Slavoj Žižek (*1949 v Lublani), „nejnebezpečnější filozof na Západě“, jak ho označil časopis The New Republic, vydal loni knihu úvah NEJPRVE JAKO TRAGÉDIE, POTÉ JAKO FRAŠKA (First As Tragedy, Then As Farce, Verso, Londýn a New York 2009, 158 s.).
   Žižek, levicový filozof, sociolog a kulturní teoretik, je autorem řady knih a esejů, z nichž česky vyšly zatím jen tři: Podkova nade dveřmi (AVU 2009), Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie (Luboš Marek 2007) a Mluvil tu někdo o totalitarismu? (Tranzit.cz 2007). Jeho knihy by však měly být povinnou četbou každého, kdo se snaží kriticky dívat na naši současnost. Knížku Nejprve jako tragédie, poté jako fraška si ale asi zájemci o ni budou muset přečíst v jiném jazyce než v češtině. Pokud knihu někdo přeloží, bude u nás mít jistě potíže s jejím vydáním.
   Když byl Žižek v rozhovoru pro víkendovou přílohu listu The Guardian požádán, aby čtenářům prozradil nějaké tajemství, odpověděl: „Komunismus zvítězí.“ Těm, kteří měli možnost seznámit se s Žižkovým dílem, je jasné, že to nebyl vtip. Kniha Nejprve jako tragédie, poté jako fraška objasňuje, co Žižka k takovému tvrzení vede (Nicholas Lezard: Something rotten in society? Time to revive communism. The Guardian 24. 10. 2009).
   V naší společnosti je cosi shnilého. Co s tím tedy dělat? Žižkův recept na boj proti společenské hnilobě je zřejmý: Oživit komunismus!


   Lekce první dekády
   V samém úvodu knihy Žižek objasňuje její název:
   „Titul této knihy jsem zamýšlel jako elementární čtenářův IQ test: jestliže první asociace, kterou ve vás vyvolává, je vulgární antikomunistické klišé – ´Máte pravdu, dnes, po tragédii totalitarismu dvacátého století, jsou všechny řeči o návratu komunismu pouhou fraškou´ - pak vám srdečně doporučuji, abyste v četbě dále nepokračovali… Kniha pojednává o zcela jiné tragédii a frašce, jmenovitě o dvou skutečnostech, které vymezují začátek a konec první dekády dvacátého prvního století: o útocích z 11. září 2001 a finančním krachu roku 2008.
   Můžeme si povšimnout shody projevů prezidenta Bushe k americkému lidu po 11. září a po finančním kolapsu: projevy zní jako dvě verze jedné řeči. V obou případech Bush mluví o ohrožení americké životní cesty a o potřebě rychlé a rozhodné akce proti nebezpečí. V obou případech vyzývá k částečnému omezení amerických hodnot (záruky osobní svobody, trh, kapitalismus) v zájmu zachování těch samých hodnot.
   Marx začíná svůj Osmnáctý brumaire opravou Hegelovy myšlenky, že se historie nevyhnutelně opakuje: ´Hegel kdesi poznamenává, že se všechny velké události a postavy světové historie objevují, tak řečeno, dvakrát. Zapomněl dodat: Nejprve jako tragédie, poté jako fraška.´“
   Nikdy si nemůžeme být jistí, že v něco věříme. Pouze „věříme, že věříme“ (Kirkegaard). Ideologie režimu, který věří jen v sebe, ztrácí svoji sílu a trhá sociální svazky. Žižek se ptá, zda dnes nejsme v této situaci. Dnešní hlasatelé a praktikanti liberální demokracie se ve svých projevech ujišťují o své víře v sebe samé. K popisu dnešního cynismu nám může posloužit přesný opak Marxovy věty: „Dnes jsme si pouze vědomi, že skutečně nevěříme naší ideologii – nicméně i přesto ji praktikujeme.“
   „Pád berlínské zdi 12 let před 11. zářím 2001 vypadal jako ´konec historie´ a začátek ´šťastných devadesátých let´. Hollywoodský happy-end se ale nekonal. Vyrostly nové zdi: mezi Izraelem a Západním břehem, kolem Evropské unie, podél mexicko-americké hranice, uvnitř každého státu. Vynořila se nová globální třída boháčů (vlastnící skotské hrady a ostrovy v Karibiku), která ale paradoxně dělá vše privátně, uzavřena za svými zdmi: večeří soukromě, nakupuje soukromě, umění si vychutnává soukromě. Toto uzavřené superbohatství má totiž strach z okolního světa a chce proto minimalizovat svá bezpečnostní rizika – bojí se nemocí, špatného životního prostředí, kriminality. Proto superboháči cestují po panenských končinách světa a uzavírají se na svých ostrovech. Je to jeden z extrémů dnešního třídního rozdělení. Kontakty této třídy s okolním světem jsou jen dvojí: obchodní a humanitární.
   Utopické Fukuyamovy představy z 90. let byly dvakrát pohřbeny. Jestliže kolaps liberálně-demokratické utopie 11. září neovlivnil ekonomickou utopii globálního kapitalismu, pak finanční krach roku 2008… se jeví jako konec ekonomické tváře Fukuyamova snu.“
   Žižek se neptá, jako většina ostatních, zda je dnes idea komunismu ještě dobrým nástrojem analýz a politické praxe, ale pokládá si následující otázku: „Jak vypadají naše dnešní nesnáze ze zorného úhlu komunistické ideje? Jedinou cestou, jak pochopit vše nové, je analyzovat svět skrze čočky toho, co bylo ´věčné´ v minulosti. Je-li komunismus skutečně ´věčná´ idea, pak funguje jako Hegelovská ´concrete universality´“.
   Žižek píše, že v období reálného socialismu byl populární vtip, který popisoval marnost boje tehdejších disidentů: V 15. století, když bylo Rusko okupováno Mongoly, šli prašnou cestou rolník a jeho žena. Zastavil je mongolský válečník na koni. Oznámil rolníkovi, že jeho ženu znásilní, ale protože je na cestě spousta prachu, tak potřebuje, aby mu při tom rolník držel varlata, aby se válečníkovi nezaprášila. Když Mongol ženu znásilnil, nasedl na koně a odcválal, rolník se začal smát a skákat radostí. Jeho žena se tomu divila, ale on jí odpověděl: Dostal jsem ho, jeho koule jsou úplně špinavý!
   Dnes se bohužel tento vtip týká levice. Roku 1936 promluvil v Salamance Miguel de Unamuno k frankistům. Pravil tenkrát: Venceréis, pero no convenceréis (Zvítězíte, ale nepřesvědčíte). Je to to samé, co může říct levice k triumfu globálního kapitalismu? Nebo se levice týká opačné tvrzení, že sice přesvědčí, ale stejně nezvítězí? Tato tvrzení budou pravdivá, nezačne-li levice opět plně a věrně následovat myšlenku komunismu.

