Nebesa smekla slunce před nimi
   před nástupy dělnými

   František HALAS
   3. října 1901 - 27. října 1949

   Básník si v roce 1941 zavzpomínal: "Můj rodný kraj je Morava. Narodil jsem se v Brně, ale mé srdce a mé smysly jsou doma na Českomoravské vysočině, tam na Kunštátsku... Halasama se to tam jen hemží...Ti předci, to byli samí domácí tkalci, ševci, podruzi, kteří táhli do měst, když bída přituhovala. Tatínek je textilák a maminka, dávno mrtvá, dřela se po fabrikách taky. Vychodil jsem obecnou a měšťanku, ze které jsem vyšel zrovna ve světové válce." - Halasův otec byl v zajetí a mladý František se šel učit v Brně knihkupcem. Říká o tom: "Tomuto zásahu snad vděčím za vše. Bylo hodně hladu a bídy... zuřivost četby byla tak nesmírná, že když nebylo čím svítit, čítával jsem i pod lucernami na ulicích. Knihy se staly mým osudem!"

   První Halasovy verše vyšly v Pásmu. Básník napsal, jak po jejich vyjití požádal Mahena, aby mu o nich něco řekl. A odpověď? Halas uvádí: "Zaťukal mi tehdy na čelo a povídá: 'Co to, Franc, v té kotrbě máte?'."

   Jaroslav Seifert se přiznal, že když za druhé světové války vydal sbírku veršů Kamenný most, Halas ji ohodnotil následovně: "Je pěkná, líbí se mi, ale myslím si, že dnes by neměly verše zpívat tak sladce a mámivě. V dnešní době měla by poezie kvílet jako podzimní vichřice, štěkat jako psi puštění ze řetězu a vydávat skřeky jako draví ptáci."

   O poslání poezie se Halas vyslovil nesčíslněkrát v obsáhlých statích. Dejme slovo jen několika jeho myšlenkám: "Básník musí žárlivě střežit záviděnou svobodu svou i poezie proti všem. Poezie je krví svobody. Všichni, kdož ji milujeme, musíme vášnivě a nepodplatně hájit ji před zneužitím." - A Halasova výzva věčně platná: "Básník stává se dnes mluvčím jiných. Obrací se k lidu, aby mu dal kus své nezničitelné víry, že národ a řeč jsou nesmrtelnost sama. Básník sděluje nesdělitelné a uzavírá do svých veršů odvahu a posilu. Naslouchejte mu také proto."

   A čím je Halasovi Mácha? - "999 z tisíce lidí se spokojí tím, že škola mu básníka změřila na největšího z českých, a postačí jim to. Odhrnout tuto veteš, objevit velikou a truchlivou samotu Máchovu, a nejen jeho, je na nás všech, kteří žízníme uprostřed tohoto zavšiveného světa po rose krásy a po plamenech vzpoury."

   Když byl František Halas za básnickou sbírku Tvář (1931) poctěn státní cenou, řekl mimo jiné: "V době dnešních třídních rozdílů, kdy se lidé musejí krvavě bít o kus chleba, cítím se těmito penězi nespravedlivě favorizován." Halasova slova o významu dobré české knihy, zveřejněná v Rudém právu v roce 1945 jsou pak tak aktuální, jako kdyby byla napsána dnes: "Jsem si vědom, že kniha není jen zbožím, ale že je nástrojem a zbraní, kulturní nezbytností, a tak také s ní musí být a bude zacházeno. Ona je to, která urychluje společenský i kulturní proces cílící dnes k sociální spravedlnosti, k demokracii a ke svobodě."

   V poselství českých spisovatelů k svědomí světa, Halas roku 1938 volá: "Jedním z vznešených povolání, které literatura má, je klenouti mosty smíru nad rozvraty, rozzařovati duhy nadějí v podmračnu krizí a plánovati končiny nového světa, světa spravedlivého a čistého. Spisovatel či básník, který nemá tento úkol stále před očima, není hoden slouti básníkem."

   Aktuální jsou dodnes rovněž Halasova slova z Kulturní politiky z roku 1946: Chce-li politik, aby se co nejméně klopýtalo na cestách k budoucnu, musí pozorně naslouchat umění (jinde se to dávno ví) jehož podstatou je chápání a poznání..."

   Z roku 1946 je také toto Halasovo tvrzení: "Nebude míru, dokud nezmizí špinavost sobectví a útisku, dokud nebude odstraněno vše, co rozděluje země i rasy, dokud nebude vrácena svoboda a důstojnost člověku a nastoleno nové mravní vědomí lidské pospolitosti. Pouhé příživnictví na energiích usilujících o nový řád a vyčkávavé diváctví je pak zradou budoucích."

   Ale již mnohem dříve, roku 1936, se z Halasova pera zrodila myšlenka, která ani po desetiletích nezastarala. Básník brojí proti pleveli a pýru, rostoucím na novinovém a knižním trhu: "Vemte jen do rukou ty časopisy vycházející v statisícových nákladech, vemte ty všelijaké modré a jiné knihovny. Toto zamezit je program. Je to jen otázka organizace, propagace, dokázat to. Buržoazie ví, proč lidu toto smutné opium dává ve filmu a ve všem. Zná účinnost těchto jedů, které ochromují vzpouru a bojovné úsilí. Vyrazme jí tuto zbraň, stačí jedna dobrá knížka, aby určila budoucí směr lidovému čtenáři..."

   "Obětujte se! Není marné oběti, i když její účin není hned patrný. Zhaslá hvězda září ještě dlouho v čase... Dokud někde někdo nevinně trpí a hladoví, nemáme práva na spokojenost. Český osud je spojen s osudem světa a to je nová výzva k lidské soudržnosti, vyhlazující vrásčitost map... Pohyb dějin neustává... Není větší slávy života než boj o spravedlnost." "Spravedlnost a moc musí být jedno, aby spravedlnost se stala mocí a moc spravedlností," zamýšlí se Pascal, a to platí, a to stále platí... Nebuďte nestranní, neboť tato nestrannost straní zbabělosti, buďte političtí, ale nepolitikařte! Vzdělávejte se, neboť nelze mluvit o kultuře bez znalosti půdorysu současného myšlení... Zítřek patří socialismu, ať kdo chce či nechce, socialismu činu... a nenechejte, aby byl proměňován ve filantropii... Bijte kuplíře a stavte se vždycky do opozice proti každé lži, hrubosti a efektnosti... Nelichoťte a nedejte si lichotit... Neproměňte svoji víru v zápecí, ať je stálým bojištěm vašeho rozežhaveného přesvědčení. Zřekněte se pověr ve věčnost stávající věci..."
   Tato slova z Halasovy výzvy mladým z roku 1947 pak nepatří rovněž zdaleka minulosti. Je to obsáhlé morální i politické krédo, z něhož lze pro jeho rozsáhlost zveřejnit jen několik myšlenek. V úvodu čtvrtého svazku Halasova Díla - Imagena (ČS, 1971) čteme básníkova slova: "Tolik věcí chce být ještě chtivě uchopeno." Je to Halasova výzva nejen době, kdy žil. Sto let od jeho narození je i stoletím, jehož vítězství i prohry jsou mementem nejen pro nás, ale i pro generace, které nás vystřídají.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]