Věci se ze všeho nejlépe poznají srovnáním. Kde je ta doba, kdy se v české kultuře probudil intenzivní dech života, kdy se objevoval talent za talentem, báseň za básní, píseň za písní, román za románem, kdy jsme se tak pyšnili přítomností, ukolébávali budoucností a byli hrdí na svou skutečnost, a ještě více naději; byli jsme přesvědčení, že nám rostou Shakespearové, Chaplinové, Šaljapinové, no prostě géniové? Kde jsou ty klamné naděje! Jak se vše změnilo během dvou desetiletí! Ano, byla to jedinečná podívaná, a čas potvrzuje, že to všechno bylo výsledkem socialistických přeměn. Socialistická péče o osvětu, vědu, vzdělání a literaturu jako by stimulovala nadání, talent, důvtip, inteligenci lidu. Byl to nevyhnutelný výsledek působnosti socialismu.
   A jak působí kapitalismus? Nemáme ani dobré knihy, ani velké spisovatele, herce, hudebníky; máme jen slabé prodejné spisovatele a obchody. „Díky“ vlivu západních vzorů se kultura a umění odvrací od života lidu a od společenských problémů. Všude ignorance osobitosti vývoje a charakteru národa a jeho bytí. Filozofie kontrarevoluce rozbíjí život na úroveň beztvárnosti, na úroveň světonázorového chaosu, ve kterém už neexistuje nic celistvé, nepoškozené, pravé; jakákoli idea páchne rozkladem. Je to těžká doba, doba vyprazdňování, bezduchosti, tuposti. Právě v takové obsahově prázdnotě se nyní nacházíme.
   Moudrost praví: tma je ve státě, kde jsou lotři na výsluní. Protektoři se řídí poučkou, že česká mentalita inklinuje k radikálním proudům, že je poháněna pohybem revolučních dějů lidstva. Proto propracovávají protiopatření: do chodu uvádějí mechanismy, které karikují socialistickou kulturu a zkreslují národní dějiny. Vyvracejí vše, co by mohlo připomínat národu jeho statečnou minulost. A tak se všechno, co je v ní velké a vznešené, ruinuje. Jsou bořeny pomníky Marxe, Lenina, Gottwalda, Švermy, Fučíka, Jabůrkové, Kudeříkové a dalších světlých postav českých a světových dějin. Proč asi? Aby nepozorovaly zlořád, který se v kdysi vzkvétající společnosti rozhojňuje.
   Je to však proces neočekávaný: uprostřed této nekulturní ohyzdnosti, uprostřed vandalství, primitivnosti, se kupodivu ještě více tyčí věčně kouzelná role hrdinů-bojovníků, hrdinů-myslitelů, politiků, budovatelů divotvorného socialistického žití. Člověku přichází líto, vidí-li, kolik hodnot ctitelé západní civilizace zničili; jak mizí stopy myšlení a mravů; jak lidský mozek trpí návalem šílených reklam, které jako by oznamovaly: „očumuj a chuť si nech zajít“.
   Původ tohoto bankrotu je nepochybný: bezohlednost vůči národům byla včleněna mezi složky studenoválečnické strategie, v nedílném spojení se zanícenou účasti disidentů v šíření „masové kultury“. Podniká se všechno, aby literatura nebyla ozvěnou společenského mínění, aby naopak jeho hlas přidušovala, hlavně ten, který touží po vyšších lidských ideálech. Literáti jsou hodnoceni podle vehemence, kterou prokazují při zbavování čtenářů nejvýživnější síly – myšlenky a myšlení, a tím i vzbuzování věrnosti a odevzdanosti novodobým barbarům. Tento patologický proces zamořuje všechny kulturní a umělecké oblasti. Tvůrčí svoboda znamená přizpůsobovat své chování pyšné tváři loutky, řídící se podle chutí Havla a jemu podobných odkojenců západní ideologie a kultury. Z tohoto zorného uhlu nutno posuzovat kupříkladu i Havlovo vytržení a veřejný obdiv k Rolling Stones a dalším rachotícím skupinám. Vše v souladu s propracovaným programem: proměna hudby v hluk je planetární pochod, který zvěstuje, že lidstvo vstupuje do dějinné fáze totální ohavnosti a surovosti. V hluku nejsou slyšitelná slova; pohyb nízkých smyslů, osvobozených od všech závazků, to je jedinečná kultura. V porovnání s ní všechno, co národy vytvořily, je jen „ubohé blábolení“, jak se vyjádřil jistý „moderní“ chudák. Ach, sladký Gott, jenž zpívá pro nacpané a nacpávající se zbohatlíky, je dobrým příkladem muže odevzdaného režimu, který nemá smysl pro hodnoty života, stejně jako další jepice tančící ve víru okamžiku a myšlenkového hedonismu, nevnímající utrpení národa.
