"Dobrý člověk se nikdy nenaučí lsti umění a proto se nikdy nestane velkým umělcem".
Czeslaw Milosz v dopise Anně Swirszczynské
Nedůstojný spor se v Polsku rozhořel o místo uložení tělesných ostatků básníka Czeslawa Milosze, který zemřel v srpnu v požehnaném věku 93 let.
Hádka trvala celý týden a do poslední chvíle nebylo jasné, kam bude Milosz pochován. Vášnivá pře se vedla o to, zda nositel Nobelovy ceny za literaturu může spočinout v "kryptě zasloužilých" Na Skalce v Krakově.
Takový záměr rozhodně podporovali významní polští umělci, např. další nositelka Nobelovy ceny za literaturu Czeslawa Szymborská a majitel filmového Oscara Andrzej Wajda, ale také bývalý polský disident a pozdější prezident Lech Walesa, nositel Nobelovy ceny za mír, který proslul výrokem, že v životě nedočetl ani jednu knihu.
S ostrým protestem proti tomu vystoupila skupina nacionálních katolíků, která Milosze posmrtně obvinila z údajně celoživotních antipolských postojů. Tisková tribuna katolických národovců (Náš Deník) se snížila ke zveřejnění hanobícího nekrologu a spisovateli in memoriam vymáchala hlavu v pomyjích. Prý zprvu otevřeně a později skrytě sympatizoval s komunismem, přál si, aby Polsko vstoupilo do svazku SSSR jako 17. sovětská republika a bránil tisku bible v polštině.
Vřava vyvrcholila ustanovením občanské iniciativy, která se nazvala Společensko-vlastenecký výbor proti profanaci národního panteonu. Hysteričtí bojůvkáři ve dne v noci drželi hlídku u brány kláštera řádu Paulinů v Krakově, pod něhož krypta spadá, aby pohřbu do ní zabránili. Převor kláštera nakonec svolil Milosze v kryptě pochovat a tak rakev s jeho tělesnými pozůstatky byla přece jen uložena po boku velkých polských spisovatelů Jana Dlugosze, Stanislawa Wyspianského a Karola Szymanowského.
Na tom však boje ještě neskončily. Začal spor o náhrobek. Krakovská radnice prohlásila, že zaplatí pomník, pokud bude vytesán z polského kamene polským kameníkem. Básníkova neteř však kontrovala, že rodina si přeje kámen z USA, protože tam Milosz v emigraci žil, a díla se rádi ujmou američtí sochaři...
Připisovat Miloszovi komunistický světový názor je trefa hodně mimo terč. Básník narozený na Litvě se postavil proti lidové moci a brzy po 2. světové válce emigroval z diplomatického postu v západní Evropě. Milosz byl chápán jako disident, ve své vlasti vycházel pouze v samizdatu a jeho poezie se netiskla v žádné socialistické zemi. Navzdory tomu, že nepochybně byl velkým básníkem, rozhodnutí výboru pro udělování Nobelovy cenu za literaturu v roce 1980 se nepokrytě považovalo za výrok také politický. Západ, obdobně jako v jiných případech, tím vrážel klín do oficiální a státem uznávané kultury.
Hovořit o kritickém vztahu Milosze ke katolické církvi je však na místě. Podle vlastních slov svou tvorbou usiloval o vnitřně jednolitý vývoj člověka, v jehož harmonickém nitru pravda poznání splyne s pravdou víry. Byl však skeptický, zda takový ideál je možný, přiznával, že i jemu se tak vznešený cíl jeví jako utopie.
Konflikt mezi vědou a náboženstvím, na který upozornil již Koperník, Milosz považoval za "naprosto fundamentální". Často psal o pokračujícím rozpadu náboženských vizí a navzdory tomu, že v básni Traktát teologický sám sebe zpodobnil jako klečícího u nohou Panny Marie v Lurdech, vnímal současnou krizi křesťanství a viděl, jak silně se všechna náboženství pod "údery" přírodních věd otřásají v základech. Podle polských literárních kritiků Milosz tím šel ve stopách Mickiewicze a Dostojevského.
Autor: Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)