Co lze říci o rusko-amerických vztazích? K pochopení jejich současného stavu je třeba se vrátit ještě do dob, kdy se začaly navazovat oficiální styky mezi tehdejším Sovětským svazem a Spojenými státy. Ačkoliv ve dvacátých letech 20. století nákupy sovětských obchodních organizací v USA postupně narůstaly, k navázání normálních diplomatických vztahů došlo teprve v roce 1933 po příchodu Franklina D. Roosevelta do Bílého domu. Stalo se tak 16. listopadu 1933. Ministr zahraničí Cordell Hull ve svých pamětech The Memoirs of Cordell Hull (New York 1948) tuto změnu americké politiky vůči SSSR vyložil takto: „Mír prožíval nebezpečné období svého vývoje jak v Evropě, tak v Asii. Rusko mohlo postupně poskytnout velkou pomoc při stabilizování situace, kdy nebezpečí války bylo stále hrozivější.“ A jak se vůbec dostával Sovětský svazu k velmocenskému postavení? Umožnila to jeho vítězná cesta od Stalingradu do Berlína? Stalo se tak na konferencích představitelů vítězných mocností? Nebo k tomu přispělo vlastnictví atomové bomby? Lépe řečeno: nebyly to tolikrát přemílané dohady, že ji Rusové získali špionážní cestou? Jak to vlastně všechno asi mohlo být doopravdy? Sovětský svaz by nikdy nevyhrál svůj part s Německem v tak mimořádně náročném ozbrojeném zápase, jakým byla druhá světová válka, kdyby neměl odpovídající hospodářskou základnu, která byla vybudována ještě v předválečných letech. Samozřejmě, že nelze zpochybňovat specifické aspekty pomoci poskytnuté ze strany USA v rámci spojenecké akce na základě Lend-Lease Act (zákon o půjčce a pronájmu schválený Kongresem 11. 3. 1941). Vysoce to ocenil sám maršál Georgij Žukov ve Vojenském věstníku tiskové agentury Novosti v říjnu 1987, když napsal: „Byli bychom se ocitli v těžké situaci, nebýt amerického střelného prachu, bez něhož bychom nebyli mohli vyrábět potřebné množství munice. Bez amerických ´studebakerů´ bychom nemohli přepravovat naše dělostřelectvo. Výroba speciálních ocelí, nezbytných pro nejrůznější válečné účely, byla také závislá na některých amerických dodávkách.“ Ale současně nutno poznamenat, že pokud jde o výzbroj, Sovětský svaz dostal díky akci Lend-Lease celkem 18 700 letounů, 10 800 tanků a 9600 děl. Vzhledem k celkovému množství výzbroje, kterou vyprodukoval sovětský průmysl pro svou armádu, dosahovaly tyto dodávky ze Západu v uvedených druzích zbraní 12 %, 10,4 % a 2 %. Měly pochopitelně svůj význam, jak o tom shora ostatně píše i Žukov, ale nikoliv rozhodující. Klíčovou roli v tomto ohledu sehrála průmyslová báze SSSR. Jednalo se sice o převážně extenzivní metody rozvoje sovětského hospodářství - tedy zvyšováním zaměstnanosti, hlavně v těžkém průmyslu, využíváním nadšené, ale i nucené práce milionů lidí, rozsáhlou výstavbou a rychlým rozšiřováním těžby bohatých přírodních zdrojů. Renomované statistiky z poloviny 30. let pak jednoznačně dokumentují, že po světové hospodářské krizi Sovětský svaz zaujal druhé místo ve světovém žebříčku v úhrnném objemu průmyslové výroby za USA. Jen za období 1933-1937 bylo v SSSR postaveno 4500 nových podniků, přičemž výroba elektrické energie vzrostla z 18 na 35 miliard kWh, uhlí ze 76 na 127 milionů tun, oceli z 6,5 na 17,5 milionů tun. Díky tomu, že byly překonány nejhorší důsledky násilné kolektivizace, došlo k jisté stabilizaci i v zemědělství. Pokud jde o druhou otázku, možno vskutku tvrdit, že ačkoliv nelze přesně na den a hodinu stanovit, kdy se Sovětský svaz stal všeobecně uznávanou velmocí, je možno přece jen ukázat - alespoň z hlediska velké politiky a vysoké diplomacie - na jeden časový moment. Ve dnech 4. až 11. února 1945 se v letovisku Jalta na Krymu konala pod krycím názvem Argonaut konference tak zvané Velké trojky (Winston Churchill, Josef Stalin a Franklin Roosevelt). Hlavní otázky, které se tito vůdcové spojenecké aliance ve 2. světové válce pokoušeli vyřešit, souvisely jednak s politikou Spojenců vůči poraženému Německu, dále ve vztahu k Francii, Polsku a osvobozeným evropským zemím obecně, jednak se vznikem Organizace spojených národů a se vstupem SSSR do války proti Japonsku. A zde SSSR vystupoval nejen jako sebevědomý hostitel, nýbrž už jako silná světová mocnost, která má možnost a nakonec i povinnost určovat osud druhých zemí. Roosevelt chtěl od Stalina závazný příslib, že SSSR vstoupí do války proti Japonsku a podpoří jeho návrh na zřízení OSN. Churchill si přál, aby i ve změněných podmínkách nadále trval „zvláštní vztah“ mezi USA a Velkou Británií. To za prvé. Rovněž se dožadoval setrvání americké angažovanosti v evropských záležitostech, aby na tomto starém kontinentě mohla být udržována správná rovnováha. To za druhé. A konečně za třetí žádal, aby byl Francii udělen status mocnosti. Hlavním Stalinovým cílem bylo dosažení bezpečnosti sovětského území, včetně posunu hranic do těch oblastí, které patřily Rusku nebo Sovětskému svazu. Jeho druhým cílem bylo uznání zájmových sfér, i když prozatím šlo spíše jen o obecnou tezi, protože ještě neměl konkrétní představy, snad jen s výjimkou, že by se to týkalo těch států, kde již byla Rudá armáda buď přítomna, nebo kam se chystala vstoupit. Nejdůležitější otázkou Jaltské konference bylo bezesporu jednání o jiné velmoci, kterou bylo již takřka poražené Německo. Velká trojka se dohodla, že se německé ozbrojené síly musí podrobit bezpodmínečné kapitulaci a dále, že je nutné vytvořit takové podmínky, aby z německé půdy již nikdy nebyl ohrožen mír a bezpečnost v Evropě a ve světě. Významným výsledkem těchto jednání rovněž bylo, že Německo musí být podrobeno procesu čtyř „DE“ a to demilitarizaci, denacifikaci, dekartelizaci a demokratizaci. Velká trojka v Jaltě opustila starší plány na rozdělení Německa na několik nezávislých států a namísto toho rozhodla o vytvoření okupačních zón a o potrestání německých válečných zločinců. Nedořešen zůstal problém německých reparací, na jejichž vymáhání v maximální možné výši trval Stalin. Značnou část konference zabrala „polská otázka“. Pokud jde o hranice, byl potvrzen závěr z Teheránu, že polské východní hranice bude tvořit Curzonova linie a že Polsko bude odškodněno za ztráty území na východě na úkor bývalého Pruska. Těžký spor se sváděl o složení polské prozatímní vlády. Churchill se snažil ze všech sil prosadit londýnskou sestavu v čele s Mikolajczykem a vystrnadit tzv. lublinskou vládu, kterou zase podporoval Stalin. Nakonec se vůdcové spojenecké aliance shodli na kompromisní formulaci, že základem nové polské reprezentace bude lublinská vláda „přetvořená na širší demokratické základně“. V rozhodujícím okamžiku debaty o Polsku však Roosevelt úmyslně překazil Churchillovy snahy koordinovat anglo-americký postup předem, aby „nevzbudil“, jak uvádí americký velvyslanec v Moskvě Averell Harriman ve své knize Special Envoy to Churchill and Stalin 1941-1946 (New York 1975), „u Sovětů dojem, že Britové a Američané jsou sehráni“. Roosevelt přistoupil po dohodě se Stalinem na návrh, aby se v Polsku nejpozději do jednoho měsíce po skončení války konaly volby, jichž se mají právo zúčastnit „všechny demokratické a antinacistické strany“, ale nepodpořil britský požadavek mezinárodního dozoru při volbách. Místo toho vydal rétorické „Prohlášení k osvobozené Evropě“, ve kterém se hovoří jen mlhavě o „právu všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou chtějí žít“. Sověti s tím rádi souhlasili, zejména když předtím vyslechli Rooseveltovo prohlášení, že do dvou let se americká armáda stáhne z evropského kontinentu do Spojených států. Ale, jak známo, ke svobodným volbám v Polsku nedošlo. Stalin slíbil Rooseveltovi, že jeho země vstoupí do války s Japonskem do dvou až tří měsíců po kapitulaci Německa s tím, že jí budou vrácena území ztracená v rusko-japonské válce z období let 1904-1905. Podle dokumentu nazvaného „Dohoda tří velmocí o otázkách Dálného východu“ měl Sovětský svaz získat jižní část ostrova Sachalinu a všech ostrovů k ní přilehlých, spolu s Kurilskými ostrovy, a dále měl garantován nájem přístavu Port Arthur a výsadní práva v přístavu Dairen (oba na čínském území). Kromě toho dostal Stalin mimořádná privilegia pro užívání Východočínské a Jihomandžuské železnice.
   Debata se dodnes také vede o tom, jak vlastně začala „studená válka“.
   Poprvé na oficiální úrovni se k tomu vyslovil 16. dubna 1947 Bernard Baruch, poradce amerického prezidenta Harryho Trumana. Avšak A.-M. Filippi-Codaccioni se svými spoluautory v práci nazvané Dějiny 20. století. Encyklopedie politického, ekonomického a kulturního dění (Praha 1994) vymezuje pojetí „studené války“ na základě její redukce na „její ideologickou formu nesmiřitelného protikladu mezi liberálním kapitalismem a autoritářským socialismem“. Ale fakta říkají, že určovat nějaký přesný časový termín zahájení „studené války“ - ať pozdější, či dřívější - je složité, protože šlo o proces, který měl své obecné i zvláštní příčiny i vývoj. Mezi Jaltskou konferencí a jednoznačnými projevy narušování filozofie i praxe spojenectví v poválečné éře se ještě odehrála řada vojenských a politických akcí, které neměly znaky konfrontace, i když už duch spojenectví z let 1941-1944 ochaboval. Nelze tedy s naprostou určitostí stanovit, že k odstartování „studené války“ došlo na Jaltě. Jinak by se přece nový americký prezident Harry Truman nezúčastnil Postupimské konference, která se konala na pomezí července a srpna 1945.
   Odpovědí na třetí otázku, zda se Sovětský svaz stal velmocí díky tomu, že se jeho zpravodajská služba zmocnila atomového tajemství ve Spojených státech, může být celá řada. Mohou být spekulativní, pravděpodobné i pravdivé. Jednu z jejích nejpravděpodobnějších verzí přinesl sovětský rozvědčík Alexandr Semjonovič Feklisov, jenž zemřel 26. října 2007 v Moskvě ve věku 93 let. Tento muž působil v letech 1941 až 1946 na sovětském konzulátu v New Yorku. Jako důstojník sovětské rozvědky měl mimo jiné za úkol zjišťovat vědeckotechnické informace a za tímto účelem získával - jak už to v profesi vyzvědačů obvykle bývá od nepaměti - informátory z místních, tedy amerických občanů. A nutno dodat, že ponejvíce z řad lidí sympatizujících s heroickým zápasem Sovětského svazu s nacistickým Německem. O svých přísně tajných aktivitách v rozvědce poprvé obšírněji promluvil v interview pro list The New York Times (16. březen 1997) a pak ve své memoárové knize The Man Behind the Rosenbergs (Muž za Rosenbergovými), která vyšla v New Yorku v roce 2001. Feklisov v těchto svých veřejných vystoupeních nezastírá, že během druhé světové války získal řadu spolupracovníků, mezi nimi i manžele Rosenbergovi, kteří byli v atmosféře vybičované hysterie studené války odsouzeni jako sovětští špioni a 19. června 1953 popraveni. Feklisov uvádí, že se v roce 1943 seznámil s Juliem Rosenbergem (členem Komunistické strany USA), jenž byl jako elektrotechnik civilním zaměstnancem americké vojenské správy. Feklisov dále sdělil, že Rosenberg pomáhal organizovat významnou průmyslovou zpravodajskou síť, odkud mu poskytoval přísně tajné informace z oboru elektroniky. Ale současně Feklisov odmítá tvrzení, že by Rosenberg obstaral nějaké detaily o vývoji atomové bomby. „Dostal jsem od něho hrubý náčrtek ´jakési formy na výrobu čočky´, což měla být část bomby, ale byla to jen taková dětská čmáranice, naprosto bezvýznamná věc.“ Skutečnými dodavateli informací o vývoji americké atomové zbraně byli jiní vyzvědači - zejména britský vědec německého původu Klaus Fuchs, jenž se v britské skupině zúčastnil amerického projektu Manhattan vývoje atomové bomby a od roku 1941 předával o tom sovětské rozvědce řadu detailních údajů. Právě tohoto muže Feklisov označil za vůbec nejvýznamnějšího vyzvědače, jakého měli Sověti v rámci sběru informací o vývoji atomové zbraně. Fuchs pak tyto informace dodával nikoli přes Rosenberga, nýbrž prostřednictvím jiných agentů, zejména Leonity a Morrise Cohernových a chemika Harryho Golda. To pak do jisté míry nepochybně pomohlo sovětským vědcům v čele s akademikem Igorem Kurčatovem urychlit vývoj vlastní bomby, že již v roce 1947 mohla Moskva prohlásit, že pro SSSR tajemství atomové zbraně neexistuje a v roce 1949 provést první zkušební výbuch atomové pumy. Tedy o celý rok dříve, než byli Rosenbergovi odhaleni.
