Jaroslav Foglar - nepřekonatelná legenda a polistopadová realita aneb Proč ani po tolika letech dosud znovu nezazněla píseň úplňku...
   
   Jaroslav Foglar, magické jméno pro velkou část mé generace. Jsou s ním navždy spojeny nezapomenutelné okamžiky strávené nad stránkami Mladého hlasatele, později týdeníku Vpřed i v družném prostředí čtenářských klubů, motivovaných oblíbeným časopisem. Záměrně jsem čekal na ohlasy 100. výročí spisovatelových narozenin. Sice jsem mnoho přínosného neočekával, přesto jsem jimi byl opět zklamán, protože nevybočily z obvyklého polistopadového klišé, jímž byla osobnost J. F. opět vlastně znehodnocována, byť v údajně svobodném a demokratickém společenském prostředí. Čestnou výjimkou se stal vzácně objektivní pohled na život i tvorbu J. F. v 31. čísle Obrysu-Kmene, sobotní přílohy levicového deníku Haló noviny.
   Mělo-li dojít po listopadovém převratu k autorově rehabilitaci, stalo se tak dle mého názoru povrchně, polovičatě a mnohdy i demagogicky, což si Jaroslav Foglar nezasloužil. Stal se totiž pro mnohé pseudodemokraty pouze a výhradně rafinovaným antikomunistickým beranidlem, zvlášť účinným pro nezkušeného i důvěřivého mladého člověka, ve svých zhoubných důsledcích pošlapávajícím ušlechtilé rysy Foglarovy tvorby. V rozhlase a televizi se objevila řada »osobností«, které si při společných vystoupeních s J. F. léčily předlistopadové mindráky a napravovaly pošramocený »kádrový profil«, zneužívajíce přitom velké důvěřivosti autora k jeho okolí. Vlastnosti, na kterou tak často doplatil. Ani v jednom případě však tito lidé v minulosti výrazněji nevystoupili na jeho obhajobu. Pokud tak snad učinili, pak většinou v prostředí kaváren a barů. Často právě naopak. Jiní využívali např. Rychlých šípů výhradně jako samoúčelného propagačního taháku, naposledy při loňském trutnovském Open Air Music Festivalu. S Jaroslavem Foglarem i s jeho maminkou jsme na toto téma často hovořili, když jsem mu přivezl zásobu konceptního papíru. (Hostinné, kde jsem řadu let učil, bylo totiž před převratem »městem papíru«.) Vím proto, co říkám, mám na to prostě právo!
   A to opomíjím pozdější zvrhlé, dehonestující útoky, nemající v tolikrát omílané »totalitě« obdoby. Byla jich celá řada. Nikdy nezapomenu na telefonát jisté pražské Jarmily K. v rozhlasovém Radiofóru, moderovaném dlouhou dobu neblaze proslulým pseudodemokratem Zelenkou. Často volala, vydávala se za zástupkyni hnutí usilujícího o potrestání příslušníků pražských LM. Hyenisticky veřejně označila Jaroslava Foglara za agenta StB, s uvedením jména pražské kliniky, poschodí i čísla pokoje. S velkým rozhořčením nad normální lékařskou péčí, kterou si dle jejího názoru nezasloužil. To vše v době, kdy již byl na konci životní pouti a nemohl se bránit. Třebaže jmenovaný moderátor, z něhož měli prý strach i jeho spolupracovníci, měl s J. K. více než špatné zkušenosti, ani slovem se jej nezastal. Telefon mi bez řeči položil, na doporučený dopis neodpověděl. To vše se stalo ve veřejnoprávním rozhlase, neslýchaně hanobícím celé předlistopadové období ve jménu svobody slova, demokracie a lidských práv!
   Protože se dlouhodobě hlouběji zabývám problematikou mladé generace, často se vracím mj. k příznačnému vyjádření známého ilustrátora Marko Čermáka v 10. jubilejním čísle časopisu Bobří stopou, vydávaného Sdružením přátel Jaroslava Foglara v Brně, z roku 1995: »Velmi smutno je mi však ze skutečnosti, jak málo pozornosti je věnováno směřování mládeže ke zdravému pobytu v přírodě. Mnohé časopisy, které svým obsahem vedly děti k dobrému způsobu života, zanikly. Místo nich nabízí tržní doba Bravo, červenou knihovnu, pochybné detektivky či horory. Časopisy, uvádějící v život ideály J. Foglara, E. T. Setona, M. Zapletala většinou živoří bez finančních příspěvků, odkázány na dary sponzorů či státu. Kolik se toho namluví o kriminalitě mládeže, související s balastem akčních filmů, o nezletilcích v hernách, o jejich cynismu, o šíření drogové závislosti. Na co všechno se vydávají miliony, ale ozdravit duši dětí a poukázat na skutečné lidské hodnoty asi mnohým podnikatelům či finančníkům nestojí za to. Jsou si snad tak jistí, že třeba právě jejich děti nepodlehnou módě hracích automatů, násilnické partě, drogám?«
   Bohužel, tento více než tristní stav pokračuje i po více jak 10 letech a nabývá stále obludnějších rozměrů, uměle zakrýván hesly o svobodě, demokracii a lidských právech, s nimiž je ve skutečnosti v příkrém rozporu!
