Divoké vínoRavenna? Od etruské osady v V. století před n. l., posádky oddílů císařů Césara a Antonia, přístavu založeného císařem Augustem a hlavního města Západní říše římské a říše ostrogotské, přes vládu Byzance, Longobardů a Franků až k úpadku ve středověku, k pískem zanesenému tamějšímu přístavu, vyřazenému konkurencí nedalekých Benátek, k vládě katolické církve, proti níž město povstalo v roce 1859 a posléze k prudkému průmyslovému rozvoji chemického průmyslu rafinerií po druhé světové válce a k jejich nynější postupné redukci, která městu vrací dýchatelný vzduch, Ravenna se dnes zdá být městem zavaleným svou vlastní dávnou i nedávnou minulostí, příkrovem, pod nímž se dá jen podřimovat.
Letní turisty lákají spíše nedaleké pláže a plážová letní města, jakými jsou Lido Adriano nebo Milano Marittima; ravennské pamětihodnosti, slavné mozaiky v bazilikách z V. a VI. století po Kristu stačí shlédnout přes den a večer se vracejí na pláže nebo odjíždějí jinam.
A zdejší literatura? Dante sice v Ravenně zemřel a jsou tu uloženy jeho kosti, během několika posledních svých let, která tu prožil, však už nic nenapsal. Giovanni Pascoli (narodil se kousek od Ravenny v roce 1855 a zemřel v roce 1912 v Bologni), pro něhož byla poezie jakýmsi »dětským stavem vědomí« a výrazem věčného údivu, v Ravenně nežil, stejně jako tu nežil Vincenzo Monti, rodák z nedaleké osady Alfonsine (1754-1828), eklektik schopný opěvovat kdykoli kohokoli, pokud to byl člověk u moci. Příznačný je osud prozaika Arfelliho. V padesátých letech minulého století se doma i v zahraničí, ve Francii a v USA, proslavil romány Nadbyteční (vyšel v roce 1949) a Pátá generace (vydaným v roce 1954), existencialisticky pojatými obrazy poválečné generace a let, nakonec však v Ravenně zapomenutý zemřel v ústavu pro staré a nemocné na počátku devadesátých let.
Eugenio Vitali se v Ravenně narodil a v Ravenně žije, opouští ji jen na několik málo dní a nerad. Původně dělník v truhlářské dílně, kterou si časem koupil a z níž odešel do důchodu (narodil se v roce 1934), je v zemi, kde poezie se zdá být výlučnou záležitostí univerzitních kruhů a univerzitního školení, nečekanou výjimkou: středoškolského vzdělání nabyl až ve značně dospělém věku. V italském kontextu ho to předurčovalo ke zcela jinému typu poezie, než je ta, kterou píše. Místo, aby se přiřadil k její tradiční, více či méně lidové podobě, překročil hermetismus a vkročil rovnou do prostoru, kde kraloval například Ezra Pound.
Ravenna (od níž se dosud příliš uznání nedočkal) je v jeho básnickém diskursu přítomna asi tak, jako jsou v kmeni stromu přítomny budoucí artefakty: stoly, židle, rámy k obrazům nebo dveře domu. Jeho přístup k jazyku je obdobou jeho přístupu k materiálu, s nímž léta pracoval. Kdyby Vitaliho artefakty nebyly zhotoveny z jazyka, nýbrž ze dřeva, které tolik let brával do ruky, nebyly by to však kusy zdobného nábytku, zlacené rámy k obrazům či zrcadlům, ale základní tvary, jež by nezapíraly to, z čeho pocházejí: krychle, jehlany, kužely. Dodejme už jen, že tím dřevem by byly nejspíš pinie z ravennských piniových lesů, jimiž se procházel Dante a z nichž toho už moc nezbylo. Vitali Ravennu miluje.
zrt
EUGENIO VITALI
Kniha k vylepení
Lidé by měli umírat tam,
kam si každého, aby žil, odvede jeho smrt.
Zbyde země, město všech,
oči nám zfialoví jak matoliny
a slovo bude předáno rzi,
vykvetlé v místě,
kde povstal člověk.
Před budoucností se rozestře prázdno,
nestane-li se rozlehlejší minulost.
Spatřili jsme racka
hořet na obloze,
z níž si inspirace bere železo,
a dítě držet válku na provázku jak draka.
Veškerou hrůzu hrnoucí se z lesů
třímáme v rukou
a naše počátky
nás probouzejí už na úsvitu.
Skutečný růst se zastaví tam,
kde se hodiny setkají
a postaví se jedna proti druhé,
a my se shledáme co starci sami se sebou,
abychom byli počati v nastávajícím dni.
Na větve létem sežehlých stromů
položíme zelený příčesek
a naše vítězství se už možná
k smrti nenavrátí.
(V roce 1974 se tato báseň objevila na zdech mnoha italských měst coby plakát o formátu 100 x 70 cm. Vitaliho iniciativu pak převzali další básníci.)
Začít znova
Čas žní
je za námi a vody
usnuly ve frakturách
moře.
Začít znova
kde nic nechce být
a kde i smrt
je jen bezbranná bytost.
Na ústech ústa
Zůstaňme
tak
jak
jsme
na ústech
ústa:
sama vidíš
venku
ještě je
zima.
Má nebesa
Oblaka,
pořád ještě oblaka.
Země, pořád ještě země.
Úsvity,
samé trní.
Stromy
a žádná paměť
(Krátká balada, 1961)
Láska
Zastav se, světlo, kde bys nevidělo,
zastav se, člověče, kde bys nebyl,
zastav se, život, kde bys nebyl žit,
zastav se smrti, kde bys nezemřela,
zastav se čase, co nejsi za sebe.
Zastav se, ticho.
Nezrudneme přece při pohledu
na psa močícího na sklo výkladu svou víru.
(Galileo, 1995)
+++
Zrození a smrt
a
ani u jednoho z těchto dvou okamžiků
nejsem, abych si ověřil
okamžik nicoty.
(Atomový koncert, 1984)
Montáž (z Pasoliniho)
»Dějiny píše jen málo osob,
ti, co uměli říci ne.
Aby nesouhlas k něčemu byl,
pak musí být naprostý.
A v čem je tragédie?
V tom,
že je nás tu moc
a že jsou tu i podivná zařízení,
auta vrážejí jedno do druhého.
Spiknutí nás má k deliriu.
Zbavuje nutnosti postavit se
tváří v tvář pravdě.
Nežertujeme, teče-li krev,
platíme za to, co jsme si zvolili.
Komu rozšlápla tvář
ta či ona hodina, ta či ona minuta historie,
pro toho je volba tragédie.
Dnes tu máme jinou zem.
Dostala chuť zabíjet.
Neříkám, že mi musíte věřit.
Říkám jen, že chcete-li obejít pravdu,
musíte neustále mluvit o něčem jiném.
Já sestupuji do pekel
a vím, čím nenarušit klid ostatních.
Dejte si ale pozor. Peklo stoupá k vám nahoru.
Přichází v masce a pod jinými prapory.
Blahoslaveni ti, jimž stačí
přilípnout na zločin pokaždé
ozdobnou nálepku s jeho názvem«.
(montáž interviewu s Pierem Paolem Pasolinim v časopise Tuttolibri)
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Autor: Eugenio Vitali
| [ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |