Francois Furet - francouzský historik a filozof - bývalý komunista (člen Francouzské komunistické strany v období 1949 - 1956) napsal obsáhlou knihu Minulost jedné iluze - Esej o ideji komunismu ve 20. století, kterou ve zdařilém slovenském překladu vydalo loni vydavatelství Agora v Bratislavě.
   Na 600 stránkách Furet přináší výsledek své historické sondy obdobím budování socialismu v SSSR a částečně i v jiných zemích. Prezentuje jí povýtce mistrnou stylistickou formou, která však co do merita věci je dosti rozvláčná i na takový žánr, jakým je esej, a místy u čtenáře vyvolá dojem vyumělkované slovní ekvilibristiky či dokonce "mlácení" prázdné slámy.
   Aby odlišil politiku komunistických a sociálně-demokratických stran, Furet nečiní rozdíl mezi historickými etapami budování socialistické a komunistické společnosti a vše od VŘSR až po zánik SSSR a společenství evropských socialistických států převádí vlastně na společného jmenovatele s označením k o m u n i s m u s. Když to pak podělí, vychází mu suma sumárum, že idea komunismu umřela odchodem SSSR a socialistických zemí z evropské scény, aniž by si dělal problémy s jinou skutečností.
   Přesto jeho práce obsahuje řadu pozoruhodných úvah a postřehů, ale i protichůdných myšlenek, smyšlenek a závěrů. Její cena je nesporně v tom, že čtenáře nutí k hlubokému zamyšlení nad dávnou i nedávnou minulostí a hned i k vlastní korekci. Záviděníhodná je sečtělost autora, podpořená souhrnem citátů a odvolávek na bohatý soubor francouzské i světové politické literatury. Tak staví do světla nového zkoumání i řadu známých a méně známých osobností, přemíru vydaných titulů a též mnohá historická srovnání, především pak mezi Francouzskou revolucí a VŘSR.
   Lenina líčí většinou jako intelektuála s "apokalyptickými akcenty myšlení" a průměrného filozofa, avšak Furetova esej je hlavně anatomií moci Stalina od jeho vzestupu r. 1922 až po smrt r. 1953. Vykresluje jej jako byzantsky protřelého a krutého vládce doma, který však způsobem, za nějž by se nestyděl ani šachový "supermistr", rozehrává tahy na mezinárodní šachovnici v kombinaci s působením Kominterny a později Informbyra.
   Nepochopitelně a nejednou i groteskně působí autorovy analogie mezi komunismem a fašismem, svědčící, že Furet v zajetí známé teze o totalitarismu nepochopil nebo nechtěl pochopit nejen jejich zásadní rozdíl, ale ani poučení z poslední světové války, vyvolané nacismem a zaplacené milióny obětí vítězného SSSR, o čemž se nakonec sám v knize opakovaně zmiňuje.
   Období posledních patnácti - dvaceti let existence SSSR a evropských socialistických zemích autor hodnotí jen telegraficky, přesto i zde některé závěry představují hodnotu, zejména z hlediska probíhající diskuse o osudu evropského socialismu.
   Uvedu některé Furetovy úvahy:
   "Konec ruské revoluce či zánik sovětského impéria odhalil tabula rasa - nic, co by se dalo porovnat s tím, co po sobě zanechal konec Francouzské revoluce nebo pád napoleonské říše. Muži thermidoru oslavovali občanskou rovnost a buržoazní svět. Napoleon byl sice po celou dobu nenasytným dobyvatelem a divotvůrcem vítězství., ale v den, kdy vše prohrál, zanechal v Evropě obrovské dědictví vzpomínek, idejí a institucí, kterými se inspirovali dokonce i jeho nepřátelé, aby jej porazili. Ve Francii položil základy státu pro následující století. Lenin naopak nezanechal žádné dědictví. Říjnová revoluce neukončila svou cestu porážkou na bitevním poli, ale tím, že sama zlikvidovala všechno, co se uskutečnilo v jejím jménu. Ve chvíli, kdy se sovětská říše rozpadla, vyjevila jednu výjimečnou črtu: byla supervelmocí, ale ne ztělesněním civilizace. Je pravda, že seskupila kolem sebe spiklence, klienty a kolonie, že si vybudovala vojenský arzenál a vedla zahraniční politiku ve světovém měřítku. Měla všechny atributy světové velmoci, kterými si vynutila respekt protivníka, nemluvě již o atributech ideologického mesiášství, jimiž si vysloužila obdiv svých stoupenců. Nehledě na to, její náhlý rozpad po sobě nic nezanechal: ani principy, ani zákony, ani instituce, ba dokonce ani dějiny. Rusové, tak jako předtím Němci, jsou druhým velkým evropským národem, který nebyl schopen dát smysl svému 20. století, čímž ztratili jistotu o celé své minulosti".
