Pochybná tvrzení některých renegátů informatiky, že současný svět potřebuje všechno, jenom ne další informace, energicky odmítla nová ministryně informatiky České republiky nezištným sdělením dalších informací. Osmatřicetiletá Dana Bérová, která není členkou žádné politické strany, hraje golf, má šest koní a po večerech ráda běhá, odpověděla na otázky našeho reportéra Staré vojny Dnes. Jak se přihodí, že se novou ministryní stane žena, které je teprve osmatřicet a není v žádné politické straně?, chtěl vědět náš reportér, v záloze další rafinované otázky po vzdělání, předpokladech a odpovědnosti a samozřejmě taky, jestli u konkursního řízení nebyla tlačenice. Na ně naštěstí nedošlo, neboť informace ministryně informatiky byly věrohodné a vyčerpávající.
Jednoho dne mi zavolal předseda Unie svobody Pavel Němec a zeptal se mě, jestli bych měla zájem dělat ministryni informatiky. Kývla jsem mu docela rychle...
Nesmírně přesvědčivě vyznělo defilé dalších osobností, které ovlivnily život paní ministryně. Vedle ministra spravedlnosti je připomenut především kníže Schwarzenberg. Výjimečný člověk, okolnostmi donucený k restituci majetku, na jehož správu neměl čas, neboť jako kancléř bývalého prezidenta Václava Havla musel bdít nad tím, aby láska zvítězila nad nenávistí a pravda nad lží. Když se Daně Bérové podařilo knížecí majetek zmapovat a začal normální provoz... potkala na jednom večírku režiséra Honzu Hřebejka a zakotvila v České televizi.
Není divu, že tato informace svedla našeho reportéra Staré vojny Dnes ke konstatování, že má Dana Bérová štěstí na lidi, s nimiž pracuje.
Je to tak, vždycky jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří cítili zodpovědnost za to, v jaké zemi žijí... I proto jsem si vybrala muže, který je typický tím, že trpí velkou zodpovědností za to, jak to kolem něj vypadá.
V souvislostí s podnikáním v Nepálu paní ministryně uvedla:
Jednou jsme seděli se Šimonem Pánkem na terase jedné nepálské kavárny a říkali jsme si: Jak to jen zařídit, abychom se sem mohli ještě někdy podívat. V této souvislosti na sebe paní ministryně prozradila, jak se doma seznámila s jedním člověkem, který si otevřel obchůdek se zbožím z Vietnamu. Tomu nabídli věci dovezené z Nepálu ve velkém batohu a on je úspěšně prodal. Tak se zrodila společnost Sanu Babu.
Přinutili jsme rodiče, aby u banky zastavili chalupy, prozrazuje o kus dál paní ministryně, což nahrálo našemu reportérovi Staré vojny Dnes, aby vyjádřil oprávněné obavy, zda nejde v případě firmy o třiceti zaměstnancích a ročním obratu několika milionů korun o střet zájmů.
Nepodnikám, jsem pouze pasivní vlastník, který má v této společnosti padesátiprocentní podíl, vysvětlila Dana Bérová a s těžko přehlédnutelnou ukřivděností doplnila: Jako by bylo něco špatného nebo divného na tom mít nějaký majetek.
Závěrečné postesknutí paní ministryně, že pokud se dvakrát do roka nedostane do Nepálu, trpí abstinenčními příznaky, vyznělo upřímně, stejně jako přání studovat po ukončení kariéry v Americe. Třeba dostanu nějaké stipendium pro odložené státní úředníky středního věku...
Jak jsme správně předpokládali, vyvolal rozhovor s názvem Pro manžela jsem životní výhrou bouřlivou reakci. Do Staré vojny Dnes přišly desítky dopisů, z nichž jsme vylosovali jeden k zveřejnění. Otiskujeme jej v plném znění, i když - jak se oficiálně uvádí - redakce Staré vojny Dnes se s jeho obsahem zcela neztotožňuje...
Vážená paní ministryně, píšu Vám dopis, protože to dneska jde. Ten rozhovor s Vámi v novinách ve mně vyvolal důvěrné souznění, pocit sounáležitosti a příležitost ke konfrontaci. Ne jako dřív, kdy bylo třeba pátrat po identifikaci v knížkách, protože politiky jsme vídali několikrát za rok na tribunách. Víte, moje generace vyrostla na Šmahelové a Rudolfovi, kolikrát jsem měla chuť poděkovat jim, jak dokázali zobrazit... ale netroufla jsem si. Dneska už knížky nikdo nečte; všechno je v televizi a v novinách. Ale vám to na té fotografii moc sluší... osmatřicet a co všechno máte za sebou. Disent... kde jste poznala knížepána... tak mladičká a už jste věděla, kam se postavit. I když psychiatr, kterého jsem navštěvovala ty dva roky, co jsem byla bez práce, tvrdil, že do třiceti má každý co dělat sám se sebou, než aby se věnoval veřejné činnosti jako je politika. Mně je třiapadesát, vypadám na sto třicet, ale pořád na spoustu věcí koukám jako tele na nový vrata... Stejně už přesluhujete, povzbuzuje nás v práci dozor, aby se nám líp snášelo to předkremační období. Jsem jenom vyučená prodavačka, ale nemyslete si, že jsme před listopadem nevěděli, jak náš vedoucí obchoďáku veksluje s valutama, dostal potom medaili, že demontoval totalitu zevnitř a naskočil do toho vlaku, kde špinavé peníze nesmrdí. Ještě dřív než ten, co si užívá na Bahamách a drží tam místo svým kumpánům, kdyby je náhodou prohlásili za zemské škůdce. Aby měli kam zacouvat. Co naděláte, možné je všechno, naše náměstí šestkrát změnilo jméno a jenom vůl by dnešek považoval za definitivu. Tím by šel vlastně proti vývoji... My jsme sice našeho vedoucího nikdy nepráskly, ale zato jsme čas od času dali echo matkám s vícero dětmi, že přijdou banány. Aby nemusely do fronty... Ale tohle dneska považovat za zásluhy...