   Všechno to patří k dravému tažení západní pseudokultury a reakční ideologie. Jejich rodokmen sahá do válečného období, kdy nacisté, vichisti a další zlé síly pod záminkou spásy kultury prosazovali své zlověstné plány. Z analogických popudů studenoválečníci roztočili tanec kolem bourání hranic mezi socialistickými a kapitalistickými státy. Společná hranice, společná kultura, společná civilizace, tak zněl chorál západofilů. Vyvstává otázka: z jaké příčiny je národní kultura decimována? Inu, jadrná kultura by nejen znehodnocovala nevzhledné reálie, ale i připomínala reálie socialistické minulosti. Popsala by skličující obraz, jak se česká pospolitost shora až dolů kulturně vyprazdňuje. V souladu s pokynem souvěrce Havla, Pavla Tigrida: „My žádnou kulturní politiku nechceme a mít nebudeme, protože kulturní politika je komunismus“. Havel beze studu před veřejnosti hanobí vlastenectví jako projev kmenového nacionalismu a „čecháčkovství“. Nedbá na historické poučení, že monokulturalismus kdysi sloužil coby odrazový můstek k tragédiím, které jsou dobře známé z dějin 20. století.
   Zabedněnci si vymýšlejí antikomunistické pomluvy: komunisté prý podřizují kulturu a umění mimouměleckým cílům a ubíjejí tak tvůrčí uměleckou svobodu. Je to však nonsens: k tvorbě není potřeba nikoho nutit, není potřeba psát na předepsaná témata. Vnucovat někomu fantazii o životě? To nejde, k tomu je potřebí jediné: být občanem své vlasti a své epochy; spojit své snahy se snahami lidstva; spojit zdravý cit s pravdou života. Jako zlý příklad lze uvést osudy odpadlických literátů. Je známo, jak podle příkazu tajemných sil v 60. letech najednou jakoby v temnotách západní civilizace pozbyli rozum a začali tápat slepě v dehistorizovaném labyrintu zaslepenců světa. Značná část populárních literátů sklouzla naroveň mluvčích západních ideových tónin. Bylo zřejmé, jak literárně degenerují: ve víru událostí zvráceně chápou svět a přiklánějí se k nečistým světonázorům. Nakonec se umělecky i lidsky rozpadli: kořili se instrukcím CIA, které nařizovaly, aby se z literatury a umění vytrhávala jejich sociální podstata. A tak Vaculík, Škvorecký, Kundera, Neff a jejich souvěrci popisují nový život na základě zlomyslných nepravd, lží; z bulváru a nikoli z dotyku ze skutečnosti. Jak chybná byla vnitřní náplň jejich života, ukazuje Milan Kundera ve svém klamy opředeném díle Nesnesitelná lehkost bytí, jež dokládá, s jakou nesnesitelnou lehkostí si lze vymýšlet příběhy morální pokleslosti hrdinů, nudně překrucovat obsah lidových oslav - náplně socialistického venkova, a aby toho nebylo málo, znevažovat „velké pochody“ národů proti Americe, posmívat se světovému revolučnímu hnutí a Evropě, „která pochoduje, aby stačila rytmu události“ a snít o tom, aby „tohle jeviště“ bylo čím dál „menší“, až se jednoho dne stane „pouhým bodem bez rozměrů“. Povedený Kundera se bojí deváté