FRANTIŠEK HALAS
Útěcha
Je to tak jednoduché
postavit vejce po Kolumbovi
básník to činí posté
se všemi slovy
Zůstává mu prvenství
objevů známých věcí
a smutek cesty polární
co v moři končí
Verše
Přes štěstí vidění
tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý
Ve větru list v lásce sám
v tenatech pták v dešti zpěv
v růži červ v naději klam
v hrdle pláč v slovech krev
Přes štěstí vidění
tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý
Doznání
Dojat vším co je láska
k tobě se přimykám
smuten vším co je láska
před tebou utíkám
Překvapen vším co je láska
mlčím ve střehu
churav vším co je láska
soužím se pro něhu
Poražen vším co je láska
u věrných noci úst
opuštěn vším co je láska
až k sobě budu růst
Noci
St. K. Neumannovi
Noci svůj půvab dej jen zasvěceným
dýchají horce vstříc tvým rtům
hned zrána krásu tvou hledají s rozteskněním
noci svůj smutek dej jen milencům
Noci svůj chlad dej jenom poraněným
jim jizvy scelené otvírá jiter šum
jsou živi tebou jen a svým zaslíbením
noci svůj lék dej jenom milencům
Noci svůj klid dej jenom zatraceným
vzpomínek dávných berou opium
každý z nich děckem ode všech opuštěným
noci svůj domov dej jen milencům
Tiše
Kláskem hubeným je tělo tvé
z nějž zrno vypadlo a nevzklíčí
jak klásek hubený je tělo tvé
Přadenem z hedvábí je tělo tvé
toužením popsané do vrásky poslední
jak přadeno z hedvábí je tělo tvé
Spáleným nebem je tělo tvé
číhavě v tkáni smrtka sní
jak spálené nebe je tělo tvé
Přetiché je tělo tvé
jeho pláč zachvívá mými víčky
jak tiché je tělo tvé
Je čas
Tiše a přísně semkněte rty své
spotřebována téměř je už víra naše
a šalba krásy stranou světa zve
Sladkým vysílením mrou všechna slova
v tomto věku který se nerozhoduje
utráceli jsme život v nich vždy znova
Kéž zřítí se již dolů s rachotem
žal zástupů až k hvězdám navršený
a zasype rod smutných k němuž patřil jsem
Verše II
Miroslavu Hanušovi
Vyprahlý žízní hněvu
za vámi chudí jdu
ztratil jsem pramen zpěvu
a už jej nenajdu
Vyzáblý hladem touhy
já křičet jenom chci
čas mlčení byl dlouhý
proč si to neříci
Vypálen ohněm hrůzy
co podpaluje tma
chci věřit teď jak druzí
toť celá vůle má
Vyhnaný z kraje snění
v zástupech hledám kryt
a píseň svoji v klení
chci proměnit
K. H. M.
Svit hvězdy umřelé jsme pil
v zemi nepřejícné přibité mé zemi
znak jména NIC jen jinak obroubil
nití mi danou sudicemi
Olovem KDE a Co opánky podbité
za tebou bloudil mrtvý perutníku
teď do hvězd zviklaných do celé hrůzy té
sršící věnec zajíkavých díků
V truchlivišti dlouhé noci tvé
v zemi přibité v té nepřejícné zemi
sníš kníže rodné řeči žárlivé
žal lhoucí pod růžemi
Sto stínů prošlo Jarmiliným stínem
a nové lásky hrají na tvé kosti
jen po požáru jiném zhynem
a jinak vejdem do věčnosti
Beze psí úzkosti v rachání karabin
pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou
ať zavoní až k nim poslední země blín
pod zemi krásnou pod zem milovanou
Prosba
Jen jílcem myšlenky jsi slovo mé
snad jsem tak pravdě blíž
a klenbou tvou když pohneme
pak nejsi již
Sluneční hodiny veršů znám
dvanáctou tuším však
proč se jen tůním ostýchám
cop světel rozvázat
Svízeli zlatý Křemeni Závrati
struny už pomalu znám
jen v kolících ne se vyznati
najednou zaskřípám
Hodino cesty až čas prolhaný
ždát bude si úzkosti mé
ať se mi vrátíš verši sehraný
se vším co básní se zve
Důvěra
Když stínem krví světla
vše kolem zbroceno
a tmí se chvíle světlá
neříkej ztraceno
Zadrhni uzel slova
nade vším co chce zem
