(Česká kulturní identita v podmínkách globalizace)

   Pojem "národní identity" je dynamický, proměnlivý, vnitřně rozporný, jako opak předpokládá "neidentitu", nemožnost identifikace určitého společenského celku s národem. Jiný obsah měl tento pojem národa ve středověku (stejně tak pojem Germanie, Germán, který není možné vztáhnout na Německo či Němce), jiný na přelomu 18. a 19. století, kdy vyjadřoval práva národů na jejich renesanci, znovukonstituování kultury, jazyka, literatury, vědy a konečně i politické reprezentace v moderním, buržoazním slova smyslu. Jiný byl obsah pojmu "české národní integrity" (tzv. duše národa, jeho psýchy) v první polovině 19. století, jiný v druhé polovině téhož století, kdy byla "národní identita" spojena jednoznačněji s nadějemi a ambicemi české buržoazie, jejíž zájmy se střetávaly s německým kapitálem a byly vydávány za zápas s germanizací, za naplnění odvěkého německo-českého sporu. Jiný obsah měl pojem národa v období meziválečné československé republiky, ovlivňovaný federalistickou koncepcí národa i faktem multietničnosti státního celku Čechů, Slováků, Němců, Rusínů, Židů ad. národů a národností, jiný v období revolučního teroru konce 40. a počátku 50. let, jiný v letech výstavby socialismu, kdy byl spojován s internacionalismem. Jiný má tento pojem obsah dnes, na počátku nového milénia, kdy je pociťován palčivě národnostními menšinami, ale čím dál intenzivněji i majoritní společností, je masivně zneužíván k různým protičeským, popř. - ovšem bez mediální podpory - k protiromským nebo i protižidovským akcím.
   Jistě, globalizace jako proces imperializace je nebezpečná pro český národ, a nejen pro něj, zvláště v podobě agresivního bushismu, všeobecné liberální merkantilizace vedoucí k monopolům, nebo globalizovaného fanatismu a nenávisti, z níž jen malou část tvoří muslimský terorismus. Pozitivní aspekty, např. vytváření světové internetové sítě, na tom nic nemění. Přesto se domnívám, že náš národ by měl mít obavu především z vlastního sebepodceňování, jež místy přechází až do sebeopovržení, z malosti, kompromisnictví a kapitulantství, kterou jeho nepřátelé dokáží využít, aby jej zastrašili, kompromitovali nebo alespoň znejistili. Ataky na Čechy jako na slovanského pária zatíženého genocidou proti kulturně vyspělejšímu německému národu, jako na osnovatele a vykonavatele holocaustu romských spoluobčanů, jako na nacionalistu, xenofoba a žrouta vepřových hlav nejsou něčím výjimečným. Zvláště otevřené invektivy (nikoli ovšem satirická sebereflexe, jejímž mistrem byl např. Jaroslav Hašek!) by nás neměly nechávat chladnými.
   Počátkem 90. let se vyslovovaly obavy, zda české knihy nevytlačí kapitálově silnější vydavatelé ze zahraničí. K tomu opravdu došlo, zahraniční vydavatelé a jejich filiálky působí na našem trhu již 10-12 let a mají slušné podmínky k podnikání. Jakkoli existuje řada českých knižních nakladatelství, mnohé jejich knihy se na knižní pulty nedostanou, recenze o nich nevyjde, uplatňuje se cenzura mlčením, cenzura ekonomická, cenzura ideologická. Jak dokládá anketa na stránkách Obrysu-Kmene i články zveřejněné ojediněle i v jiných periodikách (např. v revue Obce spisovatelů Dokořán), je publikování spojeno s nutností finančně text dotovat (nejčastěji z vlastní kapsy), což je situace značně absurdní, ne-li zavrženíhodná; podobně, jako by se dělník měl připlácet na to, že může vykonávat svoji užitečnou práci. Původní česká literatura se ocitla na okraji, částečně i vlastní vinou: disidentská produkce a její schémata se brzy vyčerpaly, ale literatura socialistických idejí nenašla sílu k umělecké regeneraci, až v posledních pěti šesti letech se situace mění. Je na tom mizerně ne kvůli existenci zahraničního kapitálu, který zohledňuje hlavně hlediska zisková (byť ani politická, včetně revanšistických, nelze zcela opomenout), nýbrž proto, že neexistuje vyvážená dotační politika, že neexistuje České nakladatelství (bez cenzury a segregačních praktik, které doprovázejí Českou televizi i Český rozhlas). Výsledkem jsou stovky titulů nových samizdatových děl, skupiny vyvolených a ve sdělovacích prostředcích nekritizovatelných autorů, existence čistě svépomocné literatury, obíhající v několika exemplářích, popř. v podobě "ne-knih" na internetu. Kdo si takto představoval "splynutí tří proudů české literatury"?
