Europoslankyně ocenila talent a názory studentů
   Evropský parlament v Bruselu navštívila 4. června na pozvání europoslankyně Věry Flasarové skupina studentů, kteří byli ocenění v literární soutěži s názvem Z očí do očí. Soutěž s tematikou života uprchlíků byla vyhlášena loni v Ostravě, při příležitosti zahájení putovní výstavy k Evropskému roku rovných příležitostí pro všechny.
   Věra Flasarová objela se svou výstavou téměř celou republiku: "Od Karlových Varů po Brno, od Pardubic po Krnov a Ostravu". V těchto městech diskutovala o rovných příležitostech především se zástupci neziskových organizací a studenty středních či vysokých škol. Jedním z problémů, na který europoslankyně pravidelně upozorňuje, je diskriminace na základě věku, diskriminace žen při vzdělávání, národnostních menšin, diskriminace v zaměstnání, ale i situace handicapovaných lidí, uprchlíků a žadatelů o azyl. "Tito lidé bývají většinou neznámí, jakoby neviditelní," uvedla Věra Flasarová. "Právě proto jsme vyhlásili literární soutěž, aby jejich osudy více zviditelnila." Zúčastnilo se jí osmdesát autorů a autorek z celé České republiky, výsledné pořadí určili oslovení novináři celostátních i regionálních médií. "Avšak pořadí je subjektivní výslednicí názorů porotců. Podstatný je talent a názory těchto dívek a chlapců. Proto jsem do Bruselu pozvala nejen absolutní vítězku soutěže Hanu Šustkovou, ale i další studenty s tím, že jim snad tato cesta otevře další obzory," dodala Věra Flasarová.
   Přinášíme vítěznou práci Hany Šustkové a text vietnamského chlapce Tran Quang Thanga žijícího v Čechách.

   HANA ŠUSTKOVÁ
   17 let, Radeč, Úpice
   Odpovědnost
   Ta budova přede mnou, to je koláč, do kterého si kousne každý, kdo se k nám do republiky přistěhuje.
   Vystupuji první schody a vidím, že dveře, co se zdály být prosklené, jsou ve skutečnosti zrcadlem: v tom zrcadle se po schodišti blíží jakási holka s tváří plnou rysů cizokrajnosti. Dotkla jsem se ho. Rozvlnilo se jako hladina vody, chladné a stříbrné, ale o to více vzácnosti v sobě spojovalo - to je ten stát, do kterého vstupuji!
   Ta budova přede mnou - ...
   "Jsme v Čechách a tady se mluví česky," zabručela paní policistka za přepážkou.
   Je to nekonečné čekání. Dívka se natahuje do mezery dveří jako do sklepa, temného a plného příšer dětské představivosti, a její hnědoplné oči křečovitě skrývají chvějící se víčka. Je to nekonečný strach, před zrcadlem a za ním, očekávají asi něco docela jiného než od svého domova a odcizení.
   "Excuse me, I.. I'm looking for..."
   Kdepak! Tady se mluví česky, slečno!
   "Vstupte dál," řekla žena již obměkčenějším hlasem a gestem naznačila.
   Její oči se rozšířily, až se zapletly do denního světla.
   "You... do you speak...?"
   "Nein, nein spík, deutsch sprechen, česky, parusky, slečno..."
   "I'm from Thailand but I am studying there in Czechia," učinila ještě o jeden krok blíže, pátrajíc v jejích očích po kousku pochopení, zatímco její ruce samovolně zabouchly dveře, "and I've lost my passport."
   Úřednice neudržela ten oční kontakt a uhnula pohledem. Prsty nervózně zabubnovala do stolu právě v místech, kde měla založenou fotku svého syna, ale ani tak se nezbavila náhlého tlaku na hrudi; vždyť je to jen malá vystrašená holka, pomyslí si.
   To je mi dneska den ztratila jsem klíče od garáže a tomášovi upadla odrazka z tašky a teď tahle slečna co neumí ani slovo česky co s tím asi mám dělat copak já jsem tady od toho abych odbavovala cizince tady na maloměstě se přeci jen tak někdo takový neobjeví zrovna dneska když karel má volno a ještě k tomu mi včera zapomněl zalít kytku chudák malá docela vysychá
   "Sory, ich verstehe englisch nicht. Inglíš nicht, ja? Inglíš - kann nicht," vrtěla při těch slovech hlavou tak vehementně, až jí vlasy létaly od východu k západu, a prstem ukazovala na cizinku.