vlny, která se, jak pozoruje, „nezadržitelně zvedá“ a „všechno smete“. Trýzní ho starosti o Velikého Bratra a nevšímá si toho, že země, odkud pochází, se dusí v pazourech tohoto dravce, a otročí globálnímu kapitálu. Jak se říká, pálí svíčku čertu, aby dosáhl svého ideálu – profitu. Rozhodl se přiživovat na rozkladu světa a je šťasten, že mu mocní dovolují přiživovat se. Za socialismu začal vzkvétat, nyní dokvetl. Stejně i jeho souvěrci, již se živí lísavosti, tendenčním a laickým posuzováním v televizi a tisku zapeklitých vnitřních a zahraničních zauzlení, a rozhodně pomlouvají vše, co by mohlo způsobit škodu jejich živitelům. Zkresleně vykládají svá „disidentská hrdinství“, klevetí o socialismu, o „okupantech“ a komunistech. Druhý bohatýr, Vaculík, píše, ale jeho produkce je jednotvárná až to bolí: neříká mnoho zajímavých věcí a vše ukazuje jen ve vztahu k Vaculíkovi; vypíná se do pózy hrdiny, jenže zbabělec a hrdinství – to dohromady nejde! Bez kritiky socialismu ho nenapadne ani věta. Zaprodanec se odcizuje národu, nedbá duchovních potřeb národa. Tak se zbavuje možnosti stát se východiskovým bodem národního pohybu; jeho produkce se nemůže stát bohatstvím národa, ke kterému patří. Postrádá lepší stránky lidství.
   Kde je nutno hledat příčiny toho, že mezi většinou umělců a národem vznikla nepřehlédnutelná propast? Nepochybně v tom, že do plánů jistých zpátečnických rarachů se nehodí poměry, ve kterých by básníci a spisovatelé mohli obohacovat a pozvedat činorodé myšlení národa. Nu ano, národ je přece apriori odsouzen „vyšším božstvem“ k službičkování vyvolené „civilizaci“. To vysvětluje, proč je po „sametu“ česká kulturní a vědecká obec programově uvazována k popruhům „civilizovaného Západu“. Aby intelektuálové ani
   náhodou neprojevili smysl pro hodnoty života a neprokázali aktivity ve prospěch národní budoucnosti. Což o to, každý má právo se zaprodávat, ale duchovní aristokrat by měl rovnou říci: „Mám jen dnešek. Žeru!“ Ne, on vyhledává jakási ideová ospravedlnění, nezřídka hraje komedii o své „revoltě“, o „vzbouření“. A co to vlastně bylo? Ostudný egoismus, což dokládá pověstná patologická hrabivost, kterou se jakožto emigranti „proslavili“ ve Vídni, když pouliční sbírku šatstva, bytových doplňků, okras a různého haraburdí bohatých Vídeňáků stříleli pod rukou za hotovost v kapse. A přitom se nestoudně drali do popředí coby „svědomí českého národa“!
   Pohříchu se najde stále dost Čechů, kteří se za cenu svobody lehkovážně nechávají korumpovat hanebnou mocí. Spousta básníků, spisovatelů, umělců nedbá na antikulturní děje, a myslí jen sama na sebe, což je právě tím neštěstím, které je zbavuje potence k plození umělecky skvělých a obsahově pravdivých děl.
   Kultura není především záležitost „vyvolených“, nýbrž je spontánně duchovní podstatou a projevem mas. Právě v tom vězí ono podstatné, čím se může talent obohacovat.