   I sdělovací prostředky patří většinou cizím vydavatelům (viz závěrečnou poznámku). Kromě sportovních stránek a rozhlasového či televizního zpravodajství, kde se píše o "českém národním týmu", se "národní kulturou" nikde nepyšní. Větší nebezpečí však plyne z onoho "vymýcení historické paměti národa" - co jiného je marginalizace nebo démonizace uplynulého padesátiletí, pomníky obětem tzv. komunismu a ignorování zločinů kapitalismu (18.-21. století), jehož "demokratičnost", "humanismus" a "svobodymilovnost" dokládá další zločin, tedy agresivní válka v Iráku. Nikdy nikdo těmto obětem pomník nepostavil, ani v Československu ne, ponechám-li stranou pomníky obětem stávek nebo nacistické vyhlazovací politiky. V planetárním měřítku jde o stovky miliónů lidí, mrtvých, zmrzačených, ponížených, zbavených lidských a sociálních práv. Vzpomeňme osud otroků a indiánů v USA, politických vězňů a lidských pochodní kdysi i dnes, fašismus, vietnamskou války, tzv. lidský odpad, který kapitalismus produkuje chronickou systémovou nezaměstnaností, ekologické katastrofy apod.
   Do historické paměti našeho národa patří jevy dobré i špatné, tragické i ty, na něž můžeme být hrdí. Odsun německé menšiny, jakkoli zdůvodnitelný poválečnou situací a nezvratný, nepokládám za šťastný. Pojem kolektivní viny je nesmysl, což platí i pro sudetoněmeckou propagandu a "žaloby na český stát", tzv. mezinárodní arbitráže, tedy na nás, jeho občany, z jejichž daní, úspor a odložené spotřeby jsou odčerpávány prostředky chybějící ve zdravotnictví, školství, v kultuře a literatuře. Proces se "spikleneckým centrem Slánského" silně poškodil komunistickou stranu, stejně jako politické oktrojování a mustrování, vlastní všem politickým stranám. Obětem revoluce 1948-1953 (z řad politických exponentů i obyčejných lidí) nikdo životy nebo ztracený čas v pracovních táborech nevrátí. Ovšem revoluční deklarace a - jakkoli polovičatá - garance sociálních lidských práv (na práci, vzdělání, bydlení, důchodové, sociální a zdravotnické zabezpečení) je něco, na co bychom měli být pyšni i ve světovém měřítku. Podobně jako Francouzi na svoji revoluci započatou rokem 1789, sice krvavou a pro někoho absurdní, ale deklarující občanská lidská práva, nebo Rusové na revoluci Říjnovou, sice doprovázenou občanskou válkou, avšak dávající prostor sociální emancipaci (ve srovnání s carismem) pracujících tříd, popř. na Velkou vlasteneckou válku, kterou vyvolal loupeživý německý agresor se zdůvodněním, že chce "osvobodit" ruský, ukrajinský, běloruský etc. národ od stalinského režimu. Škoda, že bude českému národu trvat ještě dost dlouho, než bude schopen hledět na své dějiny (literární, kulturní, politické, vojenské) jako na vnitřně rozporné, docenit pozitivní a kriticky pochopit, tedy i v dostatečné míře odsoudit, skutečnosti negativní.
