Největší čtenáři na světě
   Největší čtenáři na světě – takhle se psávalo o občanech SSSR. A kdože to psal? Ano, my sami jsme to psali a my sami jsme tomu i věřili. A je dost možné, že jsme ani nebyli daleko od pravdy.
   A dneska jsme my, občané Ruska, největšími psavci. Vždyť například jenom na internetových stránkách PROZA.RU je zaregistrováno 46 600 autorů a 427 590 jejich děl. A na STIHI.RU ještě 140 860 autorů a 3 866 250 jejich děl. Dohromady tedy 187 460 autorů.
   Z čehož činím závěr, že stejně jako v minulosti jsme opět největšími čtenáři na světě. Jelikož přece dále čteme sami sebe. A nyní dokonce i sami sebe publikujeme: zaplať peníze a vydej si knížku v libovolném nákladu, nahoře s razítkem BESTSELLER.
   Dříve se uvádělo: v roce 1978 vyšla jeho kniha…
   Nyní se uvádí: v roce 2007 vyšla jeho kniha…
   Akorát jestliže tehdy dostával spisovatel za svou knížku honorář, teď si spisovatel platí, aby mu jeho knížku vydali.
   A zde vzniká otázka: kdo je v naší době vlastně spisovatelem? Koho lze v přítomnosti pokládat za spisovatele? Komu náleží titul „spisovatel“?
   Vyskytují se mezi námi velmi talentovaní autoři, kteří napsali skvělá díla, a není jich málo. Ba, je jich hodně. Jejich texty však nejsou „vhodné“. Nejsou masové. Pro vydavatelství tudíž nemá smysl vrhat je do obchodního koloběhu. Pročež tyto tvůrce nikdo ani nepozná.
   Lze napsat všehovšudy jediné dílo – a přesto se stát známým (posmrtně, jak ukazuje praxe). Jenomže takhle to chodívalo pouze v minulosti. Dneska vydavatelé požadují od stejného autora rovnou celou řadu titulů. Jinak by se jim totiž nevyplatilo spouštět onen kolotoč, bez něhož by spisovatel nikdy nevešel ve známost.
   Jistě, existují v současnosti skutečně nadaní, zajímaví literáti. Tisknou je, platí jim honoráře a lidé si jejich knihy kupují. Není pochyb, že tohle jsou opravdu Spisovatelé.
   Jak potom ale označit ty ostatní?
   Navrhovalo se následné řešení: spisovatel je ten, kdo žije z honorářů. Co když se však sláva dostaví až posmrtně? Proto – reálněji – za „spisovatele“ se považuje ten, kdo si trochu přivydělává honoráři, nicméně především žije z toho, co si vypěstuje na zahradním pozemku. Myslím, že se dotyčným říká „počvennici“, stejně jako kdysi stoupencům Dostojevského hnutí sblížení vzdělanců s lidem čili s „půdou“ čili s „počvou“.
   Tak jsem vám to tady všecko pěkně napsal.
   Je teď ze mne spisovatel?

   Křišťálový bažant
   Zavolá si mě primář traumatologického oddělení kliniky, kde pracuji jako ekonom, a povídá: „Zapněte mozky ohledně nových forem zvýšení ziskovosti.“
   O mozcích se vyjádřil samozřejmě v přeneseném smyslu, poněvadž na traumatologii se stává všelicos.
   Zahloubal jsem se. A tu – měsíc před Novým rokem – začaly mi poštou přicházet různé nápovědy.
   Zapnul jsem mozek, jak mi radil šéf, a na stole jsem si rozložil (ale kdeže, mozek ne, neuhodli jste!) reklamní dopisy a prospekty tohoto druhu:
   Úvěrový spolek: „Zatímco vy spíte, vaše peníze pracují za vás!“
   Restaurace: „Šťastná doba: od 16 do 18 hodin jsou ceny o 50 % nižší!“
   Vida, pomyslel jsem si, našel jsem východisko! A už píšu: Lékařské centrum nabízí:
   Nová metodika léčení bezděčného nočního pomočování: Zatímco vy spíte, vaše ledviny pracují za vás!
