Lenku Reinerovou charakterizuje nakladatelství Labyrint slovy "poslední německy píšící autorka z Prahy". Ve výtečném překladu Jany Zoubkové vydalo její "vzpomínky nejen na Egona Erwina Kische" pod názvem KAVÁRNA NAD PRAHOU. Rodačka z Karlína (1916) pracovala jako novinářka a po okupaci ČSR se dostala přes Francii a Maroko až do exotického Mexika. S manželem - interbrigadistou odjela v roce 1945 do Bělehradu a po třech letech do Prahy. Jako šéfredaktorka časopisu In Herzen Europas (V srdci Evropy) otiskla úplně první německý překlad textů Václava Havla, neopomine zadní strana obálky připomenout nehynoucí zásluhu.
   Čekal jsem milé povídání moudré paní, která hodně prožila s hodně zajímavými lidmi, anebo pronikavé, byť kontroverzní originální pohledy na osobnosti, s nimiž se jí poštěstilo vejít ve styk. Oběma možnostem kniha zůstala žel dost dlužna.
   Po roztomilém úvodu - zamyšlení nad fotografiemi rodného Karlína následuje vysvětlení titulu: autorka si vysnila jakousi nebeskou kavárnu, již navštěvují hosté dávno mrtví, avšak v paměti národa setrvávající: E. E. Kisch, Franz Kafka, Max Brod, Jaroslav Hašek, Karel Čapek, František Langer, Robert Guttmann, Norbert Frýd, Helmut Herzfelde alias John Heartfield...
   Návštěvníky charakterizuje spíše jako šarži. Hašek například promlouvá takto: "Něco tak úžasného tady v tom ráji vůbec neznají. Utopence s cibulí! Jitrnice se zelím a brambory! K tomu kořaličku a správnou míru piva. Za něco takového bych se bez váhání okamžitě vzdal celé téhle blaženosti."
   Autorka si libuje, že se polistopadová Praha vrátila k Franzi Kafkovi: "V poslední době jste se stal jakýmsi symbolem Prahy, pane Kafko. Opravdu, bije to do očí. Máte radost, že vás teď mladé dívky z Itálie, Španělska, Německa, Ameriky nosí takříkajíc na srdci? Viděl jste, jak se váš portrét vlní na sněhobílých, smaragdově zelených, malinově červených a azurově modrých tričkách na turistických ňadrech?" Vlní, ale jen na ňadrech. Jinak netřeba podezřívat prsaté turistky, ale ani tuzemské krásky, že by četly, natož porozuměly spisovateli, který s přesnou básnickou intuicí a neselhávajícím vizionářstvím popsal naše dnešní, nikoli včerejší odcizení!
   "Kam jen zmizely ty kavárny, přemýšlím často, když se toulám Prahou," táže se autorka. Odpověď je nasnadě: změnily se v provozovny fast food, kde lze zhltnout opečenou fašírku či posedět nad plastikovým pohárkem prefabrikovaného kafe, nebo v přepychové lokály, o nichž by bývalí hosté Unionky a spol. nemohli ani snít.
   A Kafkova oblíbená kavárna Arco? Zpustlá čeká na pokud možno zahraničního investora. A magická Praha? Proměnila se v monstrkšeft, po němž vláček pestrý jako papoušek vozí turisty třetí třídy lačné nějakého toho ostfolklóru. Působivé, zejména finančně, ale odkouzlené.
   A tak literárně i lidsky vynikne odstaveček skromně skrčený pod rytinou Negrelliho viaduktu: "Z potřeby osamostatnit se jsem se v devatenácti odstěhovala z Karlína do Melantrichovy ulice. Do té doby matka vždy vyhlížela, kdy se večer vrátím. Visela z okna, koukala s kým jdu a prý dohlédla až k viaduktu. A tak jsem měla tři kategorie ctitelů: ty, co se mnou šli jen k Prašné bráně, jsem nechala hned plavat; s těmi, kteří došli až k viaduktu, to bylo lepší; a konečně, kdo mě doprovodil před dům, toho jsem musela brát na vědomí."