   A dále: "Ani nepřátelé socialismu si nepředstavovali, že by sovětský režim mohl zaniknout a Říjnová revoluce mohla být setřena. A již vůbec ne, že by k tomuto rozpadu mohlo dojít z iniciativy jediné vládnoucí strany. Přesto se komunistický svět zničil sám. Možno to pozorovat i na takovém příznaku, tentokráte z období po jeho pádu: zůstali z něj již jen lidé, kteří nebyli poraženi a přešli z jednoho světa do druhého, přeorientovali se na jiný systém, stali se přívrženci tržního hospodářství a svobodných voleb nebo přesedlali na nacionalismus. Z jejich předchozích zkušeností však nepřetrvala ani jediná idea. Národy, které vyšly z komunismu, jako by byly posedlé popíráním režimu, ve kterém žily, nehledě na to, že zdědily jeho zvyky a mravy. Třídní boj, diktatura proletariátu, marxismus-leninismus zmizely a vystřídalo je to, co měly svého času nahradit: buržoazní vlastnictví, liberální demokratický stát, lidská práva, svoboda podnikání. Z režimů, které zrodil Říjen 1917, zůstalo jen to, co popíraly."
   Pokud jde o onu "iluzi", kolem které se točí veškeré autorovy úvahy, Furet ji svou vlastní filozofií shrnuje takto: "Iluze není průvodním jevem dějin komunismu, ale jejich základem: je nezávislá od jejich vývoje, protože předchází zkušenost, ale zároveň je podřízena zvratům dějin, jelikož pravdivost proroctví spočívá v jejich průběhu. Jejím podložím je politická představivost moderního člověka, avšak nehledě na to, je vystavena neustálým úpravám, které jí okolnosti vnucují jako podmínku vlastního přežití. Iluze si udělala z dějin každodenní potravu tak, že každý nový prvek neustále začleňovala do víry. Tím se vysvětluje, že mohla zaniknout jen zánikem toho, čím živila svoji podstatu: jelikož byla vírou ve spásu prostřednictvím dějin, mohlo jí smést jen radikální dementi dějin, které odebralo smysl její snaze o zcelování, vepsané do její povahy".
   Při zdůvodňování svých závěrů o tom, co vlastně vedlo ke "konci této iluze", autor mimo jiné napsal, že Francouzská revoluce byla prvním odvážným pokusem "vztyčit proti Evropě králů zástavu univerzálního osvobození, nemohla však překročit buržoazní hranice, které jí vnutily dějiny. Lenin a jeho přátelé - proletářští jakobíni - budou schopni splnit tento program... Bolševický universalismus však velice brzy narazil na konkrétní podmínky, které doprovázely jeho úspěch. Jeho lidé se dostali k moci v nejzaostalejší zemi Evropy, tedy tam, kde to bylo nejméně pravděpodobné. S přihlédnutím ke zvláštní situaci neměli šanci postavit staré Rusko do čela lidského pokroku a zbavit jej břemena chudoby a nevzdělanosti... Ve snaze znásilnit pohyb dějin nahradili blanquistickým pučem to, co starý Marx nazýval diktaturou proletariátu. Evropský marxismus vyslal k Leninovi všechna možná upozornění." Lenin - jak dále poznamenává autor - je však odmítal s tím, že Rusko je nejslabším článkem imperialismu a po ruské revoluci budou následovat další revoluce v Evropě. Rusko tak "přešlo z úlohy zadního voje do úlohy průkopníka dějin a část evropského veřejného mínění mu brzy uvěřila na slovo."
