K smrti ubavený, tedy dokonale již rozumu zbavený školák (důchodce, případně bezdětná paninka v domácnosti, o niž se jí stará rota sloužících) nebo naopak v pracovním maratonu, špikovaném přečastými pracovními sprinty, uštvaný manažer (nebo aspirant na podobnou pohádkovou pozici) přirozeně nemá čas, chuť ani šanci klást si otázky, z nichž věru nekyne žádný rychlý zisk či potěšení, natož možnost pozorně a do hloubky číst ze znamení doby a dění, jakými jsou úsloví, jichž užívá každý, kdo už je (a zvláště ten, kdo dosud není, ale chce být) in. Inflace těch úsloví nezůstává pozadu za všeobecnou inflací, patří k ní; a mimo jiné slouží k její bagatelizaci.
   Proti heslům, frázím, sloganům, floskulím doby se ovšem pilně brojí a zbrojí. Dobráci, kteří si našli svou příležitost a hlavně výborný džob jako advokáti panujícího moci, prezentují obludné obraty a hesla-zaklínadla jako zbytečné vady na neskonalé kráse, jíž je jim úžasná tržní podoba svobody a práv; jako jednu z nesčetných daní za svobodu, za svobodu hlavně těch, kdo na to mají; mohou beztrestně tunelovat, okrádat bližní a třeba i zabíjet, protože všehoschopný obhájce je přece vyseká z každé šlamastiky.
   Režimní borci proti fikaným floskulím se ovšem střeží se zamyslet nad tím, jaký je společný jmenovatel výrazů a obratů zdánlivě nespojitých jako jsou výroky "je to o tom", "mít to pod kontrolou", "blbá nálada", "tah na branku" nebo hesla dne jako "reforma", "vydírání" "lobování". Není přece v jejich zájmu podřezávat strom, na jednu z jehož větví se včas vyšvihli nebo později pak pracně vyšplhali. Dost možná vědí nebo tuší, že ukázat na společného jmenovatele nových různotvarů rakovinného bujení jazyka znamená prozradit, že nejde o jednotlivé "úlety" povrchních a myšlenkově pohodlných jedinců mezi novináři a politiky, ale že je to umně utkaná maskovací síť na ochranu občana před poznáním pravé povahy dnešní moci, co se ráda vydává za "nejlepší možnou".
   Kdo nemá v médiích pozici, o niž se právem bojí, protože na ni číhá pět dalších vlčáků, kdo neutrácí mládí ve štvanici za vším, v čem si údajně užije, jak mu to do hlavičky makovičky denně pumpuje reklamní průmysl, kdo neutlouká stáří v zírání na seriály, na rafinovaně spíchlé pseudodokumenty a na surreality show i "znalostní" soutěže, kde se víc hádá než ví, kdo to vše už okusil, ale odolává masivní masáži, může si dovolit pojmenovat, co dnešní fráze mají společného; k čemu byly zasazeny a horlivě se pěstují.
   Říci "je to o zlodějně" znamená pro dnešního posluchače sice totéž jako "je to zlodějna", ale zodpovědnost (a postižitelnost) za ten výrok je téměř nulová; mluvčí si pořídil stylistické alibi.
   Říci "mám to pod kontrolou" je alibi na všechny strany: tu eufemismus pro cenzuru a odposlechy, tu podmíněné prohlášení o odpovědnosti sebevědomě převzaté; v záloze je zpravidla alibistické "vymklo se to kontrole".
   Říci, že zavládla "blbá nálada" je alibi pro trapnou skutečnost: to ne ona je blbá, to jen jakýsi dojem, cosi, za co nemůžem; když to řekne až pověstně všetečný spolutvůrce doby, je to pokus o jeho alibi jako hrom.
    Mluvit o "tahu na branku", když jde o skutek nebo úsilí politické povahy, je totéž jako mluvení a psaní o "politické scéně": sugeruje se tu předem alibi pro všechny případy: vždyť je to jen hra, jen divadlo - copak je snad chlapec hrající si na piráta pirát? Herci na politické scéně nebo hráči na hřišti nesou odpovědnost jen za hru, vždyť to (nebo si) jen hráli.
   Taky "lobování" je termín ze slovníku alibismů: zní to neskonale lépe než kupčení nebo korumpování. Nebo snad ve světě, kde se za vše platí, lobistům se plní jejich přání jen tak, gratis, lobování nepodléhá trhu?
   Za "vydírání" se u nás médiích běžně označuje, když si ti, co "měli být pod kontrolou", dovolují se bránit ohrožení a ožebračování prostředky ústavou a zákony povolenými: slovíčko "vydírání" má zdiskreditovat ty, kdož se brání - a poskytnout alibi těm, kdo nechtějí slyšet a vidět.
   A zaklínání se "reformou" je ovšem vrchol. Když tento systém zákonitě vede ke stárnutí populace, je samozřejmě, že zdraví zdraží (i kdyby nebylo firem, které zdražují navíc). A že solidární zdravotní pojištění musí taky podražit. Za vše, i za menší náklady na méně dětí se platí. Už alibismus reformy, jež jen rozdělí náklad na stáří a na zdraví na dvě i více položek, je do očí bijící, i kdyby nešlo o nic než o to, jak občánkům vytřít zrak; ale svěření zdravotních a penzijních pojišťoven do rukou, kterým jde hlavně o zisk, tedy rezignace na odpovědnost za zdraví společnosti, to je přece alibismus nejhrubšího zrna, brutální a bezohledný alibismus an sich.
   Jenže co čekat od systému, v jehož základu je právě alibismus?
   Feudální pán dřel své poddané, jak jen mohl, vlídný na lokaje a na komorné (jinak by se ani nenajedl ze strachu, že ho otráví, a nevyspal se dorůžova, občas i s těmi komornými), feudální pán měl právo první noci, ale taky povinnost postarat se o své poddané, nenechat je (už ve vlastním svém zájmu) umřít hlady a zmrznout bez střechy nad hlavou. Kapitalismus osvobodil poddané od nevolnictví a od roboty, lidem bez kapitálu "dává práci" a výdělek, někdy velmi slušný, ale pokud jde o zaopatření bývalých poddaných, cítí se z obliga. Bezdomovci? Přispívá státu na to, aby se o ně postaral. Ale jinak má dokonalé alibi: každý ať se o sebe postará sám.
   Alibi znamená v latině "jinde". Obvinění prokazují svou nevinu tím, že "byli jinde", než kde došlo ke zločinu; odedávna si alibi ovšem podvodně zajišťují už předem, když zločin plánují.
   V tom se jim režim dnes u nás panující podobá: totální privatizací si předem pořizuje generální alibi. Punc alibi razí na vše, co dělá. Ta alibi jsou znamení, zároveň znamení jeho blížícího se zániku: zákonitě zajde na to, čím zachází.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]