Venku je krásně. Praská tam seno šelestů pod patou slabosti, která je růžová jak jazyk telátek. Hrst štědrosti rozhodila je sem s takovou nedočkavostí a chutí - až nikdo nechce uvěřit, že zadarmo. Ta olízaná telátka poskakují po louce a připomenou třínožky, lehké židličky s přibitým potahem kůží na sedátku, třínožky prchající z měst. Dívám se (za plotem chaty) na tanec telátek, kterým není víc než čtrnáct dní. Telátka šroubují hlavy mezi nohy, až matky podají jim mléčný růženec, modlitbu k výšinám, výtisk přírody... Pozoruji májovou dopolední hru a napadá mne: příroda je tak přesná, že nikdy neopomene mezi stránky modliteb vložit záložku z níž se kouří, záložku kálení. Nedovolí nám letět, ani když slunce na prahu srdeční stodoly roztápí ještěrčí ocásek jinovatky. Telátka s matkami vyčesávají zeleň, mlaskavými zvuky kartáčují svah a my se opíráme o sekačky, o rýče, a my jsme v rozích zahrad zkameněli na hladině nutných prací, pletí a setí. Ty jsi byla také skákající třínožkou, ke které upíral se zrak a ulice se vpíjela jen do tebe, ti všichni, kteří donedávna žili - už na krajích stolů, sáli tvé tělo. My z očí denně vyváděli stáda úžasu a louky, louky trav zvedaly vlny - horské třímetrovky, pod které ryli jsme čumáčky, my kartáčovali dno moře. Teď jedno z telátek tančí charleston na zeleném parketu. Rozkoš je krátká. Kratší než kartáčový obtah na arších Všehosnění. Kratší než všechno poslední. Nikdo si nepamatuje, co strýček za život spořádal a kolik kopru chvělo se v omáčkách, s kolika škvarky hrálo se po šachovnicích talířů, poslední jídlo ale vchází do archivů živých - jako prvně vydaná kniha poezie. Nikdo si nezapamatuje, kolik tub zubních past vytlačily kazy, ale odložený kartáček dojímá. Tak všechno z posledních řad sedá si do prvních. Rozkoš je krátká, prosíš o příčesek? Včera jsem sáhla po houslích. A tón se dere z dlaně. Je má dlaň rezavá závitnice pro šroub, který utahuje Mendelssohnova Jarní píseň? Konečně přestat cvičit. Hrát! Nechat se hrou převalit jak slečna v časopise, které se chvěje kroužek mezi stehny - on čeká na polituru slasti. Nejraději mám lehké hry s kroužkem, svěřuje slečna čtenářům a oni posílají do redakce dopisy podepsané skvrnami. Obrátíš stránku a přes ni leží další dívka, prospekt, který zve do Růžodolu her... Hraji a rukou ždímám houslový krk, hraji a představuji si konce nahých těl, které jsou schránami hudby a zvuků rozštípnutých polínek - všech vteřin zadržených dechů, a ty z nás vyrazí vždy s odskočením slasti od špalku. Hraji a mám strach, že ostří i násada chtějí odpočívat, že v dlaních držím roztržené plíce suků. Mám strach, že o nás rozhoduje maskovaná komise a ta poručí oddělit, na vlas tenčí než telefonní drát oddělit těla nádechem sbohem - kratším než pauza v partech dechaře. Co potom bude komu po vzpomínkách? Kasace sukní pod taktovkou koženého pásku, kasace nepřestane znít v zamčené skříni klína. Hudbo, mám strach, že zasedá maskovaná komise, která míří na Matěje. On s pouzdrem houslovým jde do hodiny a klátí hlavičkou jako oříškem lísky. "Ten kluk si housle jenom vymyslel," říká předseda uvažující o vyloučení dítěte. A hlavička nic neví, klátí se ke škole, sám čtyřletý sen o houslích, které hoch zametá od sněhu kalafuny, zatímco komise už šije opravdový mráz... Chodby škol jsou jak chodby nemocnic. Otřásají se pláčem a patří mezi nejdelší, protože pouzdry houslí otloukané. Sny sedají tu v emailové šedi, v loužích na záchodech, kde končí ruličky papíru. Sny sednou na kolena a hledí do tváří, a my jim ukazujeme cyklostylovaný dopis, a my jim v pláči řeknem prvně: Maminko. A náruč, náruč plnou hudby natahujem před sebe, kde není nic, kde na věšáček pověsí se plášť nadějnějších. Maminko! Maminko, která jsi v práci a nemůžeš nic zachránit, nic, natož zlomenou lísku, která oříšek Matějovy hlavy unáší k domovu. Až z práce stejnou cestou půjdu já, najdu u zastávky roztrženou úřední obálku a vzpomenu na sen, v kterém mi byla ukázána cedulička a na ní: Všechno je zapsáno. Vzkaz, který vhání neklid mezi lopatky dní a od nich odstřikuje pot - až do klobouku maturantů, co na refýži vybírají na poslední zvonění. Nastoupím s nimi do tramvaje a uvnitř spatřím dva plakátky nad sebou. Lákají na výstavu Handicap 98 a Víno 98. Jako by všichni postižení měli blízko k hroznům, které nám - otužilým a vycvičeným - pleskají o tváře. Šťáva teče jako déšť do okapů a ty se neptáš, kdo okopává vinice otázek těch, kteří rozbíjejí broušené sklínky. Šťáva hroznů se řine zdravým do úst, je to mok z modřin vinic a nikdo neptá se: Kdo okopává? Kdo plete košíky a sklízí? Pod tlakem vína puká a brunátní i tvoje tvář. Víno, ty víno, které jsi nás opustilo, víno, které oroseným lahvím sebraly papírové krabice s umělohmotnými uzávěry. Krabice, které mají lehké nohy lžou sklepům, aby vyhověly touze po láci - jako chce vyhovět sám sobě mládenec, co chodí městem v černém baretu, s fujarou přehozenou přes rameno. Tři tóny z pastvin živí mládence - on nechává si posílat na stůl chmelové paličky. Jsou potažené filcem souznění, které nepřestalo dopadat na blány, přestože před cestou na Slovensko svoláváme ovečky pasů. Vstávaj Jano hore, třese - už k ránu - ramenem muzikanta, který mi říká "Vy píšete tak divné, tak strašně divné věci", hostinský. Také já vstávám. Odcházím. A hlavou proběhne mi: ještě se cítím lehce opilá. Opilá jako ten, který jde do houslí a má slíbený prstoklad Vltavy. Šustot, v kterém se uhaduje, kde se bude šít milenčina sukně, ještě když kalafuna práší. Za smyčcem.

   (Z připravované knihy Praha dvouvěžatá)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]