Se jménem Stanislava Komárka se můžeme často setkávat, a to jak na stránkách přírodovědeckých časopisů, tak i v řadě jím publikovaných knih. Nyní vydal knihu ČERNÝ DOMEČEK (Nakladatelství Petrov, Brno, s. 236, ilustroval Karel Stibral). Nepřehlédnou-li čtenáři zmínku v úvodu o tom, že se autor víceméně zdráhal vstupovat na dráhu romanopisce, až na jednu výjimku (Opšlatisova nadace z téhož nakladatelství, r. 2002) a uvěří-li autorovu »slibu«, že ve stadiu zrodu je třetí kniha tohoto typu, dokonce už s vybraným názvem Mandaríni, měli bychom před sebou i autora beletristu. Zvláštní je již autorovo ujišťování, že postavy Černého domečku, jakož i prostředí, ve kterém se odehrává, nelze spojovat s ničím konkrétním, skutečným, protože prý se jedná o čisté fikce, a přece lidé znalí Jindřichohradecka rozeznají ve jméně městečka na »Třeboňsku« - Kropáčovy Blatnice - Kardašovu Řečici. Taková spojitost nemusí být nahodilá, vždyť v minulosti Kardašova Řečice po správní stránce podléhala třeboňskému okresnímu úřadu. Pohled na toto městečko zahrnuje téměř i naši současnost, od konce 19. století až po velké zvraty v létech 1968 a 1989. Tady autor nezastírá, že se mnohé mohl dozvědět od obou svých babiček, »bezděčných lidových kouzelnic«, aby pak již nastoupil on sám i lidé jemu ještě bližší (matka, bratr) s tím, jak reflektovali konec 20. a začátek 21. století.
   Černý domeček, nevýrazné místo rodinného života, je skryt v pozadí, ale hraje důležitou úlohu v ději. I když velké objevy moderní doby se jej téměř nedotkly, zůstává jako neměnná konstanta určující i naplňující autorovu filozofii dějin. Lidé kolem něj procházejí a projíždějí, některé takové návštěvy (např. za velmi významnou pokládá letmé zastavení Marie Terezie v r. 1764) jej ani nezaznamenaly.
   Ať se děje cokoliv ve »velkých dějinách«, jejich ohlas v Blatnici je spíše matný, trapný a ubohý. Lidé zde žijící se o mnohé sice snaží, ale jejich úsilí vyjde skoro vždy naprázdno. A touto cestou je autor sám vede, sami se musí prodírat až k naší současnosti. Ale to již píše sám o sobě a vrhá přitom světlo i na pohnuté události přítomnosti. Najdeme ho v postavě Tomáše, kterého vlny osudu odplaví do Holandska a odtud i do bývalých holandských kolonií coby osamělého přírodovědce, člověka sice nadaného, ale zabývajícího se nepříliš závažnými přírodovědeckými otázkami. Autor zde zúročil své vlastní zkušenosti emigranta v Rakousku i z řady svých zahraničních cest. Doplňuje tyto zážitky častým srovnáváním toho, co viděl ve vzdálených místech s tzv. moderní civilizací jak v západní Evropě, tak i doma, kam se mohl vrátit až po velkém zvratu r. 1989. Nakonec je podle jeho úsudku všechno podobné, ne-li stejné. Přetrvává pouze »černý domeček«, který vtahuje lidské osudy do svého nitra jako jakási vesmírná černá díra. A tak oba bratři při projednávání pozůstalosti na notářství skutečně zjistí, že »černý domeček« má je, nikoli že oni mají tuto část pozůstalosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]