   Kuponová knížka na traumatologické služby. Každé další ošetření vás přijde o 10 % laciněji.
   Léčení každé třetí otevřené zlomeniny zdarma!
   Při hospitalizaci delší než 20 dní obdrží pacient od kliniky jako dárek na památku křišťálového bažanta.
   Při platbě předem slevy na léčení úrazu:
   - platba do 30 dnů před úrazem – sleva 50 %;
   - do 20 dnů – 40 %;
   - do 10 dnů – 20 %.
   Pacienti, kteří zaplatí za léčbu až poté, co je postihl úraz, nemají právo na slevu.
   Na skupinové úrazy sleva 25 %!!!
   Rodinné slevy na zlomeniny: 50 %!!!
   Sezónní slevy: od 1. června do 30. srpna 50% sleva na léčení sjezdařských zlomenin a vykloubenin!
   Sezónní slevy na zranění utrpěná v důsledku plachtění na windsurfingu: v lednu sleva 50 %!!!
   Šťastná doba: na otevřené zlomeniny utrpěné od 15 do 18 hodin – sleva 50 %!!!
   Pro starobní důchodce slevy na léčení zranění utrpěných při seskocích s padákem!
   Svěrací kazajky z čisté bavlny. Kupte dvě – a získáte třetí zdarma!
   Prodáváme sádru a dlahy pro sjezdaře ve vánočním dárkovém balení.
   (Poznámka: JE ZAKÁZÁNO přinášet si a používat sádru zakoupenou jinde. Osoby, které poruší tuto podmínku, budou vyvedeny z kliniky a jejich slevy budou anulovány.)
   A nyní to nejpříjemnější!
   Při každém druhém ošetření vám uděláme bezplatně klystýr.
   Vždyť vy za to stojíte!

   Opět mužem
   „Opět naplno mužem!“ – reklamní slogan na balení léku PROSTAMOL.
   První rande! – Okamžitě se mi na ní líbilo vše a na sto procent.
   Chystám se na druhou schůzku. Musím patřičně zapůsobit.
   Dobře, že teď je to nejenom snadné, ale dokonce náramně snadné. Nakoupil jsem si v parfumérii všecičko možné. Vždyť já za to stojím, pomyslel jsem si.
   Oholil jsem se strojkem se dvěma čepelkami: první holí, druhá brousí. Vyholuje o 12 procent lépe.
   Potom jsem si namazal pleť kolem očí krémem a odstranil jsem si 18 procent vrásek. Nato jsem aplikoval obličejový krém a pokožka se mi na celý den vyhladila o 21 procent. Umyl jsem si hlavu novým šamponem s přídavkem kůry baobabu, díky čemuž se mé vlasy staly zdravějšími a lesklejšími o 34 procent a jejich lámavost se snížila o 16 procent.
   Vyčistil jsem si zuby pastou s přísadou Imudonu a zuby se staly bělejšími o 19,3 procenta.
   Pro dobrou náladu jsem si naordinoval Chichotalon – působí devět hodin, pokud nejíte tučné. A pro obratnost rozumu jsem si dal Intelektol – působí šest hodin, pokud nepožijete hodně alkoholu.
   Vzal jsem si Prostamol, a díky jeho účinku na prostatu, jenž byl potvrzen klinickými zkouškami Massachusettského urologického institutu, jsem se stal opět mužem.
   Prozatím na 67 procent.

   Uši ve formalinu
    „Ty vaše uši zabavila policie!“
   Pomocnice v domácnosti, která otevírala dveře Stanislavu Nikiforoviči, byla zjevně rozrušená a hřála se v ohnisku událostí.
   „Jaká zas policie?“ rozčílil se profesor.
   „No jaká, jaká, však to znáte: přišel okrskář se dvouma ouředníma svědkama. A povídá: Kde schováváte ty uši? Vydáte nám je sami, nebo je budem muset hledat?