   Nechtěl jsem se zabývat knižní tvorbou Jaroslava Foglara. O té bylo napsáno již mnohé. Stejně tak v případě legendárních Rychlých šípů. Proč však autoři různých relací i článků ignorují jeho časopiseckou tvorbu, která svou aktuální obsahovou úrovní nesporně předstihla dobu? Podle mého názoru právě ona byla nejcennějším Foglarovým vkladem, motivovala desetitisíce chlapců a děvčat. Ona totiž, na rozdíl od dneška, nedivočila jejich přirozenou fantazii a povahové rysy, neprznila vkus, nenásilným způsobem přispívala k formování jejich prvních osobnostních rysů. Obrazové školy z různých oborů lidské činnosti, jazykové kurzy, poutavé povídky ilustrované známými kreslíři, podnětné soutěže, kreslené seriály, zajímavosti ze světa techniky a vědy, náměty pro klubovou činnost apod.
   Ale nejen to. Při pravidelném sledování čtrnáctideníku Českého svazu bojovníků za svobodu Národní Osvobození a dramatických osudů jeho postupně ubývajících členů, účastníků domácího odboje a hrdinných bojů na východní i západní frontě, mne stále více bolí vědomí, že tyto osudy s jejich odchodem nenávratně mizí. Přitom bylo možné je poutavou povídkovou formou vnést do povědomí chlapců i děvčat právě prostřednictvím obsahově přitažlivého týdeníku, podobného Vpředu. Totéž se týká dramatických životních příběhů významných osobností z různých oborů lidské činnosti. Všestranně orientovaný dětský časopis by se mohl navíc stát významným pomocníkem v učebně výchovné práci našich učitelů. S vhodně využitým Foglarovým Vpředem mám vlastní dlouholeté vlastnosti.
   Velice mne pobuřuje, že téměř každý měsíc přichází na trh další bulvární časopis, s obsahem »na jedno brdo« stejným s již vycházejícími tituly. Již předem slyším námitky, zpochybňujících tento návrh, např. že do téže řeky nelze vstoupit dvakrát. Že v době televize, počítačů, internetu i dalších technických vymožeností nemá takový časopis šanci. A co Harry Potter, doprovázený i u nás barnumskou reklamou? Záplavy bezduchého bulváru s jeho V.I.P. »osobnostmi« se to rovněž netýká? Jsem totiž přesvědčen, že v tak závažné věci jako výchova mladé generace a s ní související budoucnost naší vlasti, navíc v údajně svobodné a demokratické společnosti, musí dvojnásob platit, že došlo-li v minulosti k hrubé chybě (jakou bylo bezesporu zastavení vydávání Vpředu) je třeba ji urychleně napravit a ne hledat pochybné argumenty chabě zdůvodňující proč to či ono nejde. Ani tady neplatí demagogické heslo, že vše vyřeší trh!
   Náprava celé věci nespočívá, žel, jen v ideologických důvodech. Ty dnes platí znovu, byť v jiné barvě. Při pročítání magazínu Skautský svět - leden 2006 jsem se nad obsáhlým článkem »Roveři, rangers a totalita« zděsil ze zjištění, že na celorepublikovém semináři v Praze za účasti více než 500 důvěřivých mladých lidí přednášeli mimo jiné i spisovatel Jan Stránský, autor pochybného televizního seriálu Zdivočelá země a senátor Jiří Štětina. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak obrovskému ideologickému tlaku by byl vystaven případný vydavatel zmíněného časopisu, nemluvě o snaze nežádoucím způsobem prosadit zamerikanizování obsahu. Další překážkou by se zcela určitě staly ekonomické i morální zábrany. Je obrovským paradoxem, že přitom máme dostatek autorů i ilustrátorů, schopných výše uvedenou krajně nežádoucí a ostudnou mezeru kvalitně vyplnit a na předchozí tradice Vpředu neméně úspěšně navázat. Např. nakladatelství Olympia by se mohlo zaslouženě stát s účinnou pomocí státu vydavatelem a úspěšným pokračovatelem Melantrichu a Mladé fronty. V dnešní rozpolcené společnosti, zmítané rafinovanou lží, nenávistí i pokrytectvím není zatím zřejmě síla, schopná a ochotná realizovat znovu tak ušlechtilý cíl. Máme se ale této naděje úplně vzdát? Cožpak je možno v tak zkaženém společenském prostředí dlouhodobě žít? Najde se v dohledné budoucnosti »sedm novodobých statečných«, kteří splní tento sen, umožňující, aby nad důvěřivou a nezkaženou dětskou duší znovu, opravdu svobodně, zazněla nová píseň úplňku?
   Tato úvaha není motivována zištnými úmysly. Je upřímnou zpovědí člověka, kterému matka a staropacký pan učitel František Vytvar, knihovník a vynikající elementarista, vštípili lásku ke knize a jemuž se Jaroslav Foglar stal spolehlivým životním průvodcem od ranného dětství do dospělosti, kdy jím rozvíjené kladné povahové i charakterové rysy se staly účinným přechodovým můstkem k hlubokému vnitřnímu přesvědčení o správnosti zápasu za pravdu, proti falešnému pokrytectví, boje za mír a za spravedlivou lidskou společnost - socialismus.
   A zcela na závěr zvídavá otázka: Platí ještě v naší údajně svobodné a demokratické vlasti pravdivé a osvědčené heslo »Dětem jen to nejlepší«?
   JAROSLAV BRYKNAR, Arnultovice

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]