(Karel Teige 13. 12. 1900 – 1. 10. 1951)

   Sebepřísnější autokritika, jíž bych podrobil svou odbornou práci,
   vyzněla by v obranu toho učení, jemuž ukázal Picasso cestu dalšího vývoje.
   (Karel Teige)

   Pro občany, kteří neusilují o návrat starého, kapitalistického řádu, jimž naopak jde o cestu pokroku, má pojem avantgarda svůj relativně přesný, vymezený obsah. Odvozuje nověji svou genezi z poměrů kolem 1. světové války, z období revolučního i porevolučního. Zahrnuje v sobě významy pokroku společenského ve smyslu sociální spravedlnosti, jakožto naplnění ideálů demokracie a zahrnuje i postuláty estetické, směřující k novátorství, nekonvenčnosti a netradičnosti. Těchto cílů dosahovala avantgarda nejprve negací stavu předchozího, tedy i dosti radikálním odmítnutím kulturního dědictví, zvláště realistického, objevila však pro sebe odkaz prokletých básníků a romantické proudy uvnitř 19. století.
   Jedním z nejvýznamnějších průkopníků avantgardy, ne jakékoli, nýbrž výslovně socialistické, byl v Československu Karel Teige.
   Otec Teigeho byl hlavním architektem města Prahy, syn Karel se tu v hlavním městě českého království narodil 13. 12. 1900. Vyrůstal v uzavřeném, až izolovaném prostředí rodiny, zahrnován úzkostlivou péčí. Rodiče, starostliví, aby nebyl ohrožen infekcí při školní docházce, přihlásili ho do obecné školy jako soukromého žáka. Od roku 1911 studoval Teige na státním reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze; na tomto ústavu v červnu 1919 maturoval. Byl mimořádně nadaný, od čtrnácti let četl německy a francouzsky. Po maturitě si na FF Karlovy univerzity zapsal přednášky z dějin umění. Začal se poměrně záhy projevovat tvořivě jako malíř a jako výtvarný kritik. V Československu žil rytmem výtvarného umění, literatury a kultury středoevropské, sledoval a vnímal dějiny ve Francii, Německu a v sovětském Rusku. Doma přispíval jako výtvarný kritik mj. do časopisů redigovaných S. K. Neumannem, do Kmene (1919) a do Června (1921). Roku 1920 pomáhal zakládat Svaz moderní kultury Devětsil a byl od počátku Devětsilu do roku 1931 jeho organizátorem a mluvčím. Vyznávání idejí vědeckého socialismu, nadšení pro perspektivu socialistické revoluce i okouzlení moderním uměním proletářským ho sblížilo roku 1922 s Jiřím Wolkerem (k jeho odkazu se hlásil později roku 1934 spolu s Vítězslavem Nezvalem, zatímco jejich generační druhové na levici měli tehdy k Wolkrově tvorbě výhrady ideové i tvárné). Teige se podílel roku 1922 na formulování Manifestu Proletářské umění (ve Varu) a na programovém článku o novém proletářském umění (s Jaroslavem Seifertem v revolučním sborníku Devětsil). K. Teige jako teoretik byl duch tvůrčí, překypující nápady a vnitřním neklidem. Roku 1924 se zasloužil o formulování Manifestu poetismu, jenž se stal programem Devětsilu. Požadavek tendenčnosti proletářského umění byl už odmítnut a estetická funkce osamostatňována někdy až nadměrně. Ideologičnost umění měla být nahrazena emotivností, racionálností, imaginativností, logická dedukce fantazijností, následnost dějů simultánností i prolínáním časových rovin.
   Teige – pro vyznavače tradiční estetiky až provokativním způsobem – přenášel k nám podněty kubismu, futurismu, dadaismu a rozbíjel tak vžité ideové a formové principy umění 19. století. V podstatě byl a zůstal romantikem, snil o umění pro všechny smysly.
   Od roku 1923 soustřeďoval se Teige na oblast architektury, byl redaktorem časopisu Stavba (1923-1931), orgánu Klubu architektů; za Teigeho vedení byl tento časopis mezinárodním platformou konstruktivismu. V letech 1929-1930 byl Teige krátkou dobu docentem dessavského Bauhausu.
   I když se Teigovy názory vyvíjely někdy rychle a není vždy snadné postřehnout všechny jejich proměny, je zřejmé, že Teige – dobře ovládaje dialektickou metodu – tíhnul k syntéze, přiznávaje oprávněnost konstruktivismu (v architektuře) i poetismu (v poezii a malířství). Zásluhou teoretiků Karla Teigeho, Bedřicha Václavka aj. si poetisté v průběhu 2. poloviny 20. let začali uvědomovat vnitřní protiklady své teorie i umělecké praxe, nezůstávali na povrchu, tušili shodně s básníkem, že „něco nás přesahuje a něco nám chybí“, uvědomovali si dobrodružnost tvorby. Domýšlejíce až extrémně své výchozí principy, poetismus a konstruktivismus, diferenciací avantgardy vytvářeli předpoklady k pozdějšímu uvědomělému syntetickému úsilí uvnitř socialistického směru. Koncem 20. let vystupuje do popředí diferenciace a koexistence obou orientací: emotivně čisté a racionálně účelné. Model socialistického umění v budoucí komunistické společnosti, jež oboje sjednocuje, má u avantgardistů do značné míry utopistický, revolučně romantický ráz. Představou této harmonické společnosti a maximální lidské svobody a rovnosti, kterou předvídali klasikové marxismu-leninismu jen jako výsledek složitého třídního boje, měřili avantgardisté a s nimi Teige rozpornost a konfliktnost současnosti, a to nejen světa kapitalistického, nýbrž i světa budování socialismu.
