Naučit se jazykově přemýšlet
V 36. čísle Obrysu-Kmene byl otištěn dopis poslaný v dubnu České televizi, který kritizuje pořad o češtině, především díl vysílaný 13. dubna; televize Juliu Petříkovi neodpověděla. Je dobré, že tento dopis uveřejnily Haló noviny. Ve většině bodů jako autor jazykových koutků souhlasím s Petříkem. K některým jeho myšlenkám je třeba poznámek.
Určitě se shodneme v názoru na to, že pořad rádoby zábavný o češtině, moderovaný A. Cibulkou, byl špatný, protože místo kvalifikovaných informací často zesměšňoval chvályhodné úsilí jazykovědců. Zejména trpěl absencí hodnověrných údajů o dějinách češtiny v době starší i nedávno minulé, proto četné informace byly zavádějící až nepravdivé (kdyby bylo víc místa, komentoval bych je). Připsal leckteré poklesky »totalitě«, ač tytéž chyby se dělaly už v 19. století. Nerozlišoval dobře mezi požadavky na přesnost vyjadřování např. odborného a na aktualizaci doprovázenou citově zabarvenými obraty při vyjadřování hovorovém až familiárním. Nevysvětlil, že mnohé zdánlivé nepravidelnosti jsou zdůvodněny historicky, a nezaměřil se na mnohé nechtěné chyby i u vzdělaných lidí, které vyplývají z nedostatečného poučení (to se týká např. některých výrazů s předložkami i předponami s/z). Mnohým skutečnostem, např. správným tvarům číslovek nebo logice psaní velkých písmen ve víceslovných vlastních jménech, bylo třeba věnovat se podrobněji. Místo toho jsme v televizi viděli pošklebky nad snahami odborně fundovaných a povolaných specialistů.
Nemohu však souhlasit s Petříkovým tvrzením, že »jazykoví odborníci přispívají úpadku svévolnými zásahy do kodifikace jazyka, např. v mluvnici přivolením ke stírání rozdílu mezi slovesnými třídami, rozostřováním pravidel pravopisu, připuštěním mnoha výjimek, složitostí, jež nemají opodstatnění (např. psaní s a z) atd.« Nejsou to »jazykoví odborníci«, kteří upravili Pravidla do nynější podoby; jazyk se vyvíjí a udržování povědomí, že něco, co se běžně užívá, je »nespisovné« a »nekodifikované«, není žádoucí. Mám zejména na mysli tvary 3. osoby množného čísla sloves vzoru sázet, kde koncovka -í místo -ejí již natolik pronikla do úzu, že by byla chyba považovat tvary jako oni hází, lidé se vrací, podniky vyrábí za nespisovné (opačně o koncovkách sloves vzoru trpět na -ejí to neplatí; tvary už troubějí na horách jeleni nebo neťukej, naši ještě neležejí, naši ještě nespějí se cítí jako evidentně nespisovné, u některých sloves až legrační, protože v okolí Prahy jich používají právě lidé neškolení). A pokud jde o psaní s/z, určitě se s J. Petříkem shodneme, že obraty jako jezdec spadl z koně místo spadl s koně nejsou vhodné proto, že u některých jmen rozdíl v pojetí »s povrchu dolů« proti »zevnitř ven« je dost podstatný. Jenže jazykovědci nejsou vinni tím, že ve 2. pádě schválili ve všech případech možnost psaní z; chybu dělají korektoři a někteří ti učitelé, kteří si Pravidla přečetli povrchně a nepochopili, že s před jménem v 2. pádě není chyba, nýbrž povolená možnost pro vyjádření speciálního odstínu. Některé speciální případy, např. skutečnost, že do r. 1957 se psalo ztrhnout proti pozdějšímu psaní strhnout, rozebírám v Jazykových koutcích.
Každá změna Pravidel českého pravopisu se připravuje velmi dlouho, zpravidla více desetiletí, a kompetentní lidé velmi důkladně zvažují, co povolit a co (ještě) ne. Např. dosud nejsou dovoleny tvary podmiňovacího způsobu bysem, by jsi, bysme, by jste, třebaže už v 15. století se s nimi občas setkáváme; dosud nejsou spisovné tvary 7. pádů množného čísla na -ama/ema kromě tvarů rukama, nohama, které jsou zbytkem dvojného čísla. Vývoj jazyka je někdy křivolaký; před padesáti lety se zdálo, že slovo nelze zmizí, a ejhle, ono je dnes velmi živé. Dnes se za silně nářeční považují tvary se -šč- za spisovné -šť- jako ščestí, leščit, vypuščený - ale historicky jsou tyto tvary původní a dnes spisovné štěstí, leštit, puštěný je původně »chyba«, která se však ujala tak, že ji dnes za chybu nevnímáme.
Proto nebuďme věštci v otázkách jazykové správnosti. Něco se prosadí i proti vůli odborníků; jen pečujme o to, aby výslovnost byla co nejpečlivější, aby se slangové výrazy nedostaly do oficiálního vyjadřování a aby se vždy rozlišovalo dvojím tvarem, co může mít dvojí význam. Např. napíšeme-li: Pepa Novák řekl, že Honza Černý je vůl, a jeho chování tomu odpovídá, je to něco jiného, než kdybychom čárku za slovem vůl vynechali (v prvním případě »tomu odpovídá« chování Pepy Nováka, v druhém případě chování Honzy Černého dle Pepovy výpovědi). A mám osobní zkušenost, že i v mých článcích v podobných situacích, kde napíši čárku před a, protože její absence dává jiný smysl, tuto čárku korektor z nedbalosti škrtne.
Z toho plyne, že jazykovou osvětu nelze podceňovat a jazykové vyučování by mělo být vedeno snahou, aby žáci pochopili logiku jazykových pravidel. Vyjmenovaná slova s tvrdým y je nutno se učit nazpaměť, ale pochopit, která slova jsou od nich odvozená a která ne (např. že mlynář je od mlýn, ale mlít/melu je slovo zcela jiné, anebo že ližina nepatří k lyžím), to vyžaduje naučit se jazykově přemýšlet.
VLADIMÍR ŠAUR
Autor: Vladimír Šaur
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)