Divím se, jsem z toho úplně na větvi, čert mě může vzít, možná jsem z toho perplex. Prostě jsem oněměl údivem, když jsem zaslechl v televizi, jak se lidé studovaní dohadují, zda by se měly děti rodit doma, pod dozorem porodních asistentek, nebo na porodnických sálech v nemocnicích.
   Ale postupně. Já jsem se narodil na Chodsku, ve vesnici Trhanov, kde je dosud zámek neblaze proslulého Lomikara, který si to tak sveřepě vyřídil se svým podaným Janem Sladkým Kozinou. Můj porod měla na starosti moje babička, takto zkoušená porodní asistentka, které se však ze setrvačnosti říkalo stále porodní bába.
   Anna Knoppová pracovala u pana doktora v Klenčí a ten jí jednou oslovil asi takto: Anča, ty jsi hlava otevřená, já tě pošlu do plzeňské nemocnice, kde absolvuješ kurz na porodní báby a budeš mít živnost.
   Z Plzně si přivezla glejt, že kurz absolvovala a také speciální kufřík s nástroji potřebnými pro úspěšné přivádění dětí na svět. Tohle všechno jsem se dozvěděl až později, když mi bylo divné, proč mě lidé chodští oslovují: „Babičáku.“ Ve skutečnosti, protože v těch letech předválečných zněla v tomto kraji libozvučná „bulačina“, ono oslovení znělo: „Nejsi ty Babičákůc?“ „Cák vo to, teta…“ Ale ne, nebudu raději prznit bulačinu, kterou nám zachoval ve svých prózách Jindřich Šimon Baar.
   Protože jsem byl už velký chlapec, vyzpovídal jsem svoji babičku a tak jsem se dozvěděl, za jak těžkých podmínek ženy dříve rodily. K porodu si rodička zavolala nějakou zkušenou maminku, která již měla pár porodů za sebou, nebo porodní bábu, dnes by se řeklo samozvanou nebo lidovou porodní bábu, která neměla žádné nástroje, pouze zkušenosti.
   Moje babička, které bylo tenkrát sotva pětatřicet let, vnesla do porodnictví chodských vesniček pokrok. Získala v kurzu vědomosti, ale i praktickou průpravu. Vyprávěla mi, za jakých těžkých podmínek lidé žili a kolikrát musela z domova přinést umyvadlo, hrnec na svaření vody a nějaký ten hadřík, aby do něho mohla dítě zabalit. A to všechno za vychvalované první republiky.
   U porodu mojí manželky byla také porodní asistentka, ale musela zavolat lékaře, protože rodička měla přirostlé lůžko a bez zákroku lékaře by zemřela.
   Naše tři děti se narodily v porodnicích a u porodů našich pravnoučat již byli v porodnicích i otcové, a u jednoho pravnoučete „asistovala“ moje manželka. A protože prý byla první prababičkou v té porodnici u porodu, odpustili jí povinný poplatek.
   Nikdo nikde už mne nenazve Babičákem. Porodním babičkám je odzvoněno, tak jako je odzvoněno černobílým televizím nebo mašinám na páru. Nebo některým politickým stranám, které si pletou pokrok s prospěchářstvím a tunelováním.

   JIŘÍ KNOPP, Hradec Králové



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)