   Jak tedy nahlížet na rusko-americké vztahy v současné etapě vývoje světové politiky? Nutno říci předem, že obě strany musí hodně dohánět. Po skončení „studené války“ se nabízely šance na rozvoj vztahů mezi těmito oběma nejsilnějšími velmocemi, ale - jak dostatečně známo - především vinou válečnické politiky tehdejšího amerického vedení v čele s Georgem Bushem se tak nestalo. Byla to přece jedna významná část americké politické elity, která se hned začala dotazovat, „kdo je nový nepřítel?“ Dotazuje se přitom stále a stále s takovou jistotou a vehemencí, jako by musel zákonitě vždy existovat nějaký nepřítel. Přesnější formulace by asi měla znít tak, že každá velmoc, která se souběhem náhod stane unipolární, nemůže jinak, než se stále ohlížet a hledat nového nepřítele.
   Je jím snad tolikrát jmenovaný terorismus? Ale ten přece nepředstavuje ideologii, nýbrž pouze metodu a stěží si lze představit, co mají společného například korsičtí iredentisté s baskickými separatisty nebo tálibánskými fundamentalisty či s al-Kajdou. Kromě toho boj proti těmto nebezpečným organizacím patří nikoliv do programu válečných akcí armády velmoci (nebo velmocí), nýbrž jen do repertoáru jejich policejních sil.
   Hodně o tom již napověděl profesor Harvardovy university Samuel Huntington ve svém pojednání The Clash of Civilisations (Střet civilizací), uveřejněném v 3. čísle odborného měsíčníku Foreign Affairs v roce 1993. Budoucí konflikty budou mít podle něho původ nikoliv v ideologii nebo ekonomii, nýbrž v kulturních rozdílech. A doslova píše: „Spojené státy budou i nadále hrát v mezinárodních záležitostech hlavní roli“. A pak bylo třeba 11. září, aby se idea, že USA jsou jako největší velmoc opět zapojeny do nějakého velkého celosvětového válečného dění, mohla dokonale ujmout. Když se James William Fulbright, dlouholetý senátor za stát Arkansas a předseda zahraničního výboru Senátu ve své knize The Arrogance of Power z roku 1966 (česky Pýcha moci, Praha 1969), zamýšlí nad imperiálním postavením své země, tak se vyjadřuje slovy, která mají i po čtyřiceti letech stále vysokou aktuální hodnotu a nepochybně i platnost. „Postupně, ale neúprosně začíná Amerika jevit známky té pýchy moci, která postihla, oslabila a v některých případech rozvrátila velké národy v minulosti,“ tvrdí Fullbright a dodává své varování: „Nastoupíme-li tuto cestu, nevyužijeme svých schopností a nedostojíme svému poslání být pro svět příkladem civilizace. Úměrně tomu, jak v tomto směru zaostáváme, zvyšuje se naše vlastenecká povinnost nesouhlasit.“ I když si samozřejmě nelze dělat žádné iluze o nějakém kardinálním obratu amerického zahraničněpolitického kursu, přece jen lze konstatovat, že americká veřejnost ve volbách 2008 vyjádřila - řečeno se shora zmíněným Williamem Fullbrightem - svůj nesouhlas s politikou pýchy moci. Takový byl i program Baracka Obamy, který s ním zvítězil. Ale je to Amerika, kde si nejreakčnější kruhy vyřizují účty i s hlavou země mírně řečeno nelegální cestou, a proto ani realizace jistě smělých předsevzetí, jež si vytyčil 44. americký prezident, není automaticky zaručená. Plně to platí i o americko-ruské relaci. Avšak i v tomto ohledu je z čeho vycházet. Obě země mají především největší odpovědnost za mírový a bezpečný svět, což je dáno nikoli z vůle nějakého držitele úřadu, ale objektivně existujícími okolnostmi vývoje druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Obě země mají k takové roli i patřičný potenciál. Stačí uvést, že Spojené státy mají 307 miliony obyvatel, žijících na území o rozloze 9,8 milionu km2 a hrubý domácí produkt ve výši 14 264 miliard dolarů a že také Rusko se svými 143 miliony obyvatel na území o rozloze 17 milionů km2 a s hrubým domácím produktem ve výši 1 676 miliard dolarů rovněž vytváří subjekt přirozené autority. A když se tedy ke všem shora uvedeným parametrům připočte vojenská síla obou těchto mocností, pak opravdu není třeba pochybovat, že jejich hlasu je třeba naslouchat. Nikoli stát před nimi