Pavel Jiráček (1955, absolvent FF MU v Brně, CSc.) patří k badatelům, kteří chtějí dojít k cíli po nastoupené cestě psycholingvistických (psychosémantických) výzkumů, zůstat jí věrní, neodbočovat od zvolené metody i přes nepřízeň kritiky. Svědčí o tom monografie, zabývající se teorií rytmu, kterou pod názvem KOGNITIVNÍ INTERPRETACE ČESKÉHO VERŠE vydalo brněnské nakladatelství Host (s vročením 2009, edice Studium, sv. 29, 400 stran, 299 Kč), stejně jako dvě předchozí Jiráčkovy knihy, a to Lyrický rytmus (2007) a Význam a subjektivita v lyrice (2008). Autor bezprostředně navazuje na versologické výzkumy K. Sgallové a M. Červenky: recenzovaná kniha dokonce nese podtitul „v rytmických souvislostech metrické teorie Miroslava Červenky“ a je oběma badatelům, stejně jako „celé té krásné generaci“, věnována. Přestože bych nebyl tak extatický a nekritický, nota bene ani K. Sgallová a její „krásná generace“ nepatří k Jiráčkovým obdivovatelkám, přiznávám badateli právo na jeho názor a volbu cesty, metody vedoucí k cíli: zdá se mi však, že Jiráček domýšlí, ale v teoretických proklamacích přivádí až ad absurdum, některá omezení formálně strukturní metody, nesené na křídlech víry, že vše esteticky příznakové lze konec konců strukturovat a kvantifikovat. Přitom zvuková stránka verše a vůbec jeho „forma“ (nebojme se toho slova, je to přece „zformovaný obsah“, jde o „dialektiku“ obsahu a formy, jak se o ní kdysi často psalo a jak se jí tak málo rozumělo) má v poezii, zvláště lyrické, mimořádný význam, a to dokonce i tehdy, jeví-li se nám pouhým vnějším „ozvláštněním“ prózy.
   Výhrad vyvolává Jiráčkova monografie (jako obě předchozí) celou přehršel. Už na přebalu knihy čteme větu, že „svým hodnotovým základem je rytmus vnímajícímu subjektu bližší než smysl básnické promluvy plynoucí z významů slov a vět“, což snad platí pro dětské vnímání rytmu, melodie, rýmu etc., zvláště věku „od dvou do pěti let“, patrně i pro lidi neznalé daného jazyka, zcela neznalé básnického kódu nebo prostě pro afatiky (neschopné rekonstruovat význam slov a slovních spojení, výpovědi). Jistě to neplatí pro „většinového“ čtenáře poezie, pro něhož je básnický text sdělením sui generis, ale právě sdělením, dejme tomu vysoce sofistikovaným a koncentrovaným, esteticky nasyceným. Co si myslet o tvrzení, že „slovo ve větě pojmenovává, ve verši je lexikální význam slova ‚pojmenován‘ slabikami“, že rytmickou „strukturu slabik ve verši můžeme považovat za obdobu predikativní struktury věty a slova“, tedy že „smyslem verše je rytmus“ (s. 26), aktualizovaný „vnitrotextovým lyrickým subjektem“. Není tomu tak, specifičnost verše (epického, dramatického nebo lyrického) vyplyne na pozadí toho, co má společného s prózou jako syntaktický celek, jako text v nejširším smyslu slova. Jiráček absolutizuje rozdíl mezi veršem a prózou, nepřípustně zaměňuje příčinu za následek a část za celek (nehledě k tomu, že i prozaická věta má svůj rytmus a melodii, popřípadě „metrum“ – analýza prozaického stylu našich předních literárních kritiků a historiků, zvláště toho esejistického, počínaje Šaldovým, by to prokázala). Jiráček v různých souvislostech cituje a analyzuje Březinův verš „Šum umdlený žárem na větve naleh tíhou“, ale už z významu slova „tíha“ logicky plyne, že ve verši je toto slovo „nejníže“, zatímco jiný lexikální význam naznačuje, že „žár“ bude nejvýše – spojen ovšem se sluncem, nikoli s jiným kontextem, třeba „pekelným“. Svévolné je mi rozlišení „v rytmickém a melodickém prostoru lyrického subjektu“ takzvaných slabik-slov a slabik nazvaných coby „imaginativní shluky hlásek“ (s. 138), přičemž za onu první považuje ve slově „umdlený“ jen slabiku první, zatímco další dvě jsou „imaginativní“; ve slově žárem je pouze „žá“ onou slabikou-slovem, atp. Tomuto dělení a jeho „užitečnosti“ nerozumím, natož pak závěru, z něj učiněnému, že to „způsobuje známou skutečnost, že v lyrické básni stačí vyměnit jednu jedinou hlásku, a mnohé (ne-li vše) se v jejím lyrickém dění změní“ (s. 139). To nelze zevšeobecňovat, každá báseň je jednota v mnohosti, někdy více, jindy méně, nikoli jediná a optimální podoba ze všech podob hypoteticky možných. I Březinův verš není výjimkou, jakkoli si na něm básník „zapracoval“ a jeho podobu „piloval“. Kupř. instrumentál slova „žárem“ lze nahradit výrazem šestého pádu, tedy „v žáru“, výrazem kladoucím důraz na vnější okolnosti, nikoli na