   Kapitalistický socialismus
   Je velmi zajímavé, jak snadno byla akceptována představa, že finanční krize roku 2008 byla velké a nepředvídatelné překvapení. A přitom už od začátku tohoto desetiletí na riziko kolapsu upozorňovali odpůrci Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kteří si uvědomovali, že banky vytvářejí iluzi ekonomického růstu tím, že obchodují s fiktivními penězi.
   Je jasné, že nyní po úmyslné ignoraci těchto varování nikdo z bankéřů neví, co přesně dělat. Součástí této hry jsou totiž nejrůznější očekávání, která nelze dopředu předpovídat. Jak trh zareaguje na tu nebo onu intervenci záleží nejen na tom, kolik lidí bude správnosti intervencí věřit, ale mnohem víc na tom, kolik lidí uvěří, že ostatní správnosti zvolené cesty věří. Je to stejné, jako když před lety John Maynard Keynes srovnal kapitálový trh s pitomoučkou soutěží, v níž účastníci vybírali nejkrásnější dívky ze stovky dívek na fotografiích, které jim předložili. Vítězem soutěže se stal člověk, jenž vybral dívky, které se nejvíce blížily průměrnému názoru na to, jak by měla krásná dívka vypadat. „Nejde o to vybrat nejkrásnější dívky podle svého vlastního soudu, ale o to, abychom vybrali ty, které by za nejkrásnější považovala průměrná většina.“
   Na finanční krizi dnes máme léčbu. Léčbu, o které Michael Moore napsal, že jde o loupež století. Na dluhy, které způsobil Wall Street, si má vzít hypotéku Main Street, tedy střední třída. „Je skutečně pravda, že žijeme ve společnosti riskantních rozhodnutí, kde ale jen někteří mají možnost rozhodovat, zatímco ostatním nezbývá, než riskovat…,“ píše Žižek.
   Řešení finanční krize ukazuje jasně asymetrii, která mezi Wall Street a Main Street je. Zatímco Wall Street může prosperovat, i když Main Street upadá, tak bez prosperující Wall Street se v současném systému Main Street dařit nemůže. To vede až k tomu, že americký nebo evropský kapitalismus jsou poháněny obrovskými subvencemi, které udržují produkci americké bavlny nebo evropského masa a mléka a zvýhodňují ji před konkurencí.
   Ti, kteří volají po návratu od finančních spekulací k „skutečné tržní ekonomice“, si neuvědomují, že tím popírají jeden z rysů kapitalismu: neustálé zvyšování fiktivních finančních toků patří v kapitalismu ke „skutečnému“.
   Bohužel hlavní obětí současné krize nemusí být kapitalismus, nýbrž levice, která nyní neumí nabídnout životnou globální alternativu kapitalismu. Velkou chybou levice podle Žižka také bylo, že nedokázala zabránit totální likvidaci „lidových demokracií“ po roce 1989. Tyto režimy neměly být úplně zničeny, ale radikálně přeměněny.

