»Formování génia« je podtitul knihy Patricie Fary, jinak přednášející dějiny a filozofie vědy právě na učilišti, jehož absolventem Isaac Newton (1642-1727) kdysi byl - na univerzitě v Cambridge. Sama vystudovala na Oxfordu a už má za sebou rozsáhlou popularizátorskou i odbornou práci. Kniha sama se jmenuje prostě NEWTON (2004, s. 334, přeložil Vladimír Marek).
Autorka se ani tolik nezabývá Newtonovým životopisem, ani rozbory jeho děl, věnuje se však daleko víc osudu jeho díla a dalším souvislostem, jako bylo třeba jeho místo v dějinách fyziky. Snad mnohé čtenáře překvapí již fakt, že sám Newton, jehož zásluhou je vytvoření nového obrazu světa, byl velmi dlouho zaměstnán v královské mincovně, kde velmi intenzivně pátral po padělatelích mincí, některé z nich přivedl až na šibenici, vymáhal výpovědi od stovek svědků, najímal špehy, aby pronikali do sítí podsvětí a odměňoval informátory, kteří si zachraňovali krk udáváním přátel. Překvapí možná i to, že zastával a obhajoval podivné názory, jako byl třeba Nabúkadnesarův sen o soše ze čtyř kovů, kterým prý tento starověký despota předvídal po sobě jdoucí monarchie - Babylón, Persii, Řecko a Řím. Propátrával také biblické Ezechielovo určení rozměrů Šalamounova chrámu a spoléhal se na Janova zjevení, stejně tak jako věřil i rozmnožovacímu mechanismu kobylek při datování historických událostí římského impéria atd. Autorka nezamlčuje ani jiné Newtonovy nedůslednosti, snaží se opravovat některé vžité omyly, zmiňuje se o jeho nepřátelích až kriticích, jako byli Descartes, Leibnitz, Euler a zejména Berkeley - tady si mnozí snad vzpomenou na kritiku tohoto irského biskupa a filozofa, obsaženou v Leninově Materialismu a empiriokriticismu.
Přes všechny možné výhrady k Newtonovi má tento učenec pevné místo v dějinách vědy a myšlení. Je pozoruhodné, že se nezabýval jen fyzikou, ale jeho zaměření bylo daleko širší: je to zřejmé již z toho, že sám génius vyšel z dobově tradované aristotelské vědy, která již byla zjevně přežitkem, jak prokazoval Francis Bacon. Newton odhadl sílu moderní vědy a filozofie a vydal se cestou experimentování a zobecňování. Občas údajně neváhal ani s překrucováním důkazů, jeho stanoviska však vedla k závažným důsledkům v oblasti teologie a vědeckých souvislostí. To se týkalo především teorie přitažlivosti, kde se střetával zejména s Berkeleyem. Ne u každého našel Newton porozumění a pochopení, vyvíjel se však jako »bůh rozumu«, stával se hrdinou, symbolizujícím stabilitu a racionální pokrok. Na více stránkách této knihy najdeme charakteristickou zmínku o proslulé historce s jablkem. Génius tu přerůstal do mýtů: autorka ví, že mnoho lidí o Newtonovi matně zná jen tuto historku, která vychází z jeho nahodilého poznání, jak jablko padá ze stromu. Gravitaci podlehnuvší plod prý přivedl Newtona na celou jeho fyzikální koncepci, takže většina i dnešních školáků Newtona spojuje hlavně s padajícím jablkem. Avšak toto Newtonovo padající jablíčko se stalo přímo symbolem vědeckého úspěchu a setkáváme se s ním i na pomíjivých předmětech, jako jsou četné karikatury, poštovní známky, vzory na tapetách a reklamních materiálech. Prý díky ochranné cloně a silnému héliovému světlu přežil štěp z Woolthorpu nepřízeň klimatu a když na něm dozrávala dvě jablka, putovali sem lidé až z Bombaje vzdálené tisíce kilometrů (s. 186). K tomu je třeba ještě dodat zmínku o Newtonovu mládí: Newtonův dům ve Woolsthorpu je asi 11 km vzdálen od malého lincolnshirského města, kde Newton chodil do školy a kde se právě omylem připomínalo i výročí jeho narození. Tato záměna se prý nevyhnula ani jednomu z jeho následovníků, Albertu Einsteinovi, který se sám pokládal za Newtonova dědice a v r. 1927 poslal pozdravný dopis do Granthamu, místa školní docházky Isaaca Newtona, zde shromážděným vědcům. Zde se podle autorky již dávno začal projevovat rozdíl mezi uctíváním Newtona jako místního hrdiny a národního velikána. Autorka knihy však ani na dalších stránkách nezapomíná připomínat, že Newtona stíhalo i osočování pro jeho charakterové vady. Spor o získání jeho majetku byl něčím, čeho si všímal dokonce i francouzský osvícenec Voltaire. (Týkalo se to Newtonovy přízně k »fešné neteři«.)
Isaac Newton nepochybně žil v době, kdy se měnil poměr mezi aristokratickým způsobem poznávání světa a nastupující demokratizací vědy. Newtonovo dílo se nevyhnulo ani střetu mezi společenskými třídami. To si uvědomuje autorka, která napsala (s. 213) slova, jež stojí za ocitování: »Poněvadž k účasti na národním projektu zvelebení země byli vybíráni muži z méně privilegovaných venkovských vrstev, zdálo se, že věda již nebude výlučnou doménou těch, kdo se vzdělávali v Oxfordu nebo Cambridgi«. A sám Newton v tomto procesu stojí na rozmezí. Newton byl však učenec, jehož dílo provokovalo a podněcovalo až do dnešní doby. Sama autorka má na mysli i »slavné období viktoriánské morálky«, kdy záblesk Newtonovy intuice pod jabloní byl v rozporu s viktoriánským důrazem na píli a přičinlivost. Newton byl ale i v této době řazen mezi britské velikány, kteří získali slávu a bohatství díky osobní iniciativě, nezištnosti a především tvrdou prací (podtrženo autorkou). Newton jako hluboce věřící muž, jehož přičinlivost byla spjata s náboženskou kázní, byl tak všestrannou a rozporuplnou osobností, že provokoval i odlišné náboženské výklady. A právě v tomto bodě se mohli přívrženci různých náboženství v interpretacích Newtona lišit. Evangelíci například zdůrazňují hodnotu jeho individuálního snažení. Newton se stával nejen vůdčí intelektuální postavou, ale také morálním člověkem, »dobrým člověkem, stejně jako dobrým filozofem« (s. 217). Literatura o něm je velmi rozsáhlá, což autorka výběrově ukazuje i v zařazených poznámkách a v bibliografii, které představují dosti podstatnou část knihy.
Autor: Josef Bílek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)