Svoboda...
   Jak prostě, jednoduše a samozřejmě to zní!
   A přece nic nechybělo lidem na tomto světě tolik jako právě svoboda. To slovo znělo vždy nadmíru vznešeně a velkolepě, hořelo nad zemí jako slunce, jako hvězdy a měsíc, zjevovalo se ve snech, žhnulo v červáncích, celá pokolení usilovala o to, aby svoboda nebyla jen fikcí, ale aby provázela člověka na každém jeho kroku, aby se stala věcí tak pozemsky samozřejmou jako chléb či vzduch, bez nichž nelze žít. Kolik básníků snilo o čase, kdy svobodný člověk bude vzdělávat svobodnou zemi, kolik hrdinů se vydávalo do boje, kolik vědců podstupovalo denně zápas o nové poznání, aby je mohli položit na oltář svobodného lidstva a svobodného světa.
   Maratonský běžec nám doposud připomíná slavné vítězství malého aténského vojenského oddílu vedeného Miltiadem nad perskými vojsky, když Sparťané nedorazili na místo včas a Atéňané byli nuceni bojovat sami za svobodu své vlasti. Radostnou zvěst o výsledku boje přinesl do Atén posel Diomedón, který musel uběhnout 42 kilometrů a 200 metrů, aby mohl zvolat ono proslulé NENIKÉKAMEN - ZVÍTĚZILI JSME! a padnout mrtev na půdu zachráněné vlasti. Doposud se lidé zastavují u památníku u Thermopyl, kde odpočívají tři stovky Sparťanů i jejich král Leonidas, kteří tu padli do posledního muže. Jejich hrdinství připomíná hrdý nápis: »Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.«
   Neboť hodni paměti a věčné slávy jsou ti, kdo zasvětili svůj život boji za svobodu lidstva, kdo padli při její obraně a její svobody.
   V první řadě vždy šli básníci.
   Brazilský CASTRO ALVES (1847-1871), mladičký, skoro ještě chlapec, zpívá své velkolepé básně, v nichž naříkají otroci a celé zástupy sní o budoucnosti, kdy už nikomu svoboda upírána nebude:
   Vidím svobodnou zemi...
   jako novou Magdalenu,
   jak omývá si čelo v něžném vánku u pramenů...
   Zemřel mlád asi jako náš Jiří Wolker, ale jeho verše zná každý Brazilec. Jorge Amado o něm napsal román příznačně nazvaný BÁSNÍK SVOBODY.
   Vidím mladého Byrona a Shelleyho. Byron zemřel ve chvíli, kdy přicházel na pomoc Řekům bojujícím za svobodu proti Turkům. Bylo mu teprve 36 let.
   A vedle něj kráčí jeho přítel P. B. Shelley (1792-1822), básník obdivující Prométhea, neboť se dokázal postavit proti bohům, aby pomohl lidem na zemi.
   Slyším hlas velkého ruského básníka A. S. Puškina - zpívá svoji slavnou ódu o Volnosti, vždy psal to slovo s velkým písmenem na začátku. Zahynul v souboji, jehož skutečné pozadí odhalil mladičký Lermontov, aby nakonec sám nastavil hruď vražedné pistoli a zemřel s prostřeleným srdcem ve chvíli, kdy se nad zemí rozpoutala letní bouře.
   Dlouhá je řada těch, kdo zasvětili svůj život svobodě a když bylo třeba, neváhali obětovat vlastní život. Ten boj není ještě dobojován. Stále ještě jsou místa na zeměkouli, kde jsou lidem upírána jejich základní lidská práva, stále se ještě vedou války, stále je ještě někomu upíráno právo na svobodný život a na svobodný zpěv.
   I když už není třeba krásně umírat, jak to člověka naučily staré doby. Spíše bychom se měli učit krásně žít, jak napsal F. X. Šalda.
   Svoboda...
   Zní to prostě a jednoduše.
   Jenomže svoboda nám nikdy nepadá z nebe jako dar. Je třeba o ni bojovat a nezapomínat na ty, co šli před námi. Zaslouží si naši úctu a věčnou paměť.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]