prostředek děje, aniž by se verš rytmicky, metricky nebo jinak podstatně, nebo zcela, absolutně změnil, či dokonce „zbortil“. Naopak nežádoucí deformace („anestetický efekt“) by byly způsobeny, opět modelově, kupř. inverzemi (stačí pouhé převrácení slovosledu: „Tíhou naleh na větve žárem zemdlený šum“) nebo např. i edičním odstraněním licenční dvojslabičné podoby slovesa „naleh“ a „převedením“ tohoto slova do podoby tříslabičného, gramaticky korektního minulého příčestí, tedy „nalehl“. Alexandrín (nebo alexandrínu velmi blízký impuls daný jambickým spádem a dvěma poloveršovými větnými takty) by byl porušen a verš by zbanálněl – nikoli ovšem změnou několika hlásek, slabiky nebo slabičného vrcholu, jakkoli nám Jiráček na jiném místě monografie namlouvá, že hlásky „e“-„m“ mají jinou rytmickou hodnotu (tedy “veršovou predikaci“), než „v“-„u“ (s. 43 a opět zopakováno na s. 245 – z domněle „příjemného“, „temného“ a „pasivního“ se změní na „nepříjemné“). Opět jiná situace by nastala, kdybychom hypoteticky nahradili v citovaném verši slovo „umdlený“ slovem s jinou předponou, napadá mne snad „zemdlený“. Dílčí významový posun (na ose definitivní ukončenost – částečná ukončenost: zemdlený subjekt je ještě schopen jisté aktivity, „umdlený“ už sugeruje jen „mdlobný“ stav“) by byl dán významem předpony, tedy lexikálně, nikoli fonetickou „predikací“, jen skupina „um-um“ (s jistou intencionální melodickou hodnotou) se nám kamsi vytratí: jistě v tom však netkví smysl Březinovy básnické výpovědi, smysl impresivně veršového sdělení... Velmi problematické je zavádění kategorie „příjemné – nepříjemné“ v objektivním hodnocení hlásek a slabik, které je očividně subjektivní, ba subjektivistické – slovo „zář“ se tu jeví jako „příjemná“ a „aktivní“, zatímco slovo „svit“ by muselo být podle této teorie hlásek „nepříjemné“ a „pasivní“. Proč má být kupř. slovo „sůl“ „nepříjemné - světlé - pasivní“ (s. 42) nebo diftong „ou“ „nepříjemný - temný - aktivní“ (s. 43), to bůh suď... Ani jisté významové odlišnosti české „lásky“ od ruské („ljubov“) nebo francouzské („amour“) přece nezakládají odlišnosti slabik těchto slov, resp. hlásková rozdílnost slov, ale různost národních, kulturních a jiných tradic češtinou, ruštinou nebo francouzštinou lexikálně zprostředkovaná (s. 140). Jinak bychom museli rezignovat na překlad a ztotožňovat jazyk s realitou.
   Podobných vět, které jsou v rozporu s elementární zkušeností, s praxí básnickou (autorskou) a recepční (čtenářskou), je v práci mnoho a mnoho, takže se z ní stává snadný terč. Lze nad ní mávnout rukou nebo poznamenat, že cesta nastoupená „krásnou generací“ je slepá? Mám obavu, že bychom udělali velkou chybu a s vaničkou vylili dítě, resp. pěkně velkého cvalíka, který se má k životu. Autor nazval svou knihu „Kognitivní interpretace...“ a usiluje opravdu o postižení smyslu verše, byť poněkud jednostranně, a jisté souvislosti s lexikálním a kontextovým významem slova nezastírá (jen je podceňuje...). Za cennou, jakkoli s omezením na úzce pojatou „veršovou predikaci“, pokládám analýzu pohybů, které verš (jako celek, nejen jako fonetická kvalita) vykonává, resp. sugeruje. Jsou vždy spojeny s významem slova a s obrazností, autor je nazývá „rytmickou“ nebo „melodickou hodnotou“, a jde o pohyby „nahoru – dolů“, „dovnitř a ven“, „aktivní – pasivní“, „světlé – temné“ atp., při analýze (a následné interpretaci) verše dosti důležité, jakkoli vždy podřízené smyslu celku. Opírá se přitom nejen o bádání svých předchůdců, českých i zahraničních, ale i o empirické výzkumy dotazníkové povahy (prováděné mezi studenty bohemistiky vysokých škol) a s mnohými analýzami vybraných slov a slovních skupin lze, s naznačenými výhradami, jistě souhlasit. Škoda jen, že kniha nemá věcný a lexikální rejstřík, který by ji více zpřehlednil.
   Možná bude potřeba postavit Jiráčkovy analýzy z hlavy na nohy, a využít jeho interpretace verše v jiné perspektivě než té nabízené, ba autorem všemožně vnucované, „formalistní“. Slabiky a hláskové skupiny, rytmus a melodie, kompozice a rým, to vše je významotvorné, tedy v kontextu básně cosi rytmicky, metricky zakládá, ale samo je „podřízeno“ autorskému záměru, významu slova a slovních spojení, větné a nadvětné predikaci (!), jazykové zkušenosti, atp. atp. Jen na tomto pozadí je možné „kognitivně interpretovat“ verš, nejen ten český.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]