Doporučuji všem lidem dobré vůle, aby zavítali do knihkupectví, které jsou v jejich blízkosti, a aby se ptali za prvé, co mohou nabídnout z díla Mistra Jan Husa a ze spisů o něm, a za druhé aby projevili zájem o sborník příspěvků z mezinárodní rozpravy o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího tisíciletí, která se konala na papežské Lateránské universitě v Římě 15.-18. prosince 1999, tedy před jedenadvaceti měsíci. Podnikl jsem tuto pouť po knihkupectvích vnitřní Prahy, s negativním výsledkem. Zmíněný sborník měl vyjít jako zvláštní svazek známé ročenky Husitský Tábor, a na toto sdělení jsem uslyšel odpověď, že to je regionální publikace (Vatikán tak byl degradován na úroveň vesnice Chyšky u Milevska), která se ve velkých knihkupectvích uplatňuje jenom nahodile. Uspěl jsem jedině v evangelickém knihkupectví Kalich v Jungmannově ulici na Novém Městě, kde mi byl nabídnut sličný sborníček oficiálních dokumentů z lateránské konference se souborem stanovisek části jejích účastníků, který v redakci Jaroslava Pánka a Miloslava Polívky s názvem Jan Hus ve Vatikánu vydal v roce 2000 Historický ústav Akademie věd České republiky. Ten jsem si už opatřil dříve, takže moje pouť za Mistrem Janem skončila bezvýsledně.
   Mistr Jan se stal obětí římského katolicismu. Proto je oprávněná otázka, jak právě tato provinilá církev se doma stará, aby odčinila, co zavinila. Skoro vůbec se nestará. Editor Jaroslav Eršil hovořil o projektu vydávání Husových spisů, o který se po vzniku ČSAV nedocenitelně zasloužil Zdeněk Nejedlý. Z plánovaných 26 svazků jich vyšlo jenom devět, z toho po státním převratu jenom dva, které byly k edici připraveny už před listopadem 1989, a navíc "v současnosti chybí kvalitní mladí editoři, kteří by se úkolu ujali.". V katolických nakladatelstvích vyšla jenom opravdu výtečná studie Stanislava Sousedíka Učení o eucharistii v díle Mistra Jana Husa (Vyšehrad 1998). Česká křesťanská akademie pořídila druhé vydání Husovy Řeči o míru (1995, první vydání v evangelickém Kalichu 1963), do nějž se předmluvou vetřel paulán František J. Holeček, ze studií na pražské filozofii známý komik a horlivý aktér ve skupině historického šermu. Jinak vůbec nic! Poddaní kardinála Miloslava Vlka se vedeni příkladem svého pana arciknížete starají hlavně o úpění a naříkání. Nejlepší nakonec. V husovském bádání vynikl belgický benediktýn Paul de Vooght, autor spisu Hereze Jana Husa (1. vydání Louvain 1960). Myslíte, že se katolíci postarali o překlad a o vydání mimořádně významného spisu svého mnicha do češtiny? Oto Mádr, který šíří křesťanskou lásku štváčskými slogany o "rudém temnu" (na staletí "černého temna" ovšem už zapomněl), zcela opomenul, že s Vooghtovým spisem seznámil českého čtenáře svobodný myslitel Milan Machovec knížkou Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa? (1962 a 1965), ač připomněl několik málo významných drobností svých soukmenovců. K vydání překladu díla mnicha Vooghta se bohatá katolická církev nemá. Otiskuje jej na pokračování - Theologická revue, čtvrtletník Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy!!!.Katoličtí preláti skrblí mnohem víc než strejček Skrblík, i tam, kde by skrblit neměli. Kde by ruka Páně měla být otevřena dokořán.
   Velmi primitivní blábolení o "vypořádávání se s minulostí", o "léčení jizev", o "ozdravování paměti", o "odbourávání předsudků" a "o zhojení bolestných ran v historickém povědomí", o potřebě "demaskovat techniku dobových přemaleb" ponechme dnes stranou. I když víme, že jeho účelem je vymývat mozky a zahalovat do neprůhledné mlhy pravdu o zločinech římanství. Zajímá nás jiná "drobnost". Mezi účastníky římského setkání byly hojně osoby, které k tématu sympozia neměly co říci. "Reprezentantů" a notáblů tu bylo mnoho, mnohem více než na různých vědeckých setkáních za starého režimu. Katolický historik z Toronta a z Paříže David Holeton si ale povšiml, že k účasti na římském setkání nebyla vyzvána muzikoložka z Prahy Hana Vlhová. Walter Brandmüller, předseda Papežského výboru pro historické vědy uvedl, že se jednání "zúčastnili skoro všichni historikové, kteří na tomto poli vystoupili jako badatelé". Ano, "skoro všichni". Mnich Holeček si skvěle zakádroval. K účasti nebyli vyzváni přednostně ti husitologové a spisovatelé, kteří by měli odvahu říci něco kritického k divadlu, které se tu odehrávalo. V Praze jich bylo nejméně šest.
