Letos už dvaadevadesátiletá, stále čilá a dělná prozatérka i básnířka Božena Páleníčková se letos připomněla svým čtenářům alespoň bibliofilským tiskem MÉ SRDCE JE MÁ DLAŇ (vydal její syn, grafik Oldřich Páleníček, ve své grafické úpravě a svém vydavatelství ART-tisk, Šumice). Jsou to dvě básně z konce roku 1989 a ledna 1990, nadějíplné apostrofy "knížete" Václava, ne svatého, ne sochy z kamene na náměstí, a Boha, Otce našeho, jehož ve své básni-modlitbě prosí jakoby parafrází proslulého verše Miroslava Floriana: Dopřej nám konečně klidu a pokoje! / Doveď nás všechny k volnosti, rovnosti, / bratrství, k svobodě.
   Jde tu snad o zrýmování dobových hesel? Jen při povrchním čtení. Verše, které dnes vyznívají už spíš jako výčitka a dokumentují, jak tehdy šestasedmdesátiletá venkovská vlastenka bilancovala svůj a náš dosavadní život i co si slibovala od let podle podtitulu revolučních, přesněji roků převratových, jsou pozoruhodné tím, co vkládají do sloganů doby. Páleníčková mluví jako "stará matka", které "jsou všechny ty statky, majetky / i aury přechodné slávy / méně než uvadlé stéblo zlomené trávy", a prosí-li nebeského Otce, aby nám odpustil naše viny, oslovuje ho: "Otče náš, jsi-li na nebesích...", ba neváhá mu i říci: "Vždyť i z Tvé viny klesali v krvavém boji / pro naši svobodnou zemi synové a dcery..." Když se pak obrací i ke svatému Václavu "na pražském náměstí", nazývá ho "knížetem národa husitů" (!) a prosí ho, aby vepsal na svou korouhev, že pravda a láska nad lží, / mamonem a nenávistí - zvítězí. Tou svou prosbou o vítězství i nad mamonem viděla Božena Páleníčková už tehdy dál než jiní.
   Jako vzácně vhodný prolog k bibliofilii je otištěn veršovaný dopis, jímž básnířce odpověděl Jiří Karen na podzim 1993: "Milá paní, Vaše potíže chápu, / chtěl bych Vám něčím pomoci, / leč jak poezii vysvobodit z drápů / zisku a nezájmu? Jsme otroci (...). // Tenhle dopis Vás nepotěší, / leč jsem na tom právě tak jako Vy. / Básník nejezdí v limuzíně, chodí pěší / a jeho múza sedí v base, na rukách okovy / lhostejnosti a nezájmu." Vydání veršů z doby nadějeplných iluzí dokládá, že jsou způsoby, jak lhostejnosti a nezájmu o poezii přece jen nepodlehnout.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]