   Ta si gesto vzala po svém, nejprve roztaženými zornicemi, a pak i váhavým gestem levačky, která se zvedla a ukázala sama na sebe.
   "You...," zašeptala Thajka, když ukazováčkem mířila na vlastní hruď, a jemně zavrtěla temnými vlasy, "you don't want..."
   Proč se mi vyhýbá ta žena pohledem to jsem něco nežádoucího jen jsem ztratila pas a chci nějaký formulář jak mi poradila spolužačka tady v tom městečku je to vlastně docela fajn není tu sice moře jako u nás chodila jsem se koupat každou sobotu ale jinak jsou tu přece hezký věci to musím jít jinam tady v centru jsem ale jinou policejní stanici neviděla a nevím co s tím vždyť mluvím anglicky to přece i na škole rozumí všichni všichni kromě jednoho učitele zato uklízečka z druhýho patra je taková vzdělaná nabídla mi česko anglický slovník kde jsem ho jen nechala
   "Jes, áj nicht spreche inglíš," usmála se úřednice konečně.
   Na stole byla připravená konvička s vodou na zalévání, k níž se náhle přibližovala policistčina dlaň v rozmaru velké úlevy, že se domluvily. Při pohledu na stojatou hladinu pod kruhovým otvorem si žena rozmýšlela další postup, jak z ní dostat další jazykovou podporu, když vtom se ozvalo zašoupání dívčích nohou a slečna už zase stála mezi dveřmi.
   "Kam jdete?" přistihla se v úzkostném výkřiku.
   Její vítězství? Ona jí chce přebrat její vítězství?
   Karel se mi vždycky smál že neumím nic než pár slov německy a ze základky da da parusky vždycky mi dával na stůl jako náhodou ňů jork tajms noviny a bavil se se mnou o té úžasné zprávě na druhé straně a teď když bych konečně mohla dokázat že dokážu se domluvit s každým mi chce ta holka utýct a nechat mě zase v nudě všedního dne to ne to mi nemůže udělat však já ti karle ještě ukážu co je to ženská solidarita a panjazykovost já přece nejsem hloupá příště ti dám na stůl pochvalný dopis od téhle slečny a ty budeš koukat jak jsem byla úspěšná a jak jsem šprechtila anglicky
   Jitka v uniformě vyskočila ze židle:
   "Nein, nein!" a mávala rukama před sebou do kříže tak, že pohled z očí do očí donutil Thajku se zastavit.
   Vyplašené tváře s rozpálenými lícními kostmi se zrcadlily ke dveřím i ke stolu, až se zdálo, jako kdyby někdo mezi ně navázal provázek z jemných nití, které je napojily na podobný kanál. Kdesi v galerii visí obrazy spletitých čar vedoucích zleva doprava a zpět, a tohle přesně někdo vetknul do prostoru mezi ně jako telefonní šňůru, prolamující všechny bariéry komunikace.
   "Zurück! Bitte zurück!" šeptala Jitka se slzami na krajíčku a rukou se opřela o stůl tam, kde ležel obrázek Tomáška na jeho první hodině, když šel do první třídy.
   Snad se mi vrátíš i ty dneska ze školy přeci jen jsem ti to měla pořádně našít kdy asi přijede honza s kamionem toulá se někde v německu ať se mi někdo vrátí ať se mi vrátí
   Vy jste moje naděje, neřekla už nahlas, nahnutá nad svým pracovním stolem a klávesnicí v barvě slonové kosti, ačkoliv thajská dívka se stále dívala těma hnědočernýma očima do její tváře a nebyla schopna se jakkoliv odpoutat.
   Čekala jsem že mě vyhodíte nevím proč jste mě vyhnala a zase ještě něco chcete ale já
   "Pojďte a posaďte se," mávla na dívku policistka a vykročila proti ní.
   Kin se trochu pousmála, až jí tváře zčervenaly ještě o něco víc.
   "No pojďte.."
   Odsunula židli naproti svému stolku a usadila ji. Pak vklouzla jako rybka do svého osobního prostoru.
   "Ich," řekla poněkud přehnaně nahlas a zapíchla si nehet mezi žebra, "nein inglíš. Aber ich kann..."
   Kin visela na Jitčiných rtech doslova celou vahou. Sama se toho zalekla a Jitce něco napovědělo, že si získala jistou důvěru. Vytáhla papír mezi pauzou ve svém proslovu a rychle načmárala lidskou postavičku a velký otazník. Předložila to Kin a ukázala na postavičku a na ni.
   "Was brauchen Sie?"
   Kin chvíli tázavě hleděla na kresbu.