   Ovšemže kulturní a intelektuální zmatenost „západníkům“ vyhovuje, neboť chce-li národ zapřáhnout do cizího chomoutu, nemůže chtít, aby ve státě převládal duch vlastenectví, národní hrdosti, nemůže chtít, aby se národ sjednocoval na základě „společného“ cíle. Vždyť každý se má o sebe postarat sám, zní krédo zpátečníků. A navíc, jak by pak mohl národ, který je odsouzen k podřízenosti, obdivovat kulturu „vzorového“ národa? Musí být zbaven konotace se svou minulosti, se socialistickými návyky, s demokratickou kulturou, se smyslem pro tvořivost, zdokonalováním sociálních podmínek bytí, s idejemi, jež hlásají nutnost přeměny světa. Všechno národní a progresivní má být zamořeno umělou lavinou. Národní vkus má být zadupán hluboko pod zemskou kůrou. Proto je mohutně propagována primitivní zábava, pop-umění, religiozita... Mládež má být udržována v jakémsi duchovním prázdnu, v neviditelném ghettu. Perverzní mašinérie ošklivosti a klamu polyká peníze, avšak na druhé straně zároveň pomáhá mladým lidem pochopit, že všechno je konáno ze záludných úmyslů. Reakce se poučila, jak mládež osudově zasáhla před dvaceti lety do mocenského řádu. Aby se něco podobného nemohlo zopakovat, musí se něco vymyslet: konstruují se vzdělávací reformy, které dávají přednost takovému vyučování, jež připraví mladé lidí k plnění úkolů, jež budou v souladu s názory zaměstnavatelů. Hlavně aby se nezajímali o „politiku“. Nu ano, veškerá moudrost reakcionářů spočívá v myšlence, že když něco necháte být, najdete to takové, jaké to bylo. Ale není tomu tak. Chtějí-li nechat mládí v nevědomosti, nechávají ho napospas přívalu změn.
   Je to již tak: umělci, kteří, se za socialismu živili svými veseloherními a artistickými kousky, parodováním socialistických nesrovnalostí, stali se nyní loutkami v rukou absurdní moci. V jejich fíglech nenajdete ideu řádného života; omezují se na směšné anekdoty, většinou směrující do minulosti, bez pokusu vyjádřit současný blázinec. Žádný výraz hořké nevole, žádná nevole z ponižování lidské důstojnosti, jen křečovitý, nucený chechtot. Jsou to neschopní panáci, kteří se omezují na odříkávání toho, co pánům neuškodí.
   Nejinak je tomu ve světě vzdělávání. Je známou skutečnost, že kultura národa nespočívá ve vědomostech individuí, obklopených masou nevědomých, nýbrž vysoká kultura
   vzniká jedině stálou výměnou idejí, myšlenek a názorů masy lidí, kteří mají stejné – ne-li vyšší – vzdělání, a mohou si proto své představy a vnuknutí snadněji navzájem objasnit.
   Nynější režim něco takové ovšem nepřipouští. Oficiální akrobaté ducha odmítají ideje a orientaci neprivilegovaných. Vědecké obci je důrazně přizvukováno: nepokoušejte se být tvůrci světa, lidské společnosti; nepokoušejte se stavět nad moudro lidské evoluce; nechtějte se zapojit se do komplexního vytváření světa; neříkejte, že jsou zde učenci proto, aby přispívali ke kultivaci lidské společnosti a aby vytvářeli architekturu světa – neboť by to byl „další konec civilizace“, další ohrožení svobody (viz V. Klaus: Rok první, s. 77-8). Takové mentorování vědce se podobá představě, kterou definujeme pojmem hlubokého temna. Příčinu ke zvýšení pozornosti zavdává politická zásada zpátečníků, jež volá k „návratu ke kořenům“.
   To by znamenalo oddat se na milost středověkým předsudkům, pověrám, bezpráví, výsadám, útlaku, „věčné pravdě“ bohatých, „věčně spravedlivých“ autorit, poměrům, ve kterých se člověk a národ netěší z možnosti chopit se vlastního osudu a řídit národní život na základě zkušeností. Znamená poslouchat a vzdát se svobodných hnutí mysli, přesvědčení, nadání.
   Řekněme tedy, že zkáza české kultury vede společnost na samu hranici přežití, protože je v rámci politiky „přizpůsobování“ pohlcována globální monokulturou.
   Kulturní barvitost je přitom pro svět stejně cenná jako barvitost a pestrost rostlinných a živočišných druhů. Zmizí-li česká kultura, nebude to jen ona, kdo zmizí.
   Globální monokultura není ani dobrá, ani neodvratná. Jedná se o politický záměr dominantních dravců. Obnovení socialistických myšlenek však nabízí šanci, že by kulturní rozkvět ještě mohl nastat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]