Filmová teoretička a historička Eva Strusková ve své publikaci DODALOVI (Národní filmový archiv a Akademie múzických umění v Praze, 2013) přiblížila osudy a umělecké snahy tří osobností předválečného Československa, které už od poloviny dvacátých let věnovaly značné organizační i tvůrčí úsilí tehdy zcela novému fenoménu – animovanému filmu. Všichni tři se narodili v roce 1900, tedy v roce tolik se hemžícím jmény velkých představitelů české meziválečné avantgardy, včetně jejích hlavních teoretiků.
Trojici tvořili Karel Dodal, talentovaný malíř a kreslíř, scenárista a režisér prvních animovaných (kreslených, ploškových a loutek využívajících) filmů, jeho první žena Hermína Týrlová a jeho nová životní partnerka Irena Dodalová. Původní dvojice spolupracovala ve společnosti Elekta Journal, založené roku 1925, kde se uplatnili i další mladí talentovaní filmaři. Společnost vytvářela české filmové týdeníky, věnovala se také tvorbě vědeckých, osvětových, přírodních, výukových a reklamních snímků, natáčela i hrané filmy.
První animované snímky vznikaly v Dodalově trikovém studiu zpravidla na zakázku a měly reklamní zaměření. Nešlo však o pojetí reklamy, jak ji známe dnes, filmy byly podstatně delší (pěti- až desetiminutové) a měly nesrovnatelně výraznější umělecké ambice – šlo o rozvinutí individuální tvůrčí potence při vyjádření fantazijního či pocitového světa, ale i o uplatnění talentu a řemeslných schopností kreslíře a animátora; reklama byl jakýsi nadprodukt, přídavek – z jiných finančních prostředků nebylo možno tuto tvorbu financovat. Čtenář publikace si to koneckonců může sám ověřit – součástí knihy je DVD, kde jsou k dispozici všechny dosažitelné filmy vzniklé v tomto i dalších obdobích.
Ještě předtím než studio Elekta Journal začátkem třicátých let zaniklo, vytvořili však manželé Dodalovi i několik autorských filmů, jako jsou Zamilovaný vodník či Bimbovo smutné dobrodružství.
Tehdy už sice končí manželství Dodala s Hermínou, ale jejich spolupráce pokračuje i na půdě ateliéru IRE-film, nazvaného podle Dodalovy nové partnerky Ireny, která zde fungovala jako filmová producentka, režisérka i tisková mluvčí. Sám Dodal byl v IRE-filmu výtvarníkem, autorem obrázkových a technických scénářů, měl na starost technické vybavení studia, byl kameramanem i osvětlovačem. A také Hermína v ateliéru pracovala – jako kreslička. Úspěšný vývoj ateliéru, který spolupracoval i s Jaroslavem Ježkem a kde byl poprvé pro film získán tvůrce loutky Hurvínka Josef Skupa, ukončila až německá okupace. Snad nejdůležitějším projektem byla Všudybylova dobrodružství z roku 1936, s úspěchem promítaná na benátském festivalu a známá i v zahraničí. Ve stejné době vznikaly i ambiciózní projekty avantgardního zaměření – mezi nimi proslulý film Fantaisie érotique či abstraktní Myšlenka hledající světlo, předznamenávající válečnou katastrofu.
Nová politická situace po Mnichovu znemožnila Dodalovým další práci doma. Nejprve pokračovali ve svém pařížském studiu, pak Karel Dodal odešel do USA. Manželka, která se vrátila do vlasti vyřešit úřední záležitosti, ho chtěla brzy následovat. Ještě se jí – už za protektorátu – podařilo značně riskantní cestou poslat za manželem kompletní vybavení studia včetně archivu filmů.
Její další cesta však vedla do terezínského ghetta. Toto umělčino těžké období Eva Strusková dokládá mnoha zcela novými či na základě objevených dosud neznámých dokumentů pravdivěji interpretovanými fakty. Představuje Dodalovou jako statečnou, energickou a životaschopnou ženu, která se do historie ghetta zapsala jednak neúnavnou organizací tamního divadelního a společenského života, ale i tvorbou dokumentárního filmu o Terezíně, který nebyl dokončen, ale z něhož se autorce podařilo schovat a zachránit řadu jednotlivých záběrů, které nesloužily nacistickým propagačním cílům, ale jako dokument o skutečném hrůzném životě v koncentráku.
Irena Dodalová, která po válce odešla za manželem do USA, byla pozoruhodnou osobností. Když se ještě ve třicátých letech snažila v tisku propagovat filmovou produkci svého ateliéru, pohybovala se v myšlenkovém světě tehdejší levicové avantgardy – i pro umělkyni je, jak napsala, podstatné „krásné, tajemné, vzrušující pole směrů nových, trikfilm avantgardní, expresionistický, surrealistický, krátce trikfilm čistě umělecký. Ten nepracuje jen s možnostmi skýtanými technikou malíře, nýbrž hledá a nalézá možnosti jiné, neznámé, nový imaginární svět“. V tisku se zamyslela i nad možnostmi filmového tvůrce a připomněla hlavně osobní zkušenost: „A tak, když sledujeme životní dráhu a konečný úspěch takového šest až deset let pilně strádajícího a pracujícího kumštýře v Evropě, zjistíme, že vyrobil sice asi padesát úspěšných propagačních filmů, ale jen asi tři filmy umělecké, takové, jaké chtěl a musel z vnitřní povinnosti vůči sobě vytvořit, a ty že si financoval sám, anebo že je za ně ještě dlužen.“
Škoda, že osud Ireně Dodalové (a zcela totéž platí o Karlu Dodalovi), zejména dlouhý pobyt daleko od vlasti, nedopřál víc možností umělecké seberealizace ani významné společenské uznání, jako se to poštěstilo její někdejší spolupracovnici Hermíně Týrlové či jiným souputníkům z mládí, jako byli Karel Zeman nebo Jiří Trnka. Ti až v podmínkách znárodněného filmu se mohli vymanit z opratí reklamy a zbavit starosti o financování svých ambiciózních tvůrčích projektů, které je pak proslavily v celém světě.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)