   Už jsem se představila a ona stále chce znát moji identitu jak jí mám říct kdo jsem když jsem ztratila pas a přišla jsem ohlásit jeho ztrátu škoda že nemám ten slovník
   Půjčila si tužku ležící na stole a pod svou postavičku napsala úhledným písmem:
   Kin Thi Ducken, Thailand, school exchange.
   "Aha," šeptla si úřednice pro sebe a zvedla oči, "Kin."
   Kin přikývla. Jitka poklepala prstem na otazník a znovu zopakovala:
   "Und was brauchen Sie, Kin?"
   Thajská slečna mlčela.
   "Warum Polizei," snažila se žena dál. "Polizei," ukázala na svůj stejnokroj a na prostor kolem sebe a pokračovala v gestikulaci, když ji Kin přerušila pohledem.
   "Passport. I lost passport."
   Ukázala na kapsu u kalhot a naznačila, že něco vytahuje a zahazuje do dálky. Jitka se konečně rozzářila.
   "Peněženku jí ukradli!" vykřikla nadšeně, jako kdyby ji někdo poslouchal, a chápavě několikrát přikývla.
   Kin se usmála jako sluníčko.
   Konečně jsem tam kde jsem chtěla být tak co se asi bude dít bojím se u nás doma jaké to asi je dnes u nás doma šla bych k moři a poslouchala vlny je to vlastně škoda jsem tu chvíli a nestihla jsem si zvyknout mamka mi říkala že chce abych studovala tady ale je to dost drahé proč vlastně tady neuměj ani anglicky kdo mi bude rozumět mám strach
   Jitka si sáhla do kapsy a vytáhla svoji peněženku.
   "Das?"
   Dívka přikývla a naznačila, aby ji otevřela. Policistka se maličko zarazila.
   "I haven't got my passport," prsty přejela ve vzduchu, jako kdyby kreslila obdélník, malá thajská slečna.
   "Ja!" zaradovala se Jitka a našla svoji občanku.
   Podala ji Thajce Kin.
   "Something like this," přitakala, "but it must be a passport."
   Já pořád nevím co říkáš když takhle mluvíš
   "Lajkdis was? Lajkdis?" opakovala úřednice za stolem.
   "Do you have a dictionary?" zkusila to ještě Kin.
   Pak vzala tužku a napsala:
   www.freetranslator.com
   Jitka zírala na webovou adresu, a pak ji napsala na klávesnici. Objevila se stránka v angličtině, což očekávala, a tak nechápavě zakroutila hlavou a pohlédla na Kin.
   Já pořád nevím co říkáš když takhle mluvíš a anglicky neumím tak co s těma stránkama copak já z toho něco pochopím kdyby tu karel nechal nějaký slovník mě z toho asi trefí a jestli se dnes stane něco tomáškovi a jestli se stane něco doma proč jsem pořád tak sama na služebně nebo v obývacím pokoji a nikde nejsou světla a syn a manžel proč se pořád plazím tady u stolu a řeším nic řeším jen ztracenou občanku možná ale třeba jsem něco pochytila domluvím se třeba se domluvím
   "Can I type something?" otázala se Kin, a když se nedočkala odpovědi, naklonila se přes stůl a do políčka na obrazovce napsala:
   I have lost my passport.
   Jitka nedůvěřivě sledovala její počínání.
   "Do you speak Spanish? France? German?" vypočítávala dívka a ukazovala na obrazovce možnosti.
   Mejd in germany, proběhlo Jitce hlavou, a řekla:
   "Germány, ja, germány," a Kin se zastavila.
   Nemohla pochopit českou výslovnost, zato Jitka se již zorientovala a pochopila, že se asi jedná o překlad. Klikla na German v nabídce sama. A vzápětí již viděla výstup:
   Ich habe meinen Reisepass verloren.

   Jitka seděla na své úřednické židli a pročítala denní tisk. Na titulní straně prezident předává vyznamenání Bílého lva a ve vedlejším sloupku je maličký odstaveček novinek z kraje.
   Naštěstí se mi podařilo koupit ty boty výhodně doufám že dneska půjde tomík na oběd protože jsem doma nic nepřipravila budu si zase muset udělat něco narychlo achjo ale honza přijede strašně se těším objímá mě na kraji louky u lesa kam chodíme vždycky když se vrátí je to moje oáza moje jistota kdyby se zase něco
   Očima přelétla odstaveček a zarazila se. Pod ním byla totiž malá černobílá fotografie - s povědomou tváří. Dala se do čtení.
