Základní funkcí lidské řeči je pojmenovávání: předmětů, dějů, stavů atd. Slovo je tak dáno dvěma vztahy, vztahem k tomu, co pojmenovává, ke svému objektu, a k ostatním slovům, ke svému kontextu: musí se od ostatních slov lišit, pojmenování různých objektů jedním a týmž slovem by řeč zlikvidovalo. Pojmenování vznikají, působí a zanikají v procesu, který není řízen pouze jazykem a jeho vnitřními, strukturními potřebami a požadavky. Věta »nevezmeš jména božího nadarmo« si nevyžádal jazyk, ale nejazyková dogmata církve. Seznam zakázaných slov je u každé historické epochy jejím nejvěrnějším a nejméně zdeformovatelným obrazem. Být o něčem přesvědčen, znamená určitá pojmenování přijímat a jiná odmítat, neboť každá realita bez výjimky má podobu jazyka. Fritz Mauthner ve své Podstatě řeči uvádí, jak pojmenování mělo pomoci římskému císaři Marku Aureliovi vyhrát bitvu s Markomany: vybavili své vojsko lvy, kteří měli Markomanům nahnat strach, jejich vůdce však lvy označil za »římské psy« a Markomané je utloukli. Tento příklad ozřejmuje, jak pojmenování může souviset s poznáním celého jednoho historického kontextu. A nyní je možno uvést citát z článku Daniela Strože »Manuál, KSČM a tato nešťastná republika«, otištěném v čísle 34 Obrysu-Kmene: »Komunisté již několikrát v uplynulých letech debatovali o změně názvu, příliš vyvolávajícím vzpomínky na minulost, ke které se - to je přece normální - nikdo vracet nechce. Vydaný manuál tento fakt nezakrývá, jedna z odpovědí se tomu věnuje. A já se domnívám, že zrovna nyní, před blížícím se dvacátým výročím převratu, by o tom stálo znovu uvažovat. Je sice pravda, že pokud by se strana nově nazývala kupříkladu SDS ČM (Strana demokratického socialismu Čech a Moravy), někteří ´zatvrdlí´ by jí přesto připomínali její původní název. Ale bylo by to v nynější situaci zároveň potřebným signálem, na který čekají zástupy potenciálních voličů...«
   Na rozdíl od Daniela Strože mám sice dojem, že »zástupy« reálných voličů by naopak odešly a ti potenciální se naopak nedostavili, dojem však neopravňuje k tvrzení. Zůstaňme u jazyka. Pojmenovat jinak to, co už bylo pojmenováno, znamená přejmenovat. Přejmenovat má smysl, jestliže se pojmenované změnilo natolik, že pojmenování už neodpovídá pojmenovanému. Pokud pojmenování »komunistická strana« už neodpovídá povaze strany, pak to znamená, že se tato strana vzdala nejen tzv. »čtyřiceti let« své existence, ale existence veškeré i se svými kořeny. Odmítnutí názvu navrženého Marxem by znamenalo odmítnutí Marxe a s ním i marxismu. Komunismus je projekt marxismu, jejich souvislost nelze zrušit. Vzdá-li se strana marxismu, dává jí to právo, ba povinnost, vymazat slovo komunismus ze svého pojmenování. Počínala si tak řada komunistických stran, výsledky jsou však mnohem chatrnější, než tyto strany očekávaly. Tak třeba KSI. Ve volbách na konci sedmdesátých let italská pravice s hrůzou očekávala, že KSI zvítězí a stane se nejsilnější stranou v zemi. Nestalo se tak, a jak píše Alberto Burgio, profesor filozofie současných dějin na boloňské univerzitě ve své knize Bez demokracie, »poslední fáze Berlinguerova vedení strany se sice odbývala ve znamení opožděné iniciativy na poli dělnických konfliktů, byl to ale už labutí zpěv. Ke konci už přišla o veškerou schopnost mobilizovat pracující. Po krátkém a nijakém období, kdy stranu vedl Alessandro Natta, vedení strany, která tehdy ještě byla nejvýznamnější západní komunistickou stranou, převzal Achille Occhetto a to právě na tu dobu, aby ji stačil rozložit a promarnit veškeré intelektuální a morální statky, které vlastnila. (...) Politické formace zrozené z popela KSI (Strana demokratické levice zpočátku, Demokratická strana poté) zaujímají pozice stále více odmítající optiku třídního boje. Kapitalismus je brán jako nepřekročitelný horizont a neoliberalismus jako realizace modernosti. Převládne kultura »normálnosti«, přesvědčení, že politika je spravování toho, co tu už je, ve jménu konkurence a výkonnosti. (...) Ani to však ještě nestačí a snaha vyloučit komunisty z institucionálního života pokračuje a postihuje každého, kdo se nevzdal myšlenky překročení kapitalismu.«
   Příklady z Itálie nebo z Francie ani v nejmenším nepotvrzují, že změna pojmenování, která už jen tím, že ji zaznamenává, vede ke změně povahy strany, by přinášela zisk v podobě volebních hlasů. Natož v podobě politické prestiže. Přírůstek voličů by ovšem nemohl nahradit ztrátu myšlenky. A ještě třetí, poslední citát, tentokrát z Dějinně filozofických tezí Waltra Benjamina: »Historicky rozčlenit minulost neznamená vymezit ´jak to vlastně bylo´. Znamená to zmocnit se vzpomínky tak, jak se vymezuje v okamžiku ohrožení. Historický materialismus chce podat obraz minulosti tak, jak se nečekaně objeví historickému subjektu v okamžiku ohrožení. Toto ohrožení se týká právě tak tradice, jak těch, co ji akceptují. Pro oba je stejné: vydat se všanc vládnoucí třídě coby její nástroj. Pokaždé je třeba uchýlit se ke snaze vymanit tradici z osidel konformismu, který se jí chce zmocnit.« Opovážím se tvrdit, že KSČM zůstala stranou silnou právě díky tomu, že se nestala »stranou demokratického socialismu«.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]