   Dva protagonisty ruské revoluce Furet charakterizoval takto: "Lenin zasvětil celý život straně. Nepovýšil jí však na božství. Je sice pravda, že je autorem teorie, podle které je marxistická strana neodmyslitelným předvojem dělnické třídy, jejím historickým vědomím a proletariát by bez ní nemohl na úrovni kolektivní organizace překročit úroveň odborů. Pravdou je i to, že roku 1921 na X. sjezdu strany dal odhlasovat zákaz frakcí. Jako aktivista však celý život prožil ve vášnivých diskusích o doktríně a politice. Někdy se v rozhodujících okamžicích, jako např. před Brest - Litevskem (uzavření míru s Německem v 1. světové válce a odstoupení mu obrovského území carského Ruska - pozn. autora), ocitl v menšině. Svrchovaná moc, kterou dosáhl v bolševickém hnutí, vyplývala z toho, že přivedl stranu k moci a ne z toho, že si vytvořil aparát, který se mu měl klanět. Od Října 1917 mimochodem většinu času trávil nápravou toho, co pokládal za nespočetné chyby strany, které podle něj v značné míře zapříčinila obrovská kulturní zaostalost Ruska... U Lenina je paradoxní, že záměrně nastolil diktaturu své strany a přitom se bál následků tohoto konání. Tento sektářský dogmatik, obratný muž činu, se nebál podřídit stát straně a nastolit teror, avšak před smrtí se obával zbyrokratizování režimu, který založil.
   Stalinovi naopak stranická byrokracie a zaostalost Ruska vyhovovaly. Od roku 1922 byl generálním tajemníkem a z této původně nevýrazné funkce udělal postupně úžasný nástroj klientelismu a moci... Z posedlosti nepřítelem, ze strachu z jeho zlořečení, Stalin udělal později chorobně utkvělé téma své propagandy... Lenin v roce 1921 rozhodl o přijetí NEP. Stalin v roce 1929 udělal z těch, co z něj měli užitek, obětní beránky... Stalin měl rovněž svrchovanou moc nad Kominternou, jakož i nad zahraniční politikou SSSR... Bylo to období absolutní podřízenosti komunistických stran internacionále. Každá z nich byla předmětem puntičkářské kontroly vyslanců z Moskvy, kteří často posílali do centra podrobné zprávy. Tito 'zvláštní vyslanci', kteří se střídali i ve Francii v průběhu roku 1933 - D. Manuilskij, A. Paukerová, K. Gottwald, P. Togliatti, nemluvě již o E. Friedovi (mladý slovenský veterán ze staré gardy, v roce 1928 se stal členem politbyra KSČ), který tam žil trvale, nepracovali zbytečně. Neustále s vedením FKS diskutovali, konzultovali, argumentovali." Zejména pranýřování nacismu a blížící se války v Evropě podle autora "bylo oblíbenou kletbou revolučního extremismu, jehož jádro tvořila tehdy mladá FKS."
   A takto zní - stručně řečeno - již zmíněné autorovo srovnávání dvou neslučitelných pojmů: "Komunismus a fašismus působily ve dvou podobách, jako hnutí i jako režim, v tom samém období. Politické systémy bez pevných zákonů, kde nic nikoho nechrání a kde politická policie může zatknout a odstranit absolutně kohokoliv, s výjimkou jednoho (vůdce)... To, co je spojovalo, prohlubovalo i jejich protiklady... Tím, že Hitler démonizoval komunismus, že ho označil za nepřítele par excellence, přitáhl mu sympatie demokratů... U Stalina se, podobně jako u Hitlera, teror živil sám sebou... Neměl již nic společného s třídní diktaturou, o níž mluvil Lenin." K tomu autor ještě dodává: "Německo-sovětský pakt ze srpna 1939 přivedl režim z Října 1917 k morální a politické izolaci v rámci Evropy. Stalin jím sice získal velká území (z nichž drtivou většinu Lenin odstoupil Německu při Brest-litevském míru - pozn. autora), ale komunismus ztratil svoji přitažlivost."
   Furet poté po pravdě konstatuje, že "jestli byla válka produktem fašismu, fašismus byl produktem kapitalismu a buržoasie. Staré přesvědčení socialistického hnutí, že kapitalismus nosí ve svém lůně válku, se znova zase potvrdilo... Druhá světová válka oděla srážku národů do ideového boje, jejím explicitním cílem byla likvidace fašismu, národy, které z ní vyšly, neměly odtud daleko k revoluci."
   Tyto úvahy Furet dále rozvíjí: "Válka a vítězství z roku 1945 dodaly SSSR lesk, jaký předtím nikdy neměl. Rudá armáda vztyčila své zástavy na Labi spolu se zástavami amerických vojsk poté, jak osvobodila od nacistického otroctví celou střední a východní Evropu. Byla nejen sílou, ale ztělesňovala i svobodu... Dějiny poskytly Stalinovým územním ambicím demokratickou legitimitu... Společnou vládu nad Evropou dočasně získaly dvě velmoci (SSSR a USA)", což - jak známo - našlo smluvní vyjádření v poválečném uspořádání.
