1985) a Miloslava Ransdorfa Čechem volbou s podtitulem Militantní racionalista Kurt Konrad (1997).
   Pro dnešek, oplývající politickou nezodpovědností, diletantismem a nevzdělaností mnohých vládnoucích představitelů, jejich hrubostí, morálním nihilismem i zkreslováním historie, je Konradova osobnost a jeho dílo příkladem mravní neúhybnosti a statečnosti, hluboké a stále se rozvíjející vzdělanosti, vědecké serióznosti, jazykové vybavenosti a kultivovanosti. Konrad i posunem svých názorů v úrovní soudobého poznání prokázal, že není chybou mýlit se, nedostatkem je neuznat své chyby. Je i příkladem noblesní velkorysosti, s níž dokázal ocenit význam svých ideových odpůrců. I jeho múzičnost spojená s přísnou racionalitou, stejně jako optimistický výhled do budoucnosti, stojí za následování.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]