Osloveným Honzou z nadpisu se rozumí pan Jan Rejžek, oslovil ho tak pan Vladimír Just v pořadu Člověk a kultura, který ti pánové připravují pro Český rozhlas 6. A co Honza neuhodne? Jenom to, komu jako prvnímu děkuje Jan Stern úvodem ke své knize Média, psychoanalýza a jiné perverze, panem Justem celkem vlídně posuzované, byť autor údajně upadá do ideologických floskulí, ačkoli ve skutečnosti jen přesně resumuje, co se děje.
   Jak by Honza, pravý to (dokonce i politicky pravý) opak hloupých Honzů z českých pohádek, zkrátka pan Jan Rejžek ostatně mohl uhodnout, že pan Stern své první poděkování adresoval Karlu Sýsovi, když o něm a Obrysu-Kmeni, "jistě tobě známém kulturním periodiku" (jak pravil pan Just, obraceje se k Honzovi), pánové Rejžek a Just ve svém pořadu nemluvívají.
   Jako by nic takového nebylo.
   Nemluvívají, patrně ze skromnosti, to když je zmíněné "známé kulturní periodikum" občas pochválí, např. za to, jak zevrubně pojednali o "nepříliš potěšitelné etapě v kariéře" dneska jako včera slaveného herce, který se až trapně pokusil zbagatelizovat opravdovost, s jakou si zahrál úlohu moudrého obránce hranic socialistického tábora.
   Nemluvívají, když si nevšímají přátelského upozorněni z Obrysu-Kmene na omyl při výpravě relace do lingvistiky (pp. Rejžek i Just se ztotožnili s páně Peňásovým tvrzením, že bysme prostě měli vědět, že slovo movitý není bohatý) a pan Just naopak vděčně dále rozvíjí scestné uhlířské etymologizování oddané posluchačky.
   Nereagují, snad sklíčeni studem, když taktně naznačíme panu Justovi, že navrhovat povinnou návštěvu antibolševicky zaměřené pražské výstavy je trapas, neboť to připomíná, jak se za Protektorátu povinně chodilo v Praze na výstavu Sovětský ráj, takže ledakoho napadne...
   Tak dlouho se o těch, co jsou zahnáni do pomyslného, zato však přebděle střeženého ghetta, které jim velkomyslně daroval pomyslný neviditelný Vůdce, jehož soukmenovci bdí, aby se nikdo z poznamenaných nedostal na veřejnoprávní vlny, tak dlouho se o nich soustavně mlčí (nejvražednější to forma kritiky), až se ucho utrhne.
   Až se objeví evidentně nadaný, vzdělaný a bystrý autor, který poděkuje Karlu Sýsovi za to, že první objevil, jak velice je doba vymknuta z kloubů, a jemuž vděčí i za mnoho jiných věcí dost zásadních pro své přežití.
   Nečekaně zdrcený pan Just se chytá stébla naděje, jestli to Jan Stern nemyslí ironicky, ale pan Rejžek se obává, že ne.
   A oba si uvědomují, že tohle je průlom do jejich Maginotovy linie, do Atlantického valu, týden za týdnem neúnavně a vynalézavě budovaného na obranu proti bláznům, kteří stále ještě věří, že se dá vystavět skutečně, ne pouze verbálně a formálně spravedlivý svět, a také v tom smyslu tvoří.
   Jan Stern se narodil toho roku, kdy Karel Sýs vydal sbírky Dlouhé sbohem a Nadechni se a leť, a neví-li pan Just, jestli je pan Stern "seznámen s dílem Karla Sýse a s jeho, opravdu psychoanalýzou těžko vysvětlitelnými postoji", a soudí-li, že "spíše se to dá vysvětlit obyčejným kariérismem během sedmdesátých a osmdesátých let", snad by měl napřed sám zalistovat například ve zmíněných knížkách z roku 1977 a zkusit najít, co by mohlo přesvědčit svobodně myslícího mladého čtenáře o oprávněnosti nařknout básníka z kariérismu.
   Pan Just je zkušený kritik. Patrně už sám naznal, že slovo "postoje" mu vklouzlo mimoděk do úst z výraziva někdejších kádrových pohovorů, a hlavně si představil, jak snadno a brzy může být sám usvědčen z ideologizování, za jaké vydává závěry v knize Jana Sterna, logicky vyplývající z celého výkladu. A že nemůže přimět přicházející pokolení, aby si nečetlo třeba stať o době vymknuté z kloubů vlastníma očima.
   Nicméně jistě přesvědčen, že jedna vlaštovka jaro nedělá, pan Just přímo zapředl blahem, když mu autor zdvořile poděkoval za kritickou pozornost, které se jeho knize v pořadu Člověk a kultura dostalo, v nejbližší relaci své mírné rozpaky nad knihou už radši vůbec nepřipomínal a zajisté upřímně a rád uvítal "konstruktivní reakci" na své hodnocení.
   Nepochybně si může myslet, že nebezpečný kritik poměrů, ve kterých se tu dnes žije, kritik o to nebezpečnější, že je na jeho straně mládí a nic se na něho zatím nedá nikde vykutat, dá se jistě zpacifikovat: co tak nějakým (jak psával Jiří Šotola) líbezným obročím, jaké přirozeně zavazuje? Copak odjakživa neplatí moudrost o mladých revolucionářích, z nichž jsou pak staří hofráti?
   Nešťastný džin je však už z lahve venku a duch, spiritus flat, ubi vult; pan Just, který nedávno doporučoval studium kořenů slov dejme tomu z latiny, jistě věrným posluchačům své a Honzovy relace přeloží: duch vane si, kam chce. Třeba vůbec ne tam, kam by vanout měl podle názorů pánů Vladimíra a Honzy a podobných nesmiřitelných to obránců svobody v mezích dost drakonických zákonů trhu i režimu tím trhem vydržovaného?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]