Málokdy se stává, že narazíte ve svém životě na někoho, komu je dáno do vínku nejenom devatero řemesel, v nichž si dotyčný mistrovsky vede, ale také na někoho, komu se daří v literární tvorbě, s malířskou paletou v ruce... Měl jsem to štěstí doposud dvakrát se potkat s ALENOU KLÍMOVOU-BREJCHOVOU na pořadech poezie.

   Nechtěla jste být spíše něčím jiným, malířkou, sochařkou, fotografkou?
   Od svého dětství jsem se toužila stát malířkou. Ještě i dnes je při této tvorbě pocit mého štěstí nejplnější, nejcelistvější. Později jsem zkoušela své obrazy i vystavovat, mnoho jsem jich však nakonec spálila na velkém ohni a mé snažení zemřelo na neschopnost vyrovnat se s krutou kritikou těch, které jsem svými obrázky chtěla obdarovat. Celý produktivní život jsem byla jakousi „alchymistkou“ a byla jsem při této činnosti šťastná. Ale bezpečně vím, že jsem nikdy netoužila být básnířkou… ani jsem na to, do svého duševního úrazu, nepomyslela. Dodnes jsem však přesvědčena, že nejvíce ze všeho bych chtěla léčit těla i duše těch, kteří naši pomoc v tomto, mnohdy nehostinném prostoru, potřebují. No, tak snad někdy příště se mi to lépe podaří. Uvidíme.

   Jste pravidelnou aktivní návštěvnicí pražské Kavárny Poetika. Můžete přiblížit její poslání a atmosféru?
   O Kavárně Poetice mohu říci, že je to, zejména v dnešní dravčí době, velmi potřebný pořad, a to nejen pro Pražany. Je zde už více než desetiletí dávána mnoha tvůrcům poezie skvělá příležitost prezentovat svá díla v dobře připravené dramaturgii. Přesto musím konstatovat, že tento projekt celou dobu hrdinně bojuje s nejrůznějšími potížemi, i finančními samozřejmě. Největším problémem bylo a je nalezení vhodných prostorů, zapůjčených bez nutnosti úhrady. Kavárna hledá sponzory. Poprvé po deseti letech je výborným recitátorům i hudebníkům dávána skrovná odměna za jejich perfektní výkony a návštěvníkům podáváno malé pohoštění.
   Opravdu za významnou skutečnost lze považovat, že tento pořad podává naší společnosti, lidem s leckdy pokleslým vkusem, výběr z dobré poezie, dnes tak hloupě opomíjené a mnohdy vysmívané. Z poezie, která vždy v dějinách představovala a i nadále představovat bude… vrchol literatury, literárního umění a snažení. Stále bude platit dávná věta jakéhosi vládce: I když jsem se narodil králem, neumím a nemohu se stát básníkem.

   Jaké životní období vás nejvíce poznamenalo?
   Asi nejvíce mne poznamenalo období let sedmdesátých minulého století. Vstoupila jsem do dospělosti a nastaly velké problémy, partnerské, rodinné. Období bolesti, strázně, absolutní ztráty sebevědomí, depresí… onemocnění mé psychiky. Až téměř v dnešní době jsem konečně dokonale pochopila, jak přesně na míru mi toto období bylo šité. Při studiu šamanismu jsem nedávno zjistila, že pokles na „dno“ svých sil, a následné obnovení dobrého stavu mobilizací vlastních sil, může vést k rozvinutí zajímavých schopností. Například léčitelských, spirituálních, ale samozřejmě i tvůrčích. Takže jsem za toto ne-náhodné přetěžké období velmi vděčná.

   Kdo ze spisovatelů či básníků vás nejvíce ovlivnil?
   Od nejútlejšího dětství jsem byla vášnivou čtenářkou a hltala jsem veškerou literaturu, která mi přišla pod ruku. V otcově knihovně však byly knihy převážně cizojazyčné, protože on sám ovládal jazyků sedm.
   Vzhledem ke svému psaní se zmíním o některých básnících, kteří mne dokázali zručně provázet na cestách poezie. Především je to Jiří Orten. Miluji jeho zralé verše, které psal tak neuvěřitelné mlád. Mí favorité však jsou i všichni prokletí, včetně paní Marceliny Desbordes Valmorové, Hlaváček, Sandro Penna, Nezvalův Robert David a jeho Sonety Zachránkyni a v neposlední řadě podivuhodný Brit Tedd Hughes se svými Jeskynními ptáky. Se svým vnitřním zvířetem - Vránem. Nelze vyjmenovat všechny ty, kteří mne ovlivnili v oblasti duchovního léčitelství, ale nejvíce to byla paní Barbara Ann Brennanová a v oblasti studia mystického a spirituálního samozřejmě Paul Brunton, Weinfurter, Minařík, ale i Ab-drus-chinovská filozofie, učení manželů Tomášových, ale nejvíce si vážím Tibetské knihy o životě a smrti, buddhistického mistra Sogjála Rimpočhe.