   Pochopitelně jsem jim odpověděla, že sice jako perestrojka neperestrojka, ale tak daleko jsme to ještě nedopracovali, abysme jedli uši. Plíčky, slezinu, různý vnitřnosti, to prosím vařím. Akorát slušný maso dneska člověk nesežene. – Tak fajn, reagoval ten policajt, najdu si to sám. A šel rovnou k šifonéru, jako by už předem věděl! Že jste vůbec hostům o těch uších vykládal, Stanislave Nikiforoviči. – Pak mě ještě donutili, abych se společně se dvouma ouředníma svědkama podepsala ohledně těch dvou třílitrovejch zavařovaček s ušima.“
   „Říkáte okrskář?“ zamračil se profesor. „A svoje příjmení vám sdělil?“
   „Představil se mi nezřetelně, tak nějak jako Bouchanov nebo Mlátilov.“
   Profesor si vztekle narazil čepici a odebral se na oddělení.
   „To je dobře, Stanislave Nikiforoviči, že jste přišel sám, zrovinka už jsem začal sepisovat předvolání. Takže to teď můžu zformulovat jako dobrovolné přiznání,“ usoudil policejní kapitán Vozembouchov. „Bezpochyby si uvědomujete, že ne každý si doma schovává uši v třílitrových sklenicích, že ano.“
   „Ty uši, soudruhu Vozembouchove…“
   „Pane Vozembouchove.“
   „Budiž, pane Vozembouchove. Ty uši jsou legálního původu a já jsem je zachránil před zničením!“
   „Jakékoliv části lidského těla jsou od narození legálního původu, ovšem tady se jedná o uřezané uši. Opakuju – uřezané! Uřezávat někomu uši… Radši si to ani nepředstavuju. Podle našich výpočtů je v obou sklenicích dohromady přibližně 350 uší!“
   „Ano, skoro přesně. Je tam 368 uší. Ale jako doktor lékařských věd vám oznamuji, že se jedná o vědecký majetek!“
   „Jenže my, Stanislave Nikiforoviči, momentálně hledáme maniaka, který svým obětem odřezává uši!“ odsekl kapitán. „A proto si musíme udělat jasný obrázek o původu těch vašich, s prominutím, masových konzerv domácí výroby!“
   „Co se týče maniaků, pane vyšetřovateli, máte v lecčems pravdu. Uši odpradávna přitahují pozornost lidstva. Ještě v 17. století se v Rusku nařizovalo uříznout uši kuřákům, jež byli čtyřikrát usvědčeni, že ukrývají tabák. Mnohem později američtí výsadkáři pro zastrašení Vietnamců nosívali náhrdelníky z uřezaných uší. A dneska v Iráku existuje minimálně 1 600 lidí, kteří jsou podle zákona potrestáni useknutím pravého ucha za politické zločiny, dezertérství nebo veřejné neuctivé výroky o vládě. Kromě toho…“
   „Tohle všecko je snad celkem zajímavé, avšak leda pro historiky,“ odbyl kapitán přednášejícího. „Jenže já musím vědět, co za uši jste to uchovával ve dvou třílitrových lahvích.“
   Profesor si narovnal sešoupnuté brýle:
   „Abyste tomu rozuměl – jako doktora lékařských věd mě odedávna zajímal vztah mezi formou ucha a psychofyziologickými vlastnostmi osobnosti. Jednoduše řečeno, podle velikosti a tvaru ušního boltce lze určit charakter, a dokonce i intelekt člověka. Hned jak jsem vstoupil k vám do kanceláře, pozorně jsem si prohlédl vaše uši.“
   „A copak jste na nich uviděl?“ zavětřil Vozembouchov. „Snad povýšení ve službě, zlepšení životních podmínek nebo datum mé smrti?“
   „Nespěchejte na mne. Stran vaší služby vám nic neodhalím, nicméně zrovna průměrnou délku vašeho života stanovit mohu. A nadto mohu předem vyjmenovat rovněž choroby, které vám hrozí ve stáří.