   "Stalin znásobil dědictví komunismu tím, že k němu přidal svého politického génia a to první podřídil tomu druhému. Poté, když vyhrál válku, udělal z SSSR říši a supervelmoc a ideji komunismu dal vliv, jaký dotud neměla. Jeho vláda tím získala vážnost, jakou dává jenom vítězství a síla. Jeho osoba se stala předmětem všeobecné a hluboké úcty a všude vzbuzovala strach, dokonce i u těch, kteří jej zbožňovali. Sovětský stát nabyl legálnější základ. Ne že by byl méně svévolný či méně despotický, ne že by byly ustaly masové represálie, naopak, znovu se rozpoutaly, ale byrokratická mašinérie měla moderní lesk, který před válkou neměla." Stalin však byl "posedlý jenom tím, jak si uchovat moc a především život, likvidací spiknutí, která se v paranoické nedůvěřivosti neustále rodila v jeho mysli."
   Stalinova smrt "vyvolala v okamžiku, kdy k ní došlo v roce 1953, všeobecné vzrušení, ve kterém se míchaly vzpomínky na válku a obavy z budoucnosti. Nekomunistické veřejné mínění kupodivu vzdalo poctu nejen vítěznému maršálovi, ale i opatrnosti a umírněnosti jeho zahraniční politiky. Až tak veliké obavy o světový mír vyvolal jeho odchod v období, kdy korejská válka nebrala konce: byla to cena, kterou se platilo za náhradu známého neznámým v SSSR, kde vládla moc bez hranic."
   "Sotva vychladlo Stalinovo tělo, politika se znovu zrodila ve velmi úzkém kruhu ve své nejprimitivnější podobě: maličká oligarchie dědiců nečekala ani minutu a hned se pustila do předčasného boje o moc. Zopakovalo se to, co se začalo v roce 1922, kdy Lenin prvně ochrnul, a co skončilo Stalinovým triumfem nad rivaly v letech 1927 - 1929... Události z roku 1953 v srdci komunistického světa byly dostatečně jasným předobrazem - v menší míře - scénáře, podle kterého se o 30 let později rozpadl komunismus. V centru systému, v Moskvě, politický generální štáb začal reformovat režim, který vybudoval Stalin, začal odstraňovat teror v lůně strany a omezovat tlak na vojenské výdaje ve prospěch spotřeby... Pryč s velkohubými hesly o zrychlení industrializace a o kolektivizaci za každou cenu! oběti teroru. Ve střední a východní Evropě ani stalinské oligarchie, ani sama idea komunismu nepřežila lehce tuto změnu kurzu... Starý ukrajinský aparátník neviděl to samé, co o více než 30 let později nerozeznal Gorbačov: sílu veřejného mínění... Oba sloužili režimu, kde se tento jev nezávisle nevyskytoval, a neuměli změřit, jakou sílu má na jiných územích."
   Chruščov se skutečně chopil moci až na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956. Jeho tajný projev o odhalení Stalinova kultu osobnosti a jeho "neobyčejná síla dopadu na mysli lidí spočívala v tom, že zpráva neměla odpůrce. Byla tak překvapující a nepohodlná, že se diskuse několik týdnů točila kolem její autentičnosti... Problém destalinizace, podle tehdejšího termínu, byl v centru bojů o následnictví v Moskvě. V něm je obsaženo alespoň částečné zřeknutí se teroru a dědici přísahali nad Berijovou mrtvolou (byl jako šéf NKVD spěšně odsouzen a popraven), že se již mezi sebou nebudou zabíjet, a současně začali propouštět statisíce politických vězňů. To slovo však znamená i nový kurz v ekonomice, příznivější pro spotřební průmysl. Nakonec a především je v něm obsažena revize velmi dlouhého období dějin SSSR a mezinárodního komunistického hnutí."
