To odpoledne mělo být výjimečné, odpoledne nablýskané zlatem, odpoledne napomádované jak vlasy Arabů, kteří se proplétali v jeruzalémské kavárně poblíž Damašské brány, posezení v ní si nenechám ujít, léta a léta, sedím tu u šálku malého jak dlaň děcka a pozoruji ruch uličky, v které se míhají hedvábné šátky, růžová, modrá, hnědá, oranž, sedím tu a závidím tomu, který kávu vaří a roznáší ke stolkům, nad nimiž visí barevné foto rodiny, sedím tu a ještě netuším, že budu také tak vařit a roznášet kávu, sice ne v kavárně, ale na pražském sněmu píšících, kde mne o tuhle službu požádají na jedno jediné odpoledne v mém životě. Je hezké strávit ho v převleku a slyšet od spisovatelů: odkud já vás znám, anebo vás si sem vypůjčili z hospody, že jo, kolik vám za to daj, a mně míň cukru, a mně to uvařte silnější, a ta káva je vynikající, jak ji pochválil pěvec, no doktor Bartolo, přece, doktore neznáte mého prastrýce, zpěváka Egona Fuchse, no jak bych neznal, chodil na pívo k Tygrovi, s nim byla sranda, a taky znám profesora Voldana, s tím jsem se znal, když ještě učil na konzervatoři, a jeho ženu houslistku, co vás měla, jsem znal taky, to byla jeho žačka a vo hodně mladší, musíme se na to sejít, to kafe máte ale výborný, škoda, že je to v plastových kelímcích, tady vám za to nechám poslední číslo Lípy. Bartolo mi tiskne ruku, vždy mi pak tiskl ruku, jako by mi chtěl něco předat, něco zvláštního, významného, co nelze napsat ani zazpívat v árii, nikdy nerozluštím písmo poselství ve stisku jeho dlaně, ale zanedlouho na vernisáži hraju na housle, je to sólo a já mám strach, strach, že to není dobré, můj zpěv není dobrý, od čtrnácti let mi říkali není dobrý, až Bartolo tu bouchne do stolu: A je, a je, a já vám říkám, že je, a vůbec nechcete u nás uspořádat koncert, tady ten básník, co stojí, vedle může zpívat, třeba árii Lenského, domluvíme to, a zase je tu pár stisků rukou, než odjedu na ostrov, tam, kde při zpáteční cestě v hotelu Helios, na terase, kde se češe slunce, vyčesává si pilně z hlavy mořské krystaly, najdu v knize Ve znamení náhody vzpomínku Karla Effy, kterého Bartolo taky - a náhodou - zachránil, zabořím do knihy prst: „Když jsem usedl před nového ředitele v šatně, kde jsme byli v té chvíli sami, zkřížil si Jan Werich obě ruce pod bradu a náhle mě ťal třemi slovy: Dejte mi výpověď! Výpověď jsem dal a šťastná náhoda, která mě provázela už od narození jako sudička, mi pomohla i tentokrát, takže jsem byl bez angažmá prakticky ani ne hodinu. V tramvaji jsem se setkal s kamarádem z AUSu, pěvcem a hercem Hudebního divadla Jindřichem Jandou. Se vším jsem se mu svěřil a on mě pozval zpátky do Karlína, kde prý mne nový ředitel Rudolf Vedral určitě přijme“, a autobus nás veze domů, do září, pak knihu odložím a za čtrnáct dní táhne mě to k ní, a v pátek z jedenáctého na dvanáctého zdá se mi o podzemní garáži, může to být zrovna tak důl nebo nějaké nákupní centrum s řadou prázdných vozíků; když vstoupím na práh garáže, vozíky se rozjíždějí, černé a prázdné vozíky jedou ke mně a mají přesné rozestupy, vidím, že jedou po kolejích, ucuknu nohou od prahu a garáž tiše zavře vrata, a budím se v pět, zapal modrou svíčku na komodě, zapal ji; musím ji tedy zapálit, proč nevím, jenom tak, aby bylo léto a nechumelilo se, abych se nemusela loučit se sandály a zeleným ostrovem, aby bylo pořád modro, a pak se dozvím z novin, že Bartola, doktora tak zkušeného, ošálila smrt - bez výmluvy...
Autor: EVA FRANTINOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)