   Takže, například, vy máte velké uši, což je příznak dlouhého života a vznětlivosti. A masitý lalůček předurčuje k bohatství. – Možná změníte zaměstnání. Mimoto jste sebevědomý. Nicméně jestliže je lalůček přirostlý ke tváři, stejně jako u vás, je to špatné. Zato volně visící dlouhý lalůček svědčí o intelektu a duševní síle.
   Malé uši vypovídají o lehkomyslnosti, vitální povaze, bystrém, leč povrchním rozumu. Ušatost signalizuje člověka vnímavého, který pronikavě odhadne náladu společníka, což by se vám jakožto vyšetřovateli hodilo.“
   Velkouchý kapitán si odkašlal, buď ze zmatenosti, nebo z rozpaků.
   „Zkoumání uší jsem zasvětil celý svůj život,“ pronesl profesor procítěně. „Dokonce jsem vypracoval počítačový program, jenž umožňuje na základě trojrozměrného zobrazení ucha s vysokou pravděpodobností určit psychofyziologické vlastnosti osobnosti, předpovědět délku života, chronické nemoci, které člověku hrozí, a mnoho jiného. A ty uši uložené v lahvích s formalinem představují vědeckou sbírku tvarových typů ušních boltců. Sbírku, jež byla shromažďována po celá desetiletí!“
   „Potom proč to opatrujete ve svém bytě, a ne ve vědeckém ústavu? Vy byste si snad umístil do příborníku anatomické divadlo a pobočku márnice,“ odfrkl Vozembouchov.
   „Když to už je taková smutná historie,“ vzdychl badatel. „A přitom úplně obyčejná. V průběhu tak zvané perestrojky byl náš ústav kvůli nedostatku financí zlikvidován. Každý si odvlekl domů, co mohl. A mně, naštěstí, připadly uši.“
   „Doufám, že na ty uši máte doklady? Takže kdopak, jakpak a komupak je uřezal?“
   „Samozřejmě byly uříznuty nebožtíkům se souhlasem příbuzných, a to za pevně stanovenou odměnu,“ kvapně přikývl profesor.
   Bídně placený kapitán Vozembouchov se jen stěží udržel, aby se nezeptal, na kolik přišlo typické ucho.
   „Nicméně ty doklady nemám,“ skončil učenec. „Myslím, že jsou v archívu ústavu.“
   „Tak to je škoda. Bez dokumentů nemohu věc uzavřít. Pojďme k náčelníkovi, ať se rozhodne, jak s vámi naložit.“
   „Ještě k náčelníkovi?“ povzdychl si profesor, předpokládaje, že bude nucen zopakovat přednášku.
   „K majoru Bezuchovovi.“
   „Legrační,“ pousmál se profesor křivě.
   „Jak pro koho,“ opáčil suše kapitán.
   Majorovi evidentně do smíchu nebylo. Policejní major Bezuchov ležel hrudníkem na svém pracovním stole a smutně zkoumal vlastní odraz na antracitové hladině vypnutého monitoru počítače. Odraz vyhlížel hrdinsky: majorovu hlavu zdobila šišatá čepička z bílých obinadel.
   „Soudruhu majore,“ zakašlal na prahu kapitán Vozembouchov, „tadyhle jsem vám přivedl profesora medicíny.“
   „Profesora právě potřebuju,“ ožil major, „hlavně ušaře! – Představte si, nikdy jsem nedal na numerologii, na různé ty kabalistické výklady jmen… A najednou mi gangsterská kulka škrtla o skráň a ustřelila mi ucho! Po tomhle aby našinec neuvěřil ve rčení »omen – nomen«!“
   S nadějí pohlédl na profesora a zeptal se:
   „Doktore, řekněte… Existuje způsob, jak člověku přišít ucho od dárce?“

   Přeložila IVANA BLAHUTOVÁ
   Autor je prezidentem Svazu ruskojazyčných spisovatelů v České republice

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]