   Co si myslíte o současné české poezii a próze? Neztrácí tak trochu dech?
   Naší současné literatuře škodí politická rezidua, vytrvale na ní lpící a pramenící z polistopadové změny ve vládnoucí garnituře. V neposlední řadě jí škodí zaměření výhradně na byznys, a to i v produkci velkých nakladatelství. K tisku svých knih se zde dostávají i mnozí zahraniční píšící, pro které je u nás vytisknutí vlastních knih finančně výhodné. Nejhorší však je jakási „morální“ rozdělenost naší literární scény na tvůrce před a polistopadové, na ty automaticky „zavrženíhodné“ a ty „dobré“, nekolaborující s minulým režimem. Je tu stále ještě přítomna nekončící nevraživost, urážení se, zášť a neschopnost odpustit fakt, že i dobří předlistopadoví tvůrci se narodili a tudíž i psali v této době. Byli jí rozhodně nějak poplatní, jako my všichni dříve narození. Ti noví „leadři současné literatury“ však hodili do stoupy zapomnění prakticky všechny, kteří by měli a mohli být přínosem v budoucnosti. Poezie, i tvorba obecně, by měla být nadčasová a podle mne by se už jednou měla udělat tlustá čára za minulosti.
   Je velkým paradoxem, že zrovna já tohle musím psát, i když jsem stála po celý život na té neosluněné straně politické bariéry. Jak podporuje literární projekty ministerstvo kultury, to se neodvažuji hodnotit. Je vlastně úžasné, že právě v této nepříznivé době, hlavně pro vydávání poezie, je tolik píšících lidí i za cenu vlastního sponzoringu, který mnohdy tvůrce přivádí až k hranicím chudoby. Nedávno jsem četla v časopise Český dialog článek, ve kterém se tohoto překvapivého jevu všímají i naši krajané z ciziny, a snažila jsem se na něj reagovat.

   V loňském roce vám vyšlo několik básnických sbírek...
   Ano, vyšly mi dvě básnické sbírky, už šestá a sedmá v pořadí, a také jedna kniha, v níž jsou opět dvě povídky organicky propojeny s básněmi. Možná že je to trošku odvážné, ale opět je toto spojení poezie s prózou vedeno mojí snahou, aby i širší obec čtenářská, na verše ještě nezvyklá, se pokusila vnímat tu oblažující sílu a krásu, kterou poezie má. Kniha s názvem Kauza Pozemšťanka je takové výsostně ženské psaní. Je v ní rozprostřena duše ženy až na dřeň odhalená a moc bych si přála, aby si ho někteří šovinističtěji zaměření muži, naši milovaní muži, bez kterých my, pravé ženy, nedokážeme být úplně šťastné, přečetli. Vlastně bych to přála nám i jim.
   Říkala jste si někdy, jako literátka, k jaké básnické metě byste chtěla dojít?
   Toužím po jediném, aby v mých básních čtenáři našli odpovědi na závažná životní témata, a aby si tak i oni dokázali definovat svůj pocit světa. Je to úchvatné.

   Dalo by se říci, co z vašeho pohledu schází české literární scéně?
   Samozřejmě, že jí chybí zručná a zkušená prezentace v masmédiích a finanční dotování tisku neziskové literatury. Snad nejsmutnějším jevem je však dlouholeté ignorování hektických snah těch nejlepších českých literátů o znovuoživení a přiblížení vrcholové světové poezie a nepokleslých literárních pořadů širší obci čtenářské a posluchačské. A to po celé republice. Tito lidé obětavě pracují bez odměny, pořady mnohdy dotují ze svého a jsou většinou bez finančních prostředků, bez prostor, kde by se mohla konat autorská čtení, nebo jiné literární pořady. Velmi dobré pořady z děl největších světových autorů byly dosud prezentovány ve vinohradském klubu Maceška, lidmi sdruženými okolo nedávno zemřelého literáta Dr. Milana Friedla a jeho přátel, ale i v Kavárně Poetice, v minulosti hostující v Sue Ryder v Michli, nyní v bývalém muzeu pohlednic v Praze, v Liliové ulici. U masmédií, jako je televize a u českých časopisů a novin zatím vnímám, speciálně pro prezentaci poezie, spíše velké vakuum.

   Jaká knížka leží na vašem nočním stolku?
   Momentálně na mém nočním stolku leží milá kniha Krajem kamenů a lidí II s pěknými perokresbami paní Aleny Stiborové, která mi laská duši a také Ruce světla od paní Barbary Ann Brennaanové, kterou znovu, a už po několikáté, studuji. Je o léčení dotykem lidských dlaní, kterým se také zabývám už tři desetiletí.

   S kým byste ráda proseděla u sklenky červeného celou noc?
   Jak víte, že mám ráda červené? Ale dnes bych určitě ráda při vínku poseděla s někým, kdo nejenom víno umí vychutnat. Možná by mi bylo ctí s takovým člověkem... zde, na planetě Zemi... jenom mlčet.

   Spisovatelské ani jiné plány se z pověrčivosti nemají prozrazovat, avšak mohla byste pro jednou učinit výjimku?
   Zakazuji si být pověrčivá. Ale když se ptáte, tak se chci v letošním roce pokusit vydat vlastním nákladem, jak jinak, knihu s názvem Poezie smrti... aneb básničky pro staré holčičky.

   O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
    Snad v budoucnu slova jako soucit, etika, morálka, cudnost a láska k bližnímu nebudou jen lichými slovy a duchovně zdravé lidstvo pevně vezme vládu věcí do svých rukou. Ráda bych pro tuto představu ještě něco vykonala.
    Svět, v němž se nacházíme a občas i bloudíme, padáme na zem a rovněž i klopýtáme, je z těch nejlepších světů, v němž máme to štěstí žít, i když mnozí o tom možná ani nevědí...
   S radostí říkám Ano. Jsme v tomto divadle dočasně a jsme v něm zároveň herci i diváky. Co dodat, než spadne opona?

   Hovořil VLADIMÍR STIBOR

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]