   Teigeho stihl, tak jako i jiné české a slovenské avantgardní tvůrce – osud člověka v závěru svého života opomíjeného, zapomínaného i umlčovaného. Tato až tragická komplikovanost se projevila v Teigově vztahu ke dvěma historicko-společenským a dějinným hodnotám. Jde především o Teigův vztah ke KSČ. Teige nebyl organizovaným členem KSČ. Byl však až do poloviny 30. let jejím upřímným podporovatelem a spojencem, i když nikoli nekritickým. Když se v roce 1929 diskutovalo o nástupu nového, gottwaldovského vedení, Teige tento nástup v prohlášení jedenácti kulturních pracovníků (jež formuloval společně s J. Fučíkem a jež bylo odpovědí na projev sedmi spisovatelů s Gottwaldovým vedením nesouhlasících) plně podpořil. Uvedené prohlášení podepsali K. Teige, V. Nezval, K. Biebl, Fr. Halas, K. Konrád, L. Novomeský, V. Clementis, B. Václavek, J. Weil, J. Fučík, V. Tittelbach.
   A jde za druhé o Teigův vztah k SSSR a k odkazu VŘSR. Nebylo do poloviny 30. let nadšenějšího stoupence československo-sovětského přátelství a propagátora sovětského avantgardního umění, nežli byl Teige. Angažoval se ve Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1925-1937), byl redaktorem časopisu Země sovětů (1930-1936), Doba (1934-1935), Praha-Moskva (1936-1937). Teige několikrát navštívil Sovětský svaz; první návštěva ho přivedla k redigování publikace SSSR (spolu s B. Mathesiem). Dále Teige (spolu se Zd. Nejedlým, V. Procházkou, B. Šmeralem aj.) redigoval monografii Sovětský svaz. Vydal několik publikací vížících se k sovětské tvorbě, o sovětské kultuře, o Majakovském. Není tedy pravda, že by prosazoval jen avantgardu francouzskou, i když psal obsáhlé studie k překladům z francouzštiny.
   Záslužná byla Teigova činnost v Levé frontě (1929-1936), organizaci, jíž byl Teige prvním předsedou. Levá fronta byla sice organizací nestranickou, stala se však velmi aktivní složkou protikapitalistického a protifašistického hnutí.
   Z neobyčejně rozsáhlé redakční práce Teigovy zasluhuje pozornost redigování tří ročníků ReD (1927-1931) a jeho účasti při redigování obsáhlých studií sborníků Surrealismus v diskusi (1934 společně s L. Štollem) a Socialistický realismus (1935 společně s K. Konradem).
   Dodnes velmi aktuální je Teigova knížka Jarmark umění (1936). Pronikavé jsou v ní analýzy diktátu trhu za kapitalismu, kdy umění „přestalo být službou, aby se stalo zbožím“… „Zmizel zákazník a na jeho místo nastoupil kupec či překupník: místo výrobků podle individuální objednávky určitého spotřebitele stává se umělecké dílo v plném smyslu zbožím, které kupec vybírá podle osobních zálib, asi jako si vybírá víno nebo cigarety své oblíbené značky.“ U Teiga v knížce Jarmark umění nalézáme charakteristiku člověka, jemuž mírou všech věcí a hodnot je hodnota peněžní – homo pecuniarius.
   Ke KSČ a zejména k Sovětskému svazu zaujal Teige rezervovaný, až kritický vztah teprve v souvislosti s moskevskými procesy, když se přesvědčil, že Marxův a Leninův odkaz je zrazován a opouštěn a jeho stoupenci perzekuováni, až fyzicky likvidováni. V této době Teige, až nekritický obhájce surrealismu, napsal v roce 1938 brožuru Surrealismus proti proudu. Je výrazem jeho zklamání nad deformacemi v SSSR v politickém a přímo stranickém životě a nad tím, že avantgardní průboje a experimentátorství jsou nahrazovány jakýmsi socialistickým akademismem a strnulou oficiálností. Teige zatrpkl a přesto, nebo právě proto, neopouštěl marxismus jako metodologické východisko a dialektickou metodu, jako vědecký způsob, kterak se dobrat pravdy.
   Za fašistické okupace, sám stranou politického dění, soustředil se na syntetickou práci z dějin umění nazvanou Fenomenologie moderního umění. Pokračoval v ní po roce 1945, kdy se mu znovu otevřely určité možnosti publicity (vystupoval na I. sjezdu českých spisovatelů v roce 1946) a pokračoval v ní na začátku 50. let, kdy možnosti publikovat opět ztratil. Stal se tehdy terčem příkrých, nespravedlivých útoků zleva; reagoval na ně věcně a s nadhledem. Uznal, že se v politické práci mohl mýlit, své uměnovědné názory však neodvolal, byl přesvědčen, že tendence moderního umění pochopil správně. Měl za sebou řadu monografií a monografických studií z výtvarného umění: o J. Zrzavém, B. Kubištovi, J. Štyrském a Toyen, dále o moderní architektuře, o filmu, fotografii i typografii.
   V protiteigovské kampani ze začátku let padesátých, zatracující celoživotní dílo zasloužilého představitele avantgardy, lze dobře rozpoznat typologickou podobnost s nenávistným radikalismem, jehož jsme svědky nyní v kampaních lustračních a při nařčeních z vlastizrady. Přetrvávání negace a rozkladu tak bytostně ohrožuje budoucnost českého národa a jeho kultury. Bude tomu tak nadále?

   (Z Dvořákovy literární pozůstalosti)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]