Pod názvem Hastrman a s podtitulem Zelený román ji vydalo Agro (2000). Nakladatelství, v němž vyšly i předchozí Urbanovy knihy. Poslední tečka za Rukopisy, kterou se Urban v roce 1998 představil čtenáři coby beletrista (v roli "spoluautora" a pod pseudonymem Josef Urban). A o rok pozdější Sedmikostelí, gotický román ze soudobé Prahy. Hastrman je "zelený" do slova i do písmene. Zelenou barvou se skví obálka i papír; s "duchem" textu ladí grafická úprava a ilustrace Pavla Růta. Protagonista a vypravěč "příběhu" je bytost "dvojdomá". Narodil se jiným než se stavěl a staví se být na tomto světě. Dýchá žábrami; svou fyzickou a dušení sílu a svěžest čerpá a obnovuje dotekem s vodou. Funguje ve své přírodní prapodstatě a současně i jako majitel panství v severních Čechách, baron de Caus. Už Sedmikostelí (i Tečka za Rukopisy) vzniklo z "negativního" impulsu. V "negativním" impulsu, to jest v nutnosti negovat některé zlé, vztek vyvolávající tendence a jevy moderní doby, má svůj počátek i Hastrman. V roce 1999 to byla současná architektura Prahy, v roce 2001 pak ničení přírody a kraje. I hastrman zabíjí. Zprvu z libovůle, hnán pudem, "nesvobodně" (nemá jiné volby). Později programově. Z touhy a potřeby ztrestat a zneškodnit strůjce a vykonavatele násilí na přírodě.
   Jak vidno, román nanejvýš aktuální a současný. Provedení je ryze urbanovské. Preferuje výmysl, napětí a tajemno.
   Román sestává ze dvou částí. Kniha první odkazuje čtenáře historickými kulisami, vnějšími znaky postav a vesnické society ke třicátým letům století devatenáctého. Nenechme se však mýlit. Urban nepíše román z obrození. Hledá můstek, východisko jež by mu dovolily zachytit vztah člověk - příroda. V prapůvodní, optimální podobě i v pozdějším pokřivení. Nachází je ve vylíčení obyčejů a obřadů, v nichž a jimiž lidé uctívali a oslovovali přírodu. Obrození k tomu poskytuje sdostatek příležitostí. Obyvatelé Staré Vsi se v obyčejích a "slavnostech" doslova vyžívají. Zejména mládež. K účasti na nich zainteresují i hastrmana. Vynáší se Smrtka i čarodějnice, slaví svatojánská noc aj. To vše pojato a předvedeno s náležitou dramatičností, s řadou inovací, naprosto ne folklórně či idylicky. Od historické reality, od jejích klasických literárních reflexí se při všem tradičním vybavení odklání i prezentace myšlení, cítění postav. Jejich lásky a nenávisti vyjadřují rozpolcenost moderního člověka. Hastrman se vymyká času samou podstatou své existence. Moderně cítí, uvažují ovšem i farář, učitel a další. A zejména a především představitelka ženství, krásná a moudrá Katynka. Všichni ji milují, všichni po ní touží. Ani hastrman neunikne jejímu kouzlu. Katynka přesahuje své vrstevníky. Je dívkou jiného rodu než Němcové Divá Bára či Viktorka (s nimiž ji některé recenze spojují). Je dítětem, "radikálkou" svého věku. Čehož jsou si ona i hastrman (a farář) dobře vědomi. Hastrmanův pobyt mezi lidmi končí katastroficky. Namísto babího léta přijde holomráz. Lidé umírají, z vlastní i cizí vůle. Pochmurný ráz má i "naplnění" lásky. Není - alespoň se strany Katynčiny - dílem svobodné volby, svobodného rozhodnutí.
   V Čechách se odehrává i Kniha druhá. Ovšem v Čechách na sklonku století dvacátého, současných. Kraj se změnil k nepoznání. Stará Ves zmizela pod vodou přehradního jezera. Těžební společnost "ukrajuje" kousek po kousku i z kopce, jenž odedávna tvořil dominantu kraje. Hastrman v zásadě není proti změnám. Musejí ovšem vést k lepšímu. Respektovat kraj a přírodu, naplňovat a využívat jejich skrytou energii. V Čechách (soudobých) se příroda drancuje. Kšeftuje se s jejím bohatstvím. A tak se hastrman rozhodne konat. Soudí a trestá. Odstraňuje škůdce. Občas zabije i člověka nevinného. Odlišit původce od poslušného vykonavatele není vždy snadné. Jeden se vymlouvá na druhého. Hastrmanova doba se nachyluje. Msta a teror ztrácejí na účinnosti. Iniciativy se ujímají Děti Vody, stoupenci mírových, nenásilných metod. Hastrman jim občas už jen "vypomůže". Své vykoná i příroda. Při malé místní povodni vezme za své přehrada. Stará Ves, novodobá Atlantida, se znovu vynoří z vod. Kraj se zalidňuje. Vracejí se sem i potomci německých rodičů a prarodičů z "Altdorfu". V Čechách začíná zapouštět kořeny společnost soucitu a solidarity, o níž snil učitel. Jakýsi novodobý český kibuc.
   To je jen hrubá osnova knihy. Dějí se v ní věci neuvěřitelné. Prvky utopie - svého druhu - se kombinují s prvky hororu. Do dvacátého století se nepřesune jen hastrman. Ožije i Katynka. Stačí jen vypustit z pod pokličky hrnečku její duši a uvést v život tělo, zachované a zmrazené ve sklepení Věže. I s kdysi dávno počatým novým životem. Urban neopouští ironii a skepsi. Tomáš Mor, jehož Katynka, "radikálka", omládlá o dvě století, nahradí ve vedení Dětí Vody (Mor bude nadále ochraňovat přírodu z pozice moci), ani netuší, jakého "staříka" bude Katynce houpat v kolíbce. Oběť je dokonána - hastrman je rukou usměvavé a slzící Katynky "navrácen" přírodě.
   Uchovat jednotu textu je tvrdý oříšek. V Poslední tečce za Rukopisy a v Sedmikostelí se to Urbanovi - přes všechny odbočky - podařilo. I když "konce" měly už tehdy své limity. Sebelepší happy endy nezaručí, že nevznikají a nebudou vznikat nové rozpory. I řešení, která praktikují Děti Vody, má svá slabá místa. Žádnému státu se nedá věřit. Nejméně této republice, zupácké tupohlavé obludě. Soudí hastrman. Urban, odpůrce obecně služebných konceptů tvorby, se nechává unést k přímému oslovení čtenáře. Byť se tak děje přes hastrmana a s doprovodem krásných obrazů. Apeluje - využijte vlastní, přírodní energie. Odmítněte energii špatnou, vyrvanou z útrob země. Což samo o sobě je aktuální a pozitivně nabádavé. Zůstává však v rovině proklamace. Text ztrácí svou jednotu. Příliš mnoho se děje z vůle autora, ne z vůle dění samotného. Historie ne vždy musí, respektive ne vždy by měla být barvitější a zajímavější než současnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]