Nestává se v naší době často, aby v kterémkoliv českém nakladatelství vycházely novinářské texty žurnalistů za delší časové období. Jedním z důvodů je, že není v naší historii takové doby, ve které by se nezatracovaly plody novinářské práce z jiné doby, než je právě ta, ve které se nalézáme. Štěstí má snad jenom nejkřiklavější ostuda české žurnalistiky - Hitlerův a Háchův mouřenín Emanuel Moravec. Tomu právě teď - v roce 2004 (naposledy v Protektorátu Čechy a Morava v roce 1944!) vyšel výbor z jeho díla. Ale že by právě jeho slova šla na knižním trhu na dračku, to se říci nedá.
   Pokud výbory z novinářské tvorby dnes vycházejí, připravují si je sami autoři sloupků, komentářů či jiných novinářských útvarů a nabízejí je nakladatelstvím.
   Určitou výjimku představuje publikace Františka Petříka NOVINÁŘEM V PÍSKU (Texty z let 1930-1947), vydaná letos píseckým nakladatelstvím PRAAM. Texty a fotografie vybral a sestavil autorův syn Milan Petřík.
   Novinář František Petřík se narodil 23. března 1902 ve Dvoře Králové. Od roku 1921 studoval lesnickou školu v Písku. Po jejím absolvování prošel univerzitami života, byl obchodníkem s různobarevnými razítky, filmovým scenáristou, filmovým fotografem, fotoreportérem, fotolaborantem. Ve třicátých letech začal spolupracovat s deníky Národní politika, Svobodné slovo, Venkov a především s regionálními novinami - Prácheň, Polední list a Písecký obzor. Ten sám redigoval a spravoval. Ale přispíval i do Kino revue, Pražského ilustrovaného zpravodaje, Salónu a do Pestrého týdne. Postupně se z něho stal novinář, dokumentarista všedního dne. Zemřel v roce 1963. Filmový režisér Václav Krška si jej zvolil za svého dvorního fotografa.
   V roce 1935 v článku Na ochranu novinářského povolání František Petřík mj. napsal: "Vezmeme-li v úvahu kterékoliv důležitější zaměstnání, shledáme, že nad každým bdí zákon a že je chráněno před fušerstvím. Není možno bez předběžné průpravy a příslušných zákonných ustanovení, koncese, licence apod. státi se kupř. advokátem, stavitelem, hostinským, obchodníkem ba ani hokynářem, všechna povolání jsou chráněna, jen jedno z nejvýznačnějších, povolání novinářské, ne. Novinářem v dosavadní volnosti může se prostě státi každý, třeba i bez průpravy, se schopnostmi i bez nich. Proto také novinářské povolání co do pověsti silně upadá, neboť v každém místě se to 'redaktory' jenom hemží. Rekrutují se ze všech vrstev obyvatelstva, jsou jimi aktivní i pensionovaní státní zaměstnanci, úředníci různých oborů atd. atd. a jsou mezi nimi i takoví, o nichž bychom nalezli záznamy i v trestních rejstřících.Tímto fušerstvím jsou ovšem silně poškozováni skuteční novináři, jimž je novinářství jediným životním zaměstnáním."
   František Petřík ve třicátých létech minulého století volá po vzniku zákona, chránícího novinářství a novináře: "Chce-li někdo kupř. otevřít pekařskou živnost, musí k tomu míti určitou průpravu. Vydávat noviny může však každý, stačí, když dnes na okresním úřadě ohlásí, že od zítřka bude vydávati 'Bobkové listy' a je okamžitě vydavatelem, majitelem i odpovědným redaktorem."
   Do mysli se mi vkrádá vyprávění malíře Vladimíra Komárka, který mi před několika lety na zahradě v Nedvězí na Semilsku svěřoval, jak za ním v polovině devadesátých let přišla do ateliéru mladá "redaktorka" do roku 1989 největšího a dodnes vycházejícího obrázkového týdeníku, a namítla: "Pane Komárku, nač tu máte všude kolem sebe tolik obrazů? Myslela jsem si až doteďka, že jste hlavně lidový vypravěč, takový ten žvanil."
   Podle neoficiálních statistik má dnešní malá Česká republika (torzo někdejšího Československa) kolem pěti tisíc novinářů. Prý víc než jich má Francie či sousední Německo. V počtu novinářů jsme předčili mnohonásobně dobu, o které psal a nad níž hořekoval v jedné své úvaze poctivý novinář František Petřík. Fušerství, které Petřík tak výrazně zmiňoval, má dnes již i zcela jiné podoby. Zahraniční (ale i domácí) ziskuchtiví vydavatelé českého tisku dnes úzkostlivě dbají, aby maketa všech novin a časopisů se doslova a do písmene podobala té jejich, jsou ochotni prodat reklamě i nejprestižnější, třeba druhou stranu deníků (Právo) komukoliv, například obchodnímu řetězci Lídl či jiným. Hlavně že jim inzerent platí a platí. Jaký pohled má na takové praktiky čtenář, je vůbec nezajímá.
   Z Petříkových textů a z jeho pohledů na novinářské fušerství na nás teď už nedýchá jenom kouzlo starých zašlých časů, ale občas i žhavá, nejžhavější současnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]