   Evangelík Jiří Kejř vydal před rokováním na Lateráně spis Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu (Praha 1999) a po něm knížku Husův proces (Praha 2000). Došlo k neuvěřitelnému zmrzačení závěrů Kejřovy práce, ve prospěch římského katolicismu ovšem. Hus prý byl odsouzen právem! Hus však nejenom podle Kejře, ale i podle dalších znalců jeho života a díla, např.Evy Melmukové a Karla Malého, stál na principech přirozeného, tehdy teologicky morálního pojetí práva, kdežto koncil jednal podle procesního práva tak, jak to vyhovovalo praktickým potřebám také tehdy zcela zpustlé a zcela znemravnělé římsko-katolické církve. Právem se Jan Hradil ptal: "Měl Jan Hus pravdu ve svém hodnocení duchovního úpadku církve 14. a začátku 15. století? Chyběl mi výrok. Ano, měl. Je možné, že použil z pohledu středověkého církevního práva chybné cesty, ale pokud je pravda omezována právem, je právo přinejmenším špatné."
   Kolik bylo v Kostnici prelátů, kteří by ve rvačce mezi tehdy i třemi papeži nebyli v klatbě anebo exkomunikováni? To nevíme, i když je nám známo, že kolem koncilu bylo 712 "kuriev zjevných". V Kostnici byl nejvyšším prelátem Balthasar Cossa (papežoval v letech 1410 až 1415 jako Jan XXIII.), mořský pirát, lupič a vrah, cynik a prostopášník (holdoval též sodomii), jinak "doktor obojího práva". Další dva papeži se nedostavili. Cossa byl na útěku do Schaffhausenu 31. března 1415 zadržen a pak sesazen, Angelo Correr (papežoval jako Řehoř XII.) byl donucen k rezignaci 4. července 1415, Pedro de Luna (papežoval jako Benedikt XIII.) pobýval v bezpečném Španělsku, a tak zavraždění Mistra Jana Husa upálením se konalo v situaci, kdy koncil byl bez hlavy. Cestovní glejt, který 18. října 1414 vystavil jménem Zikmunda Lucemburského Michal z Přestanova, garantoval pro Mistra Jana, že má "beze vší překážky jíti, státi, meškati a vrátiti se." Vrátil se?
   Jestliže Hus byl odsouzen podle procesního práva, pak i jeho upálení muselo být legitimním aktem. Co z toho vyplývá pro rozbor těchto několik slov Karola Woytyly (Jana Pavla II.): "...cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Hus vydán"? Hus musel zemřít násilnou smrtí. Mohl však podstoupit ještě krutější smrt? Samozřejmě, že mohl. Giordano Bruno byl vlečen z papežského vězení v Andělském hradě k upálení na římském náměstí Květinového pole s železným náhubkem, aby cestou nemohl ani ceknout... Lucilio Vanini šel na hranici, až když mu jazyk kleštěmi vyrvali z úst. Jean Francois Lefevre rytíř de la Barre byl strašlivě zmučen a ještě nakonec "byla mu useknuta ruka, páčidlem vyvráceny čelisti z kloubů a pacholek kleštěmi vytrhnul mu jazyk..."
   Mohl ale Hus podstoupit nikoliv krutou, nýbrž "humánní" smrt? Musíme říci v čase, kdy máme "humánní bombardování" a jako na běžícím pásu "humánní popravy" travičskou injekcí, že to možné bylo. Travičů bylo ve středověku nadbytek. Zařízení pro "humánní popravy", známé pod názvem gilotina, existovalo ve Francii v principu už v mladší době kamenné. Novokřtěnecký kazatel z jižní Moravy Baltazar Hubmaier byl sice upálen, avšak jeho nevinná žena byla "humánně" utopena v Dunaji, s kamenem na krku... Litoval by Jan Pavel II. méně hluboce, kdyby Hus byl "humánně" popraven?
   Anebo by vůbec nelitoval? Vždyť Hus pro něho byl a zůstává provinilým kacířem!
   Poučme se proto z listu Mistra Jana Husa Věrným Čechům: "Prosím, abyste sě varovali lstivých lidí, a zvláště kněží nehodných, o nichž die Spasitel, že sú v rúše ovčiem, a vnitř vlcie hltaví".
   Ano! Vlci hltaví, v rouše ovčím! I dnes!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]