Když si čtenářka chtivá romance a snění koupí příběh loňského léta MÚZA, knížku se svůdně růžovými deskami a s obrázkem sličné zrzky po boku ztepilého koně a reklamním poutačem Dívky v sedle (nakl. Erika, Praha 2003, obal Michal Houba), může si slibovat, že ji Marcella Marboe přenese po způsobu sešitových edic s růžovými obálkami do sladkého světa lepších lidí, vyšší společnosti a přepychu, zábav a starostí jen hedvábných. I jména postav jsou přec in: Boby, Džejn, Džordž, Pamela (nepřimykají se snad k exotickému jménu autorčinu), ba i název dějiště Panský dvůr je výmluvný, navíc na zadní desce se lze dočíst, že běží o hluboce dojímavý příběh o lásce, v němž hrají svou roli velké city, velké vášně i velké peníze a že hrdinka dostává od svého milého k šestnáctým narozeninám nádhernou arabskou klisnu. Lze si představit uvnitř co jiného než prvotřídní kýč?
Jenže už na prvních stránkách se z Bobyho vyklube normální venkovský kluk Josef Krahulík, který jen chce být tvrďák, ale nerozdupe ani myší hnízdo, z Džordže nakonec pracovitý haur, který si chvilku zahrál na boháče a rozházel, na co roky dřel, protože chtěl zaimponovat Džejn, schopné podstoupit cokoli, neboť už nikdy, nikdy nechce být chudá a dopadnout jako máma, s níž chlapi zametli a kumšt ji neuživí, takže by se ráda stala top modelkou a v šestnácti se tahá s milionářským pitomečkem, který maká na kurtech a na rotopedu, protože šilhá po tenisové slávě, ale plete si popularitu a populaci a jako všichni ze světa arogantních zbohatlíků a jejich satelitů (mezi nimiž krásně vykresleny figury z místní univerzity) se stále jen předvádí.
A kdo nepřeskočí prolog, ví hned, na čem je: Andulka, blíženka Madlénky z příběhu o koni zlatohřívákovi a ovšem též autorky, upozorňuje Bobana, který by se rád stal slavným spisovatelem, že píše-li o obyčejné klukovské duši a o tom, jak je lidská důstojnost zadupávána mravně zkaženou svobodou, je blázen: Lidi dneska čtou akorát tak krváky nebo slaďáky nebo porno, nanejvejš ještě o tom, jak někoho mučili v koncentráku. Marcella Marboe je ten blázen: to její kniha ví o lidech vyhořelejch chamtivosti, které kromě peněz spojuje jediná věc: bezohlednost; to její kniha se přece vzpírá Řádu, podle kterého ve smrti jedněch spočívá v smrti druhých, v neštěstí někoho štěstí jinýho a bohatství jedněch znamená bídu druhejch.
Tomu světu, jehož normy, cynismus a pseudoideály přijaly Džejn a Lucka za své, přesvědčeny, že dneska je život jen o prachách a hodní a obětaví jsou jen obyčejní blbci, a ačkoli s neobyčejnejma sobeckejma chytrákama se zas těžko žije, s prachama se žije docela fajn, tomu faktu, že když se boháč dostane do problémů, jde za právníky, neboť může mnoho nabídnout, kdežto když se dostane do problémů chudák, jde do kriminálu, nemůže ovšem dát literatura mat. Ale může, a to je možnost i odvaha každé tvorby, která se nezpronevěřila svému poslání, a je to smělost a umění Marcelly Marboe a její Múzy, ohlásit šach, šach mediálně šalbě, šálení a šílení doby, šach červeným i růžovým a duhovým knihovnám a seriálům, ale také vznešeněji se tvářícím opusům.
Svým postřehem, vtipem, prostořekostí a nepoddajností mládí je drží v šachu, a to není málo.
Marcella Marboe umí ocejchovat aroganci, nelidskost panující moci, její podlý alibismus, její drzost mít úplně všecko, ale nenést žádnou odpovědnost. Síla Múzy Marcelly Marboe je v přesném vystižení tlaku, který deformuje duši dospívajících, v odhalení prázdnoty módního jazyka. Marboe nádherně paroduje (ve scéně narozeninových oslav šestnáctky Džejn) zpupně vyzývavé televizní i časopisecké referování o životě v žitě, aniž jí stojí protagonistka zmíněné zpupnosti za jmenovitou narážku, jakou je v seknutí do vysokoškolských vod už smyslujevné jméno Mgr. Jarda Fríman, ale Marboe má odvahu napadnout i falešně objektivní televizi, s jejímiž redaktory to tak umí koulet všemocný zbohatlík (anebo je snad královsky nesponzoroval za té jejich stávky?), ba i oslavované a dekorované majstrštyky jako Kolja, Obecná škola, Pelíšky, Šakalí léta - tu sladkou zábavu plnou přiblble laskavý ironie, omlouvající lidskou zlobu, hloupost, chamtivost a jiný ubohosti. Takto tvrdě nepojmenovává ovšem sama autorka, ale mládí, které je jako každé správné mládí citlivé na každé šálení a frázi a bouří se proti nim. Na pitomé seriály si troufnou i hlásné trouby režimu; Marboe se nebojí postavit i domněle vyšší obhajobě dobového cynismu, nasadivšího si rozveselující masku. Když Džordž, pro Džejn Džidži, žasne nad strašně sobeckým krédem dívky, kterou miluje, smutně se ptá: Takže si taky myslíš, že je lepší bejt bohatej a zdravej než chudej a nemocnej, viď?
Je to příběh rozčarování z dnešních mladých lidí, z arogantních Pavlů, z usilovně bezcitných Džejn a Pamel? Ani náhodou. Boby a Džordž už procitají a tak úplně není lidskost a schopnost lásky zadupána ani v Džejn-Janě. Příběh sic nekončí happyendem ve smyslu vítězství koneckonců zdravé nezkaženosti nad spotřební zběsilostí (to by byl konec nejhorší), Džejn odjíždí se zazobancem a obrovskými písmeny v lístku na rozloučenou varuje chudáka, aby se jí nikdy už neopovažoval ničit život, Džejn, ale úplně dole v růžku se droboulinkým dovětkem přizná Tvá Jana, že Jirku miluje jak nikdy nikoho. Je to smutné? Jistě. Ale je v tom i jiskřička naděje, nepatrná pro ni, nezanedbatelná pro mladé čtenáře. O něž jde.
Múzou Marcelly Marboe se rozvíjí a zatím vrcholí významná tradice české prózy energické obrany dětství a dospívání před světem sobectví a společenské přetvářky a chtivosti, dneska vystupňované k maximu; je to novela z rodu slavného Dona Pedra... Boženy Benešové a rozkošné knížky Ludmily Romportlové Radši na lvy. A vyniká jako obě zmíněná díla suverénním humorem. Mocí peněz nadutý Pavel se vypíná, že se nepotřebuje klanět nikde a nikomu, a vzápětí se praští o nízké futro staré chalupy, jak si za svou nabubřelost zaslouží.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)