Ale že se dokážete postarat o šest koní - klobouk dolů. Já si pamatuju, jak kolikrát naši klazani vypili všechno mlíko, takže nezbylo na Micku. To byste nevěřila, jak se dovedla urazit a byla mrzutá... Dneska už jsou kluci dospělí, jeden řídí kamion a drží s ňákou z Dubí. Má uznalého pasáka, takže i něco našetří. Prý z tohohle bordelu vypadnou - rozmlouvejte jim to...Mladší je na podpoře; maturita na průmyslovce a o práci nezavadí. Že je nezaměstnaný můj Ludva... budiž. Bude mu šedesát. Přitom se pořád zvyšuje věk pro odchod do důchodu - když práce není...Tomu nerozumím.
Mladší si zvykl na toulandu a na fotbal se chodí poprat. Tuhle přišel dřív domů a já se zeptám: Kolik? Dvanáct, povídá a ukázal si na šlic s dvanácti stehy nad obočím. Ale drogy nebere, aspoň zatím ne - tím jsem si jistá. Při té příležitosti, jak se vzmáhá mezi mladýma násilí, mi napadá, jestli jste na své rodiče nešli moc zhurta, aby zastavili chalupy. Je to přece jen majetek a taky k němu nějakým způsobem přišli. Třeba zrovna v těch sedmdesátých letech, o kterých prohlásil pan prezident Klaus, že tenkrát už nemohl člověk vůbec, ale vůbec nic dělat. Tak se lidi realizovali na chalupách, když si je pořídili, aby přetrpěli tu totalitu.
Ale víte, co mě nejvíc dojalo, paní ministryně? Když jste se přiznala k těm abstinenčním příznakům, pokud se nedostanete dvakrát do roka do Nepálu. To jsem si pomyslela, že vás musím obejmout - aspoň na dálku. Já totiž nevidět dennodenně náš supermarket, tak to nerozdejchám. Vyhazov z práce v mém věku, to by byl konec... I když vstávat ve čtyři a dělat šestnáctky taky není žádný med. Barevný se určitě mají líp, nedřou jako šrouby, dokonce nemusí dodržovat menstruační kalendář, který si na nás ženských vyžádalo vedení, aby mělo pod kontrolou účelně využívané WC. To nemůžeme tak nechat, popouzela nás Bendová, a že založíme odbory. Ale potom na ni ve skladu spadl karton s fitinkama a místo olwejsek musí užívat týnalejdy, protože se jí zastavil krvetok, ale zase neudrží moč.
Taky je dobře, paní ministryně, že při vás stojí manžel, i když je lobista. Já sice nevím pořádně, co to je, ale asi to manželovi vynáší a ještě má spoustu volného času. To můj Ludva taky vypere a uvaří a ještě vezme dvoukolku a sveze do sběrny starý papír z obchoďáků. Ale pořád pošilhává po pořádné práci, na řadu inzerátů už odpověděl, jenže všechno ztroskotá, když se ho zeptají na věk. Jak řekne, že je pětačtyřicátý ročník, už se neozvou. Přitom má Ludva kvalifikaci na všechno, je vyučený automechanik, dělal ve strojírenských provozech a v malíčku má několik řemesel. Tuhle už si byl skoro jistý flekem v pneuservisu, je zapracovaný, a když mu majitel prozradil, že bokem dávají dohromady veterány, rozzářil se. Majitel, že si ho na místě přezkouší a ukázal na auťák, ať mu Ludva něco poví o značce. A Ludva, že měl první auto picolu, z které přešel na bejbinu. A támhletoho populára dal do kupy skoro na koleně. Prvotřídní kousek, tahle Pragovka, jenom trpí na poruchu převodovek, protože diferenciál je na zadní nápravě. No výborně, jásal majitel, mladíček, který mohl mít tyhle informace z magazínu, a že Ludvovi zavolá. To bylo před půlrokem...
Milá paní ministryně, vám není třeba nic přát. Jste nepochybně dítkem štěstěny. A když se i nadále budete obklopovat schopnými lidmi s velkou odpovědností, určitě zůstane trocha té odpovědnosti i ve vás, takže všechno půjde mílovými kroky vpřed! Vaše Anka Dlaňů ze supermarketu.
Autor: blá
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)