   "Imperiální struktura systému ohrožovala na jeho západní periférii schopnosti jejího vývoje. Chruščov se v každém případě pojistil: v květnu 1955 Varšavská smlouva zpečetila politickou a vojenskou jednotu sovětského bloku natolik, že v případě potřeby byla možná vzájemná bratrská pomoc. Jeho tajná zpráva však měla opačný účinek. Jugoslávská strana, která ji s nadšením přivítala, ji interpretovala ve smyslu tak velké decentralizace, že Chruščov, který sice v dubnu 1956 rozpustil Stalinovo Informbyro, musel krátce na to opětovně potvrzovat vedoucí úlohu KSSS... Toto impérium, které vytvořil Stalin, se řídilo postleninskou logikou, která byla ovšem leninismu cizí, logikou socialismu v jedné zemi. Celá byla totiž osnovaná a organizovaná jako obrovská hradba kolem SSSR, vytvořená ze zemí se stejným režimem, úzce podřízených jeho svrchovanosti, a to i v oblasti domácí politiky... SSSR zde vystupoval jako obléhaná pevnost a zároveň jako světová supervelmoc a více než kdykoli předtím hrál kartou slabosti i kartou síly."
   "Události roku 1956 vyjevily neschopnost Chruščova a jeho přátel nově definovat ve vlastním táboře na základě odhalení XX. sjezdu jinou politiku. Destalinizace nebyla ani filozofií, ani strategií, ani idea, ani program. Toto slovo má i mělo jen rozkladnou sílu, bylo nositelem potenciálního nepořádku. Tím, že se chápalo jakožto přezkoumání minulosti, ohrozilo dvě hybné páky sovětského režimu: ideologii a teror... Budapešťské povstání ukázalo slepou uličku, zúžilo cestu. Mao Ce-tung incident uzavřel. Tento významný krok v dějinách komunismu měl dvojitou bilanci: začátek rozkladu bloku a konec mýtu o jednotě, kterého byl nositelem. Chruščov si však přál rozšíření. Za cenu usmíření s Titem měl v úmyslu vytvořit mezi komunistickými stranami vyrovnanější a opravdovější výměnu, a dokonce přijmout do mírového socialistického tábora kromě Jugoslávie shluk států třetího světa, jejichž socialismus byl co do pravověrnosti více než pochybný. Jelikož destalinizace měla posílit morální autoritu SSSR, mírové soužití mělo z něj postupně vytvořit střed dynamiky pokroku, změnit část světa setrvávajícího pod útlakem imperialismu."
   "Nastala hodina revisionismu. Chruščov se vyhýbal používání tohoto výrazu a před nebezpečnou ideou revize dával přednost důvěryhodnému vyhlašování návratu k leninismu, jako by vůdcem revoluce byla již jen tradice... Tím, že zaútočil na Stalina, otevřel ve skutečnosti cestu revisionismu, i když si to neuvědomoval, nemluvě o tom, že si to vůbec nepřál. Jugoslávci se po ní pustili jako první již v roce 1948. V Maďarsku revize zašla tak daleko, že začala ohrožovat samotný režim. V obou případech její rozsah narazil jen na imperativy geopolitiky a sovětského státního zájmu."
   Chruščovova politika se podle Fureta nelišila od Stalinovy v tak důležitých otázkách, jako byla proměna politických institucí země a nakonec i "jeho zahraniční politika vycházela přímo ze Stalinovy: za cenu obrovského technického úsilí ve vojenské oblasti posílit tábor socialismu a v rámci možností jej rozšířit na úkor imperialismu." Lišila se však - jak dále napsal - v tom, že "ztělesňovala konec politických vražd a masového teroru. Porazil své soupeře, ale nezlikvidoval je, a oni mu mimochodem roku 1964 odplatí stejnou mincí... To, co idea komunismu ztratila na jednotě, získala na rozsahu. Rozšířila se dokonce až za hranice Stalinova dědictví prostřednictvím boje za nezávislost ve třetím světě... Chruščov zničil Stalinův mýtus, nalomil obraz SSSR, ale rozšířil obraz socialismu... SSSR byl více než kdykoliv předtím vojenskou světovou supervelmocí... Zdá se, že koncem 60. let v oblasti jaderného zbrojení dohnal a možná i předehnal USA. Politika uvolňování mu navíc dovolila čerpat veliké půjčky ze západních finančních ústavů a přitom se věrně držela bolševického výkladu pojmu uvolňování: byl to jen jiný prostředek na rozšíření výdobytků socialismu na úkor kapitalismu." Furet své obsáhlé úvahy uzavírá následovně: "Způsob, jakým se rozpadl SSSR a jeho říše, zůstává záhadou... Jisté je přinejmenším to, že vše začalo