v pozoru, ale respektovat jejich zájmy i názory. Tím samozřejmě nikterak nelze opomíjet stále narůstající vliv, jakému se ve světě těší Čína, Indie, Brazílie a některé další státy. Je ovšem jistě potěšitelné, že noví vůdcové USA a Ruska dávají najevo ochotu, vůli i připravenost vložit právě svoji nespornou světodějnou aktivitu ve prospěch odzbrojení, zejména jaderného. Svědčí o tom výsledky jednání, která v Moskvě 6. července letošního roku vedl americký prezident Barack Obama s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Jejich podpis předběžné dohody o rámcovém snížení raketojaderných nosičů na 1500 až 1650 a jaderných hlavic na úroveň 500-1100 kusů na obou stranách lze jistě pokládat za nadějný příslib k dalším praktickým krokům na cestě k podstatnému snížení závodů ve zbrojení a na posílení mezinárodní bezpečnosti. Na druhé straně nutno vidět, že nejde a ani nemůže jít o akci, která proběhne - jak se lidově říká - přes noc, i když by to nebylo „k zahození“. Na obou stranách jsou totiž rozvětvené a hluboce strukturované jaderné systémy, což platí nejen o „klasických“ raketách dlouhého, středního i krátkého doletu, ale i o bombardérech a samozřejmě i ponorkách strategického charakteru. Jestliže mají Rusové jistou převahu v těžkých mezikontinentálních raketách, Američané se zase mohou stejným prvenstvím vykázat na moři, respektive pod jeho hladinou. Jak obvykle uvádějí dostupné prameny, válečné námořnictvo USA disponuje 18 ponorkami třídy Ohio vybavené několika druhy balistických raket typu Trident, které mohou údajně vynést 1152 samostatně naváděných jaderných hlavic. Ruské ponorky - třídy Delta III, Delta IV a Tajfun - mají ve své výzbroji 639 jaderných hlavic. Ve vývoji jsou zřejmě ještě i další ponorkové raketojaderné systémy.
   Za projev politického realismu lze jistě považovat rozhodnutí Obamovy administrativy v noci z 16. na 17. září 2009 o zrušení původního plánu Bushovy vlády na umístění amerického radaru v Brdech.
   V Moskvě tuto skutečnost považují jednak za zohlednění svých dříve zveřejněných námitek proti americkému protiraketovému štítu v České republice a Polsku a jednak za příspěvek k rozvoji rusko-amerických vztahů. Američtí experti uvedli, že přecenili odhad tempa vývoje íránských střel dlouhého doletu, které by mohly zasáhnout území USA a evropská města. Trapně přitom působili někteří čeští političtí činitelé, jako například Jan Vidím, předseda branného výboru Sněmovny, jenž hovoří o „Obamově zbabělosti“ a snaze USA „zalíbit se Rusku.“
   Skutečnou podstatu věci jistě správně a výstižně vystihl Stephen Flanagan, viceprezident washingtonského Centra pro strategické a mezinárodní studia, když v deníku The New York Times (16. září 2009) uvedl: „Obamova administrativa má jiné priority než východoevropské a středoevropské země. Zajímá se o globální hrozby. Možná se domnívá, že problémy těchto zemí se už vyřešily vstupem do Evropské unie a NATO a nastal čas, kdy je Evropa více integrovaná.“
   Vše neklamně naznačuje, že Spojené státy potřebují Rusko při řešení takových globálních problémů, na které již samy nestačí, i když vydávají další miliardy dolarů na vojenské páky, jež se ukazují jako neúčinné. Situace v Iráku, Afghánistánu a kolem Íránu a nakonec i vzhledem k Pákistánu to jen potvrzuje. Stručně řečeno: Washington potřebuje Moskvu při řešení otázky íránského i severokorejského jaderného programu, mírového urovnání konfliktů mezi Palestinci a Izraelci a vůbec při své proklamované snaze zbavit svět nebezpečí jaderného požáru. A jak vesměs tvrdí ruští diplomaté, odstoupení USA od zmiňovaného projektu je vedeno snahou o vytvoření většího manévrovacího prostoru pro chystaná jednání o dalším kole rusko-amerického jednání o snížení počtů strategických jaderných zbraní. A tím pádem je to i dobrý impuls k celkovému posílení vztahů mezi Ruskem a Amerikou i ve všech dalších oblastech. Ku prospěchu obou zemí a konec konců i celého světa.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]