PAUL ÉLUARD
Velké světlo
Gale
Pojď, stoupej. Brzy tě ta nejlehčí péra,
ti potápěči vzduchu, budou držet pod krkem.
Země nese jen to potřebné, tvé zvláště
pěkné ptáky a úsměv. Místa tvého smutku kryje
krajina stejně jako stín lásku.
Chvátej, utíkej. Tvé tělo je rychlejší než
tvé myšlenky, ale nic, slyšíš? nic tě
nepředhoní.
Následky snů
Hrad obstupoval město. Dole se lidé měli rádi.
Vzhledem k nezbytné zášti měli vždy při sobě meč.
ŽIVOT, děd, otec a syn, tři muži, zřejmě, určitě, jistě.
Stíny bez stínů. Slunce započalo svou procházku na
náměstí. Rostliny a další věrní doprovázeli jeho zpěv.
Mraky na hlavě a nohy v prachu. Vyroste?
My, my jsme byli ve stínu andělů, stará lásko.
Objev
Pravá strana nechává sypat písek.
Všechny změny jsou možné.
V dálce na kamenech ostří slunce svůj
spěch konce.
Popis krajiny není důležitý,
Je právě příjemná doba sklizní.
Mým dvěma očím je to jasné
Jako voda a oheň
+
Jaká je úloha kořene?
Beznaděj zpřetrhala všechna pouta
A vkládá ruce na jeho hlavu.
Sedm, čtyři, dvě, jedna.
Sto žen v ulici,
Které už neuvidím.
+
Umění milovat, umění svobodné, umění dobře
umřít, umění myslet, umění nesouvislé,
umění kouřit, umění žít, umění středověku,
umění dekorativní, umění uvažovat, umění dobře
uvažovat, umění básnické, umění řemeslné,
umění erotické, umění být dědečkem,
umění tance, umění vidět, umění bavit se, umění
hladit, umění japonské, umění hrát si, umění
jíst, umění trápit.
+
A přece jsem nikdy nenašel to, o čem píši,
v tom, co miluji.
Promluva
Jsem jednoduše krásná a to je štěstí.
Kloužu po střeše větrů
Kloužu po střeše moří
Jsem už sentimentální
Neznám už šoféra
Nepohnu už hedvábím zrcadel
Jsem nemocná květinami a oblázky
Miluji to nejvíc nepochopitelné
Miluji tu nejvíc nahou s úskoky ptáka
Jsem stará ale tady jsem krásná
A stín sestupující z hlubokých oken
Šetří každý večer černé srdce mých očí.
Mimo jiné
Ve stínu stromů
Jako v čase zázraků,
Mezi lidmi
Jako nejkrásnější žena,
Bez lítosti, bez studu
Opustil jsem svět.
- Co jste viděli?
- Mladou ženu, velkou a krásnou,
V hluboce střižených černých šatech.
Některá ze slov,
která mi dodnes byla
záhadně zakázána
André Bretonovi
Slovo hřbitov
Jiní ať sní o planoucím hřbitově
Slovo domeček
Často se nachází
V novinách a písních
Má vrásky je převlečeným starcem
Má na prstě náprstek je zralým papouškem
Nafta
Známá vzácnými příklady
Z rukou požárů
Neurastenie slovo které se nestydí
Stín černého rybízu mezi stejnýma očima
Slovo kreolský je celé z korku na saténu
Slovo lóže je taženo
Dokonalými koňmi ošklivějšími než berle
Dnes večer pod lampou je habroví křestním jménem
A moc je zrcadlem které vše znehybňuje
Přadlena je slovo budující vypleněné visuté lůžko
v révovém podloubí
Olivovník je komínem v bubínku záblesků
Klavír v planině ztrácí řeč
Pevnost je marnou zlomyslností
Jedovatá mahagonová roleta
Konferenční stolek je elastickou grimasou
Sekera je omyl při hře v kostky
Samohláska je obrovskou známkou
Vzlykot cínu smíchem dobré země
Cvaknutí spouště je zářivým znásilněním
Blankytnou jepicí v žilách
Slovo bolid je muškát v otevřeném okně
Na tlukoucím srdci
Slovo rozpětí je hromadou slonoviny
Zkamenělý chléb jsou mokrá péra
Slovo zkazit je zvadlý alkohol
Odpočívadlo bez dveří je lyrická smrt
Slovo chlapec je jako ostrůvek
Borůvka myje doutník na výložkách
Letargie je ledňáčkem tání v cirkuse
Kolik z těch slov
K ničemu nevede
Slova neobyčejná jako ta ostatní
Ach mé lidské panství
Nesamozřejmá slova
Která tu píši
S velikou snahou
Říci všechno.
Nejsem sám
Plná
Lehkých plodů na rtech
Ozdobená
Tisíci druhy květů
Slavná
V náruči slunce
Šťastná
Z jediného důvěrně známého ptáka
Nadšená
Z jediné kapky deště
Krásnější
Než jitřní nebe
Věrná
Hovořím o zahradě
Sním
Ale miluji opravdově.
"Poezie má mít za cíl
praktickou pravdu"
Mým náročným přátelům
Když vám říkám že slunce v lese
Je jako břicho zapadající do postele
Věříte mi a chválíte mé touhy
Když vám říkám že křišťál deštivého dne
Pořád zní v lenosti lásky
Věříte mi a chcete dále milovat
Když vám říkám že ve větvích mé postele
Dělá si hnízdo pták který nikdy neřekne ano
Věříte mi a jste se mnou znepokojeni
Když vám říkám že v zálivu pramene
Otáčí se klíč řeky a pootevírá zeleň
Věříte mi a ještě víc mi rozumíte
Když však bez okolků opěvuji celou mou ulici
A celou mou zemi jako ulici bez konce
Už mi nevěříte a jdete do své pouště
Neboť jdete bez cíle aniž víte že lidem
Je ke spokojenosti třeba společně bojovat a doufat
Aby byl poznán svět a aby byl změněn
Jedním jediným krokem mého srdce vás potáhnu
Nemám sil žil jsem a ještě žiji
Divím se však sám sobě že vás chci získat slovy
Když bych vás chtěl osvobodit abych vás spojil
S řasami a rákosím úsvitu
Stejně jako s našimi bratry kteří staví své světlo.
Přeložil KAMIL MAŘÍK
Z knihy Ozubené dveře
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)