a radost najdi znova
naději vem kde vem
Počátek jistý dáš
i mlčky nemluv záhy
ohnisko všeho uhlídáš
zbledlý jak ocún nahý
Podzim
Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé
Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět
Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni
a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých
Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé
Déšť v listopadu
Taková voda
zmučená voda voda žal
jako ta voda
co si v ní Pilát ruce umýval
Taková voda padá
A co bys chtěl
až k srdci zamračený
když taková voda padá
A já bych chtěl
slzavý úsměv smutné ženy
co mě má ještě ráda
Přání
Ne já bych nerad umíral
na lůžku při svíci
a aby u mne někdo stál
smutný a plačící
Já ležet bych chtěl v lopuchách
co velkým listem svým
by zakryly můj pyšný strach
budu-li zbabělým
Celá podzimková
Šaty měla podzimkové
a vlasy měla podzimkové
a oči měla podzimkové
Ústa měla podzimková
a ňadra měla podzimková
a snění měla podzimková
Život měla podzimkový
a klín měla podzimkový
a úsměv měla podzimkový
Chuť měla podzimkovou
a něhu měla podzimkovou
a úzkost měla podzimkovou
Byla celá podzimková
jako báseň dušičková
A co básník
Ani k donošení
ani k uhlídání
to není
Hledaje příkaz sluchu nehledám
a dech nabíraje
dech jen nabírám
Zaviním jak tak neštěstí
a jak tak radost zaviním
tím co si myslím
tím v co teď doufám
tím s čím si zahrávám
až to tam jednou dolehne
Jen co to tam dolehne
Nějaká žena ruce zalomí
zapláče děvčátko uraženě
nějaký chlapec co neví obejme
muž prchle zakleje
Co zvedám zaviní čísi pád
co upouštím bude mu vzlétnutím
Já nejsem už
pro zrádné Ozvěny
Já pro Hlas jsem
pro uši neucpané
pro zrcadla oblýskaných loktů
ne pro fraky
Zatímco tamtěm poskakují ohryzky
myslet musím na jablko
na velikost obav spíš
než na malost jistot
Byl čas přišitých hvězd
Mařenek zmařených
rozkopaných dětí
Z loňského pláče smích
bez konce huby jsou
Podšívky
už o tom skoro nevědí
smlčují hlavní
medují vedlejší
ládují se a počítají
dělají jako by se nebáli
jako by nebyla smrt
Jen se na ně podívejte
Slušno prý si zpívat
Atom
co na tom
Bikini dají do šlágrů
neutopitelné husy to zakejhají
do cinkotu metálů
Kručí to ve mně děsem
a nic není po ruce
Nechci být masem vzduchu okolo
jak se to líbí jim
nechci být kůlem vyhlášek
veřejným míněním
nechci být nápovědou
co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách
Pták hlas Pták svoboda Pták prostor
Závidím
Proti přitažlivosti zemské
do výšky volím pád
daleko odkud spadnout nemajících
a levou chci jen psát
tygra i s beránkem
Ale i verše závidím
vědoucí nejsoucí
stojí to za to pro ně se žrát
závistí zrovna tou
náručí vody
Chci být i kýmsi čten
a pochválen
na světlou památku
až svedu
sám sebe psát
vytržen z Poezie
nešťastně šťasten
ČESTMÍR VIDMAN
Já se tam vrátím
Naše paní od Babičky vstává
Oči si protírá a mává mává
A Borovský od alpských strání
připojuje též zavolání
Ozvěna staletí to poví
Ha-vlíček Ha-lasovi
Hle skupina blízkých tří
v jednom poselství
- - -
Jako bychom tam hledali
svého tátu
vracíme se stále
do Kunštátu
V slotě nepohodě
v každém počasí
vracíme se k tobě
Františku Halasi
JAROSLAV VOJTĚCH
Při četbě...
Při četbě mnohých dnešních básní
člověk spíš žasne než se zasní.
Ale ta četba stojí za to,
neb při ní přijdeš na to,
že když nedokážeš číst
salonní dnešní poety,
nemusíš být - buď si jist -
negramotou právě ty.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)