"Politika nie je politológia! Politika je založená na dvoch príťažlivých veciach: na moci a peniazoch a z toho vyplývajúcom komforte, ktorý komu by už bol nepríjemný. Politika nie je intelektuálny úkon či výkon, jej podmienkou je osvojiť si jednoduché formulácie a opakovať ich do samého zblbnutia, podľa možnosti v správnom čase a na správnom mieste. Politika je často založená na sľuboch, často vedome nesplniteľných, tedy na falošnosti, na populizme, pragmatizme najhrubšieho zrna, na bezzásadovosti. Pravdaže, takýto príjemný komfort nie je zadarmo," uvedl v rozhovoru s Martinem Hudymačem pro Česko-slovenskou revui Zrkadlenie/zrcadlení (2005, č. 1) dnes již bývalý ministr kultury Slovenské republiky Rudolf Chmel, a za tak upřímná, jasná a pravdivá slova mu patří poděkování. Na jiném místě uvádí: "V konkrétnej, tristnej šedivej praxi života, do ktorej sa radi intelektuáli pletú, nie sú zväčša dôležité také hodnoty ako pravda či dobro, ale skôr také ako moc, záujmy, kľúčové pojmy politiky, do ktorých chtiac-nechtiac bývá vťahovaný intelektuál, keď sa zapája do života verejného."
   Není bez zajímavosti, že tento politik-intelektuál (literární vědec), s otevřeností a bezohledností jen vzácně se objevující u politiků i intelektuálů (žel, čest výjimkám), vyčítá těm druhým (a svému druhému-prvnímu Já), že "u nás prišli takpovediac o svoju identitu (nielen o svoje exkluzívne postavenie)" prý proto, že "sa nevysporiadali s minulosťou", a že "za svoju minulosť musíme zaplatiť. Všetci, ale najmä každý sám." Prý "intelektuáli nepripravili spoločnosť na to, že demokracia predstavuje sústavný dlhodobý historický zápas" (!)
   Že by paradox? Téměř vedle sebe stojí pravdivá reflexe (a sebereflexe) politika, za kterou mu umyje hlavu každý, kdo do světa zájmů, moci a peněz pronikne a své postavení prezentuje jako "službu", "misi" nebo "poslání", aby mohl využívat všech výhod pro "elitu", a na druhé straně restaurační hlušina režimního intelektuála, žvanícího (a jiné slovo volit nelze) o "vypořádání" se s minulostí, tedy "s totalitou nedávnou, ale ani fašistickou", mravoučná moudra známá z intelektuálské, a tedy pokleslé esejistiky Václava Havla, V. Malého a ještě děsivější Milana Uhdeho. Strašící totálně, tedy všude. Politik, mluvící pravdu, a intelektuál, jenž papouškuje bezobsažné fráze disidentů? Politik, za něhož promlouvá intelektuál, a intelektuál, za něhož promlouvá politik? Nebo dokonce geniální průprava na "konečné řešení komunistické otázky"?
   Ví čert a Rudolf Chmel s ním. Snad jen "vybočil" z role, kterou nehrál dost přesvědčivě. Možná bývalý marxistický literární vědec přece jen neztratil schopnost vidět skutečnost jinak než v mlhavých pseudohumanistických a pseudodemokratických frázích. Ale ať už jsou důvody jeho slov jakékoli, je třeba se nad rozhovorem zamyslet jako nad příspěvkem k diskusi o postavení a poslání intelektuála ve společnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]