   ...při benefiční akci tamního gymnázia se představila i zahraniční studentka Kin Thi Ducken...
   Ta holka co jsme si pak psaly přes translátor to je přece ona jak mi vyprávěla o své zemi jak tu seděla a pak se rozbrečela a já jí uvařila kafe a bavily jsme se každá ve svém jazyce to už bylo snad loni v září to ten čas letí kdyby tak všichni cizinci byli takový jako ona pořád řešíme různé stížnosti lidé si stěžují na příliv vietnamských menšin na naše školy a že prý přestáváme být čechy ale co má říkat třeba takové německo plné turecké menšiny a taky potřebují pracovní sílu mělo by se to zakázat snad ani ne jen by mělo být dáno přesněji pravidly v jakých podmínkách cizinci k nám vždyť i češi chtějí na zahraniční trh a nechtějí aby se s nimi jednalo strašně kin mi říkala jak se na ni někteří dívají a říkají že jim chce vzít místo na škole a potom i práci ale co když je to o vzájemné toleranci a ne jenom o tom co kin ale také co oni sami pro svou školu udělali
   kdoví jestli se vrátí do thajska přece jen z očí do očí skutečné realitě každý má nárok ale každý nemusí brát

   Stála jsem před velikou budovou, a tou budovou byla naše republika. Každý musí do toho koláče kousnout, když chce projít dveřmi, ale já v tom koláči našla mandli. Podle norského zvyku přináší mandle štěstí.


   TRAN QUANG THANG,
   12 let, Rakovník

   Maminčin sen
   Moji rodiče přijeli do Čech v roce 1988, tedy ještě v době, které tu říkáte totalita. Byli sem posláni vietnamskou vládou na práci, protože to byla jedna z cest, jak mohl Vietnam splácet své dluhy tehdy Československé socialistické republice.
   Máma pracovala v Rakovnických keramických závodech - Šamotka a táta v Rakoně. Poznali se až v Rakovníku a rozhodli se zůstat tady a založit rodinu. Myslím, že to na počátku neměli vůbec lehké. Práce v továrnách už nebyla pro všechny, a tak začali podnikat. Prodávali nejprve v průjezdu, což není prima ani v létě, natož když prší, mrzne a padá sníh. Ceny výrobků musely být nízké, aby je lidé přišli alespoň okouknout. Nakonec se sem naučili chodit, i když trička občas pouští barvu.
   Dnes už se splnil sen maminky. Máme kamenný obchod na náměstí. To ale vyžaduje bohatý sortiment a tak jsou rodiče často pryč. V obchodě pracují vlastně naši zaměstnanci. Také na nás děti moc času nezbývá. Jsme tři sourozenci a já jsem nejstarší. Narodil jsem se v roce 1996 a jmenuji se Tran Quang Thang. Už ve školce mi ale začali říkat Bohoušku a já si už zvykl. Od roku 1997 mám sestru Danu a v roce 2005 přibyla ještě sestřička Šárka. Když jsme byli malí, vychovávala nás paní Irena Tarantová, která se tak stala vlastně naší babičkou. Nyní se stará o Šárku, ale já i Dana jsme u ní také každou chvíli. Já jsem studentem primy na gymnáziu a sestra chodí na základní školu.
   Naše rodina tu žije ráda, ale přece jen se cítíme být Vietnamci, a proto se skupinou známých dodržujeme tradiční vietnamské zvyky. Například slavíme vietnamský Den dětí v září. Nový rok se u nás slaví až na konci ledna a na začátku února. Vánoce, ty Vietnamci neslaví. Jenže jaké by to asi bylo, kdybychom nedostali žádné dárky, když se o nich ve škole mluví už od listopadu! Proto nám dárky kupuje babička Tarantová a nakonec je dostáváme i od rodičů. Prostě Vánoce! Slavíme i Velikonoce. Samozřejmě ty české. Jdeme totiž "vyšupat" babičku a spolužáky. A také naše vietnamské známé.
   Také naše jídla jsou jiná. Základ tvoří rýže. K rýži je možné přidat jakékoli maso nebo vejce. Tady se jí jen slepičí, ale možností je! Jídlo jí každý Vietnamec hůlkami. Při slavnostních příležitostech se podávají nudle s masem a hutné polévky bez jíšky.
   Celé rodině se v Česku líbí. Máme tu hodně kamarádů a jsme spokojeni. Rodiče by si přáli, abychom vystudovali a vykonávali jiné zaměstnání než oni. A já bych jim toto přání chtěl strašně moc splnit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]