Se zvláštními rozpaky beru do rukou stejnojmennou knihu Jana Jíchy (vydalo ji nakladatelství Torst, Praha 2010, 178 stran) a ty rozpaky jejím čtením nejen nemizí, ale stupňují se, navzdory tomu, že knihu doprovází pochvalně doporučující text z pera Jiřího Suchého. Ten by mohl ovlivnit možná mnoho zájemců a snad i mne, kdybych ty povídky mladého autora nečetl jen tak, bez kritického nadhledu.
   Zarazil mne již sám zeměpisný název. Byl jsem zvyklý na formu »Lourdy« a těm, kdo snad nevědí, kde to je, sděluji, že jde o světoznámé poutní místo ve Francii, spíše blíž ke Španělsku, v Pyrenejích, ve francouzském departmentu Hautes–Pyrénées, kde mají významnou katedrálu Panny Marie, a které navštěvují i papežové, a dnes pochopitelně již statisíce, ba miliony věřících. O Lourdech se toho i mnoho napsalo, protože mohou být »branou« na dlouhé cestě k sv. Janu z Compostely, což je zase poutní místo ve Španělsku, i u nás dobře známé ze svědectví některých poutníků dokonce z časů předhusitských.
   A jako každé poutní místo, tak i toto má svá zázračná zjevení. Méně se však ví, že i u nás v Čechách je a byla uctívána Panna Marie Lourdská, tj. ono zjevení, a dokonce že i na našem území vznikaly kaple (příkladem je kostelík v Konstantinových Lázních zasvěcený této Panně Marii).
   V souvislosti s četbou Jíchovy knihy jsem sáhl po tlustém svazku »KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV«, který vydalo nakladatelství SNPL v roce 1954, a tu jsem se, ke svému jistému údivu, setkal s místem (nachází se v tomto souboru na str. 364), kde je otištěn z časů meziválečných dokument z 12. sjezdu KSSS. A zde se jednoznačně říká, že program strany velí: »Nutno je se pečlivě vystříhat jakéhokoliv urážení citů věřících, jež by vedlo jen k upevnění náboženského fanatismu.« A hle, toto stanovisko jsem si porovnal s Jíchovým textem, na kterém mu jistě záleželo, protože po něm je nazvána i celá kniha, Průšvih v Lurdách, na str. 23 a následujících. I zajímal jsem se o tuto povídku ještě před všemi ostatními (na ty také došlo) a byl jsem pochopitelně zvědav, cože to bylo za »průšvih«. A dospěl jsem k místu, kde autor s příznačným gustem popisuje své dojmy z Lurd (nebo přece jen z Lourd - nejsem si dost jistý). Co se tam prý nabízelo nevkusných devocionálií, tu z textilu, tu z vosku, marcipánu, i kovu, všelijaká »hejblata«. »A davy, davy a davy, stáda autobusů na parkovišti a kolony vozíčkářů na jeptiščí pohon.« To všechno, byť jsem tam v životě nebyl, se tam možná nachází. Jícha však pokračuje dál a dál a mě z toho zaujalo už jen jeho sdělení, jak by tyto a mnohé jiné věci hravě vysvětlili (o čemž vůbec nepochybuji) ostřílení teologové (s. 29). Na tomto místě jsem však byl znechucen právě tím, co Jícha dovede - totiž urážet city věřících, tedy přesně to, před čímž varovala výše citovaná rezoluce sjezdu KSSS. Ale to není zdaleka všechno. Chtěl jsem se i v této povídce dovědět, cože to bylo za tak velký průšvih. Toho jsem se dopátral, ale průšvih jsem v tom vlastně necítil. Možná proto, že by mne Jiří Suchý a potažmo i Jan Jícha obvinili z nedostatku humoru. Tak nevím.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]