   "Publicisté a intelektuálové" tvrdící, že národ a národní cítění "jsou anachronismem", mají sice mediální prostor, vliv na veřejnost a líbivou rétoriku, ale to je vše. Kolik peněz a intelektuálního kapitálu bylo investováno do propagace sudetoněmeckého obrazu dějin, a výsledek je žalostný! Na otázku, zda byl odsun německé menšiny zločin české soldatesky, který je třeba kompenzovat finančně, restitucí, omluvami atp., odpoví jen málokdo pozitivně. Každý tlak vyvolává protitlak: předsudek o češství jako anachronismu generuje národně emancipační postoje, jen v omezené míře nacionálně šovinistické. K odnárodnění, jehož hrozba bývá v této souvislosti připomínána, dle mého soudu - nedojde. Byli jsme před globalizací a budeme i po ní, lze aktualizovat nejen Františka Palackého. Velká míra anglicismů v němčině nebo německá nápodoba americké popkultury nevedou k totální amerikanizaci Německa, ke ztrátě jeho "identity" a částečně samostatné zahraniční politiky. Dovoluji si spíše předvídat vzestup národního cítění, hrdosti a sebevědomí, pokud se nám do cesty nepostaví silnější globální nepřítel, jímž může být světová válka (na jejím prahu jsme se znovu ocitli) nebo ekologická katastrofa. Americká agrese v Iráku a její podpora z Izraele také vzedmuly vlnu antisemitismu, který dobře parazituje na fašistoidním či fašistofilním podloží, jež má ovšem společné s pravicí, hajlující loupeživé válce a vyhánění Palestinců z jejich domoviny, vraždění novinářů, civilistů a mírových aktivistů (že ani "arabský svět" není bez viny a že mnozí židé válku odsuzují je v tomto světle žel málo dostačující).
   Národní kultura není jednolitý monolit. Vždy existuje kultura vládnoucí a alternativní, pronásledovaná, trpěná nebo "zatlačovaná do bezvýznamnosti" proto, aby "uvolnila místo", jak zněla frazeologie 90. let, a jak zní dosud. Jsou slovesní umělci, kteří si nemohou, popř. nemají právo stěžovat na malé možnosti své prezentace. Jsou součástí kultury vládnoucí, spojené s restaurací liberalistického, kapitalistického pojetí demokracie a lidských práv, jsou podporováni různými tu- i cizozemskými nadacemi, jejichž cílem je vytvořit právě elitní kulturu vládnoucích vrstev. Jsou vydáváni v prestižních nakladatelstvích, dotovaných ministerstvem kultury atp. Jiní spisovatelé, sdruženi např. v Unii českých spisovatelů, jsou marginalizováni, a to v nejlepším případě. V horším se musí podřídit diktátu trhu, tedy toho, co se prodá dobře a ještě lépe. V nejhorším případě jsou zbaveni možnosti publikovat, kulturně i sociálně existovat, když je zatím nikdo nezavírá do vězení, nepokutuje pro "nečeskou činnost" nebo rovnou nestřílí jako "škodnou". Alternativní česká revoluční kultura je ohrožena, nikoli kultura komerční nebo "elitní".
   S globalizací (tedy novodobou imperializací, výhodnou jen pro impérium či neoimpéria) by ovšem neměly být směšovány procesy jiné. Cítění národní a evropské (popř. světové, ve smyslu globální odpovědnosti) se nevylučují, spíše podmiňují. Evropanství je součástí českého myšlení, a to nikoli jen od dob Jiřího z Poděbrad, který jím sledoval spíše záměry protipapežské než integrační. Nemáme ambice spasit Evropu, jako kdysi husité vývozem své revoluce a ideologie "vyvoleného národa", božích bojovníků. Česká kultura (tedy národní kultura) se vyvíjela v sepětí s kulturami jinými, nejen slovanskými, ale i německou, židovskou, italskou, americkou atp. Ponechám-li stranou Protektorát Čechy a Morava, tento institucionalizovaný výraz plánované genocidy českého národa, nebyla cizími nebo domněle cizími kulturami a jejími segmenty existenciálně ohrožena. Dnešní stav monopolizace tisku v rukách cizích koncernů je výjimečný, extrémně vyostřený. Naopak, potřebovala je ke svému životu. Žádný "národovec" ostatně nikdy nepropagoval autarkii, absolutní soběstačnost, spíše hledal oporu svých snah na Východě, mezi slovanskými kulturami, kdežto "kosmopolita" spíše hleděl na Západ, do světa románského nebo anglosaského. Buď svůj, a budeš i český, stojí v Manifestu české moderny, a můžeme dodat: buď svůj a český, a budeš současně "evropský" či "světový". Evropanství je dnes dosti módní výraz, patetický a možná i snobský, ale pokud jím míníme kulturní přesah, schopnost českého díla oslovit čtenáře francouzského, španělského nebo ruského, potom bych této kategorii rozuměl, byť jde hlavně o objektivizaci umělecké hodnoty. "Slezský" Bezruč byl evropský básník, což potvrzují překlady a ohlasy jeho "písní". Regionalita latinskoamerická přerůstá ve ztvárnění magického realismu v hodnotu celoplanetární.