   A nejcennější informací nejspíš zůstane pár vět Jaroslava Foglara, který s autorkou pracoval ve velkoobchodě bratří Steinů a jemuž jednotvárná fakturace lezla na nervy: "Představ si, že když jdu večer z práce domů na Vinohrady, sčítám bezděky čísla tramvají, které potkávám, s čísly domů, kolem nichž procházím, a vypočítávám z toho daň z příjmu. Ještě se z toho zblázním."
   K Foglarovi ještě dodává: "Na lodi, která v zimě kotvila mezi dvěma mosty na Vlavě s nákladem jablek, jež se tam rovnou prodávala, měl pronajatý kumbálek. Tady se scházel se svými hochy, z nichž někteří se stali hrdiny budoucích knih. Já jsem se tehdy starala o skupinu dětí německých emigrantů, kteří uprchli do Československa před nacistickým řáděním. »Přijď se k nám podívat,« nabídl mi jednou Foglar, »a jestli se ti bude naše klubovna zamlouvat, mohli bychom se v ní střídat. Tak bychom měli oba s dětmi přístřeší.«" Jenže od samotného Foglara - Jestřába bezpečně víme, že skutečnost byla jiná. Jaroslav Foglar skutečně nastoupil u Oskara Steina, velkoobchod papírem, Betlémská ulice číslo 6 (u firmy vydržel 13 let!). V roce 1934 koupil vyřazený obchodní parník Orlice a nechal ho nákladně upravit. Na palubě se nacházelo celkem deset kluboven pro několik pražských skautských oddílů. Parník, nesoucí teď hrdé jméno Skaut, kotvil na Vltavě proti Klárovu mezi Právnickou fakultou UK a Rudolfinem, tehdejším sídlem Parlamentu. Posvátnou palubu navštívilo několik vzácných hostů. 10. ledna 1935 přišel náčelník Svazu skautů prof. A. B. Svojsík, brzy nato Ondřej Sekora (napsal a nakreslil o návštěvě reportáž pro Lidové noviny) a 23. prosince 1936 dokonce sám Ernest Thompson Seton! Tedy ani pronajatý kumbálek, ani jablka.
   Nejživěji působí příhody s Kischem (zejména jedinečná anekdota s čoklem), nicméně i ty ke škodě věci poznamenal fakt, že si autorka zjevně neví rady s nezpochybnitelným příklonem zuřivého reportéra ke komunismu. Proto se nakonec uchyluje ke spekulacím "co by, kdyby?", totiž kdyby se dožil 50. let. Avšak dvojnásobnou krádež Kischovy busty (1990, 2001), možná jen maskovanou coby touha lukrativně zpeněžit pěkný kus bronzu, líčí bezmála jako legrácku, ač jde o symptom nové doby, kdy pražští talibáni odstraňují nejen bysty, nýbrž celé sochy.
   Ale teď slíbenou mexickou epizodu: "Jednou jsem s Egonem navštívila v Palacio de Bellas Artes výstavu o didaktických pomůckách konanou v rámci oficiální kampaně proti analfabetismu. Oba jsme se najednou jako uhranutí zastavili před obrázkem psa, pod nímž bylo velkými písmeny vytištěno ČOKL.
   »Tady to máš,« řekl Kisch a poznamenal si něco na krabičku cigaret, které míval po kapsách, »tenhle výraz převzali spíš od našich horníků než od zbožných páterů. Pátery určitě nenáviděli.«
   »Nebo naopak,« řekla jsem. »Naši horníci ho převzali od svých indiánských druhů a potom ho přivezli domů do Čech. To slovo může být docela dobře indiánského původu.«
   »Ty nejsi blbá,« řekl Kisch s uznáním. Následující dny pak všude vykládal, že jsem pronikla kdovíjak hluboko do dialektu mexických indiánů. »Moje výchova nese plody,« dodával většinou spokojeně."
   Nakonec vzpomeňme úctyhodné snahy Lenky Reinerové založit v Praze Muzeum německy psané literatury v Čechách, nejlépe v Kischově rodném domě v Melantrichově ulici. Jenže jsme v Čechách a tak se ptejme: Byli by tam opravdu všichni?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]