jako klasická krize v boji o nástupnictví s povinnou úlohou každého nového šéfa strany - zmocnit se kontroly nad aparátem. Andropov a Černěnko nezůstali ve svých funkcích tak dlouho, aby se stali terčem svých nástupců. Kdo se chtěl ujmout vlády, musel si podrobit nebo odstranit ještě Brežněvovy lidi. Gorbačov tedy postupoval jako Chruščov po Stalinovi a Brežněv po Chruščovovi: soustředil do svých rukou co největší moc. Udělal to však jinak. Před ním byla strana jediným prostředkem moci. Přestavba nejvyšších stranických sfér mu jako prostředek nestačila. Opřel se i o mimostranické složky... Všechno se však zvrtlo jinak. Mechanismus přestal reagovat na příkazy... Chruščov nikdy nezpochybnil politický monopol strany. Gorbačov narušil toto základní pravidlo, protože mu podobně jako Chruščovovi hrozilo, že se v ÚV ocitne v menšině. Oživil parlament a musel se opřít o části veřejnosti, například inteligenci. Ale tím, že oslaboval své protivníky, oslaboval zároveň i sám sebe; protože ničil zdroj své legitimity, poskytoval nový prostor nepředvídaným soupeřům. Rusové cítili, že Gorbačov vede SSSR k všeobecnému rozkladu bez předvídatelné budoucnosti. Sovětský komunismus zemřel na vnitřní rozklad, který Gorbačov jen urychlil a jeho soupeř Jelcin potom zlikvidoval. Zrodil se z revoluce a zanikl involucí (vlastně degenerací)."
   "Jenže konec komunismu jej naopak přivádí zpět do lůna základní antinomie - buržoazní demokracie... Jsme odsouzeni žít ve světě, ve kterém žijeme... Krach režimu zrozeného z Října 1917 a možná ještě více radikální charakter tohoto krachu zbavily ideu komunismu nejen vyvoleného území, ale i jakéhokoliv útočiště. V koncepci komunismu nikdy neexistoval jiný soud než soud dějin, a zde jej najednou dějiny odsoudily, aby beze stopy zmizel... Jestli se budoucností socialismu stal kapitalismus, jestli proletářskou revoluci vystřídal buržoazní svět, co bude s touto zárukou v čase?... Dějiny se znovu staly tunelem, kterým člověk kráčí ve tmě, neví, kam povedou jeho činy, není si jist svým osudem. a stojí před zablokovanou budoucností."
   Poté Furet sám hledá řešení: "Demokracie již svou existencí vytváří potřebu světa, který bude následovat po buržoazii a kapitálu, ve kterém by se mohlo rozvinout skutečné lidské společenství... Nejde o to, že by se idea komunismu mohla vzkřísit v jiné podobě než zemřela: proletářská revoluce, marxisticko-leninská věda, ideologická volba jedné strany, jednoho území a jedné říše nepochybně ukončily svou cestu společně s SSSR. Avšak zánik těchto podob, důvěrně známých v našem století, spíše skoncoval s jednou epochou, než aby uzavřel repertoár demokracie."
   K tomu snad nakonec nutno již jen dodat: Jistě, Stalin a SSSR jsou mrtvi a minulostí je i přežitá praxe "reálného" socialismu (nikoliv však poznaná zkušenost z ní). Ale myšlenka socialismu, kterou Furet zatracuje, ještě určitě nezahynula, a to ani ve světě (Čína, Kuba, VSR, KLDR), a není mrtva ani v Evropě. I když pro milióny lidí důsledky rozpadu evropských socialistických států znamenaly bolestivé procítění osudu, společenský vývoj a hledání cest k sociální spravedlnosti se nemůže zastavit na realitě světa, ve které žijeme. A určitě se nezastaví ani proces krystalizace a zobecnění zkušeností lidí, jenž v podobě ideje dostává masy do dějinných pohybů. K pochopení tristního postavení lidí práce a hledání východisek z něj jim neméně přesvědčivě než před mnoha lety napomáhá právě marxisticko-leninská věda, kterou autor rovněž odepisuje. Učení vědeckého socialismu vzniklo dialektickým uplatněním vědecké metodologie na zkoumání lidské společnosti a může být vyvráceno jen stejným vědeckým přístupem. Zatím se tak nestalo a proto se neobjevilo nic poučnějšího ani v globalizujícím se světě, a to i přes haldy tzv. postkomunistických knih, článků a jiných forem zlobné antikomunistické propagandy. Dějiny potvrzují, že ideu je vždy přinejmenším neprozřetelné pohřbívat za živa. Proto i Furetova Minulost jedné iluze bude mnohými a v mnohém pochopena spíš jako iluze jedné minulosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]