Na pány Roubíčka a Kohna si jen tak nedošlápne ani počasí ani snad ta paní, které se dlouho předlouho úspěšně dařilo diskreditovat příjmení její jmenovkyně, velké české spisovatelky, jejíž babička si podivně rozuměla s paní kněžnou; ta paní jako pilná školačka zkoušela si pro změnu rozumět s panem knížetem, a když jí to nešlo, hájila svůj nešťastný šafářův dvoreček na Malé Straně se srdnatostí až směšně připomínající Hitlerjugend bránící Berlín proti hordám z barbarského Východu. Na pány Kohna a Roubíčka samozřejmě doléhá tíha doby taky, ale protože mají všech pět pohromadě a vtip, což je lepší než sebevyšší konto v bance, na gáblu v Louvru si s chutí proberou novinky. Tentokrát zrovinka o bankovních lupičích.
   - Taky ich vzala, načal pan Kohn, ještě než přišuměl garson, aby se vyptal, co si pánové dnes dají, - taky slyšeli nebo četli, jak se bankovní lupiči ve Státech už nežinýrují postřílet v bance všecko živé, aby nebyli žádní svědci, a jak nejnovější případ řešil tři měsíce ten slavný detektiv z 87. okrsku, než se mu podařilo vystopovat střelce, kteří už taky byli po smrti, a na ty, v jejichž sejfech lup zmizel, nedosáhl?
   Pan Kohn se usmál, protože svačinka na oslavu pádu nejhorší vlády přímo lukulská byla už na dohled, a opáčil:
   - Vzala nevzala, povzdychl si pan Kohn. - Mně bere, když se v novinách píše a na vlnách, které znamenají svět, ukazují kečupem polité oběti a potom dopadené lupiče, ti často mají ještě na hlavách kukly a skoro vždycky v ruce pistolky nebo kalašnikovy, z nichž se pomalu ještě kouří.
   - A to by měli mít na hlavě číro a v ruce květiny nenapuštěné smrtelnými jedy?, zaironizoval si pan Roubíček. - To by se hodilo do nějakého filmu, ale to by nebyl život.
   - A nenapadá jich, starý dobrý příteli moudrý jako rabbi, že by ti lupiči měli mít na hlavě pečlivý účes, na tváři milý úsměv, v ruce parkra, a že by tam nebyly žádné čerstvé mrtvoly, ale ten lupič by říkal: Pěkný den! Co pro vás mohu udělat? A potom ještě: Mějte pěkný den!
   - Maj pravdu, nejsa moudrý rabi, nepomyslel jsem, jak flexibilní doba se žene pořád dopředu za tutovými zisky…
   - a jak se tím pádem nebo spíš v tom kalupu mění i to, co je za slovy.
   - Dnešní bankovní lupiči nevykrádají banku, protože banka sama vykrádá své vážené klienty, jimž se klaní a koří a slibuje a jen nejmenším písmem sděluje výši poplatků a dokonalých služeb.
   Pánové si na srozumění přiťukli a pan Roubíček načal z jiného soudku:
   - Pamatujou, jak jsme tu byli svědky pána, co tu hulákal na distingvovanou dámu, že mu má vrátit sumičku, kterou jí prý jen omylem poslal, a jak se potom ukázalo a jak to v Praze už kdekdo ví, že ta sumička byla malinká záloha na její podíl na scénáři, k jejímuž sepsání ji přizval.
   - Jak bych nepamatoval, ten rozlícený pán se špatnou pamětí práskl do stolu, bez zaplacení odkvačil a potom všude hlásal, že scénář napsal geniálně sám.
   - To zapomněl, že podepsal smlouvu a že se z ní nevyvlékne, když změní ve scénáři nakonec pár slov a bude troubit do světa, že to už je jinší dílo? Tak viděj, pane Kohn, krade se nejen ve filmech, ale zkouší se krást i při jejich výsostné tvorbě.
   Nejsouce lupiči ani bankovní ani filmoví, pánové zaplatili a odebrali se domů se slastnými pocitem uspokojení, že jim to ještě vidí, slyší a myslí. To sice nic nevynáší, ale přece jen není k zahození.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]