   Jakkoli je tlak komerční popkultury obrovský, jakkoli jednostranně vzdělaný, zručný, činorodý, poslušný, ale jinak právně, historicky a kulturně negramotný dělník je ideálem zvláště zahraničního zaměstnavatele, jakkoli tlak produktivity práce a konkurence na trhu vede k intenzivnější potřebě relaxační kultury, nemyslím, že bychom byli jen stádem přežvykujícím nabízené seno. Nadstandardní intelektuální vyspělost, zvídavost a nedůvěra jsou ukryty v genech našeho malého národa. Byly mu servírovány četné nesmysly, polopravdy i čiré lži, naposledy o loupežné americké agresi vydávané za "svobodu pro Irák", takže je krajně nedůvěřivý a řídí se spíše citem a potřebami než tím, co vidí na televizních obrazovkách, čte v agenturních zprávách apod. Jádrem tohoto národa nebyli intelektuálové, ale drobná inteligence spjatá s obyčejnými lidmi, učitelé, kněží, stateční novináři, soukromí badatelé, archiváři, muzejníci, osvětoví pracovníci, teprve na druhém místě podstatně viditelnější (zviditelňovaní) akademičtí vědci, artificiální a oficiální umělci nebo tzv. alternativní underground. Vnímáme jen špičku ledovce, ale vše za ní (a pod ní) je nám skryto.
   Pojem národní "duchovní elita" je nepřesný a zavádějící, unisono užívaný jako výraz jakési nové, elitní kultury, bohužel však pyšné, sebestředné, egoistické, kariéristické a služebné. Žádná osobnost, hodná ovšem toho jména, si o sobě nemyslí, že je "elitní", tedy patřící k jakési šlechtě rodové nebo duchovní (duševní). Nepěkně zavání elitářství všech těch "nesporných", "prestižních", "renomovaných", "oficiálních", "uznávaných" a protežovaných VIP, hvězd vytvořených médii, soukromými nadacemi, mezinárodními fondy nebo státem pro to, aby byli výkladní skříní kapitalismu. Bez těchto kulturních VIP má český národ naději na přežití stejnou, jako s jejich blahovolným souhlasem. Podstatné je, zda si zachová poměrně slušnou vzdělanostní a kulturní úroveň, protože na této bázi mohou vyrůstat nové a nové osobnosti, noví zpěváci, herci, spisovatelé, vědci nebo lékaři.
   Mám-li tedy shrnout, jsem v konečné instanci optimista. Důležité je, abychom dokázali asimilovat vše cenné a hodnotné ze zahraničí, přetvořit to v souladu s domácí tradicí a zkušeností v nový celek, a obohatit tak nejen sebe, ale i pokladnici hodnot nadnárodních.

   Poznámka na závěr: V souvislosti s globalizací uveďme, že drtivá většina česky psaných novin a časopisů je v rukou zahraničních koncernů, z nichž kapitálově nejsilnější jsou Ringier B.V. (vlastnící mj. bulvární deník Blesk), Rheinisch-Bergische Druckerei und Verlagsgesellschaft (vlastnící prostřednictvím společnosti Mafra Mladou frontu Dnes a Lidové noviny), dále Verlagsgruppe Passau (prostřednictvím společnosti Vltava-Labe Press téměř monopolizující regionální tisk u nás), dále Sanoma Magazines International B. V. (vlastní Květy, Vlastu, Story apod.) či Heinrich Bauer Verlag (prostřednictvím společnosti Europress vydává většinu časopisů pro ženy). Prostřednictvím PNS tyto společnosti fakticky monopolizují distribuce tiskovin u nás (dle šetření Media Observatory).

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]