   Kapitalistická propaganda
   Ideologové kapitalismu tvrdí, že ač se krize jeví jako velmi krutá, bude jen krátká a bude mít pozitivní dopad. Tvrdí, že krize je jen součástí zcela normálního procesu „tvořivé destrukce“, po které následuje ekonomický růst.
   Kapitalismus je systém, který umí lidi okouzlit sny (o svobodě; o úspěchu, který záleží jen a jen na nás; o štěstí, co je hned za rohem). Ale i tyhle sny se mohou rozplynout tváří v tvář realitě finanční krize. Proto se zrodil nynější kapitalistický pragmatismus: musíme akceptovat hořkou kapitalistickou skutečnost, protože stále je to ta nejlepší ze všech možností. Kapitalistická propaganda tímto tvrzením vzbuzuje zdání, že každé radikální řešení nynější situace musí přinést jedině ještě větší bídu. Zbídačovaným třídám je vymýván mozek ideologickým aparátem, aby nedokázaly vnímat své vlastní zájmy. Když kuře dobrovolně kráčí na jatka, není třeba žádné přímé represe.
   V současnosti nám kdekdo namlouvá, že naše doba je postideologická, ale toto odmítnutí ideologie jen ukazuje, že jsme v ideologii až po uši.

   „Nový duch“ kapitalismu
   Kapitalismus se v posledních letech mění. Jeho hierarchická struktura se změnila v síť autonomních organizací, v nichž se klade důraz na iniciativu zaměstnanců a které se spojují do týmů mobilizovaných k tomu, aby uskutečňovaly vize svých „leaderů“.
   Kapitalismus tak vlastně využil jednu z levicových myšlenek. Z Che Guevary udělal trh postmoderní ikonu a začal dávat na odiv nové „cool“ kapitalisty, kteří nenosí kravaty.
   Cíl je jasný: je třeba zajistit sociální pasivitu lidí. Svobodná volba je stále iluzí. Kantova věta „Můžeš, protože musíš“ se jen změnila na „Musíš, protože můžeš“.

   Komunismus, opět!
   „V současném globálním kapitalismu dosáhlo ideologické přizpůsobení se tomuto systému takové výše, že pouze málokdo se opováží třebas jen snít o možných alternativách… Několik málo přežívajících komunistických režimů se proměnilo v autoritativní zastánce nového, dynamičtějšího a efektivnějšího ´kapitalismu s asijskými hodnotami´… Spolu se vzduchem, zemí, vodou a ohněm staly se peníze pátou přírodní silou, s níž lidé musí počítat.“
   Kapitalistický systém ale přináší stále víc negativního – energetickou krizi, drancování přírodních zdrojů, nedostatek vody, prohlubující se postkoloniální závislost jedněch zemí na druhých, boháče na jedné straně a chudáky na druhé (apartheid, v němž si část světa užívá nadbytku, zatímco zbylá většina žije ve strádání, chaosu a permanentní válce).
   Abychom tyto problémy vyřešili, nelze je řešit nezávisle na sobě. Je zapotřebí „nových forem velké kolektivní akce… Komunismus je znovu před branami.“

   Nové vymezení společného
   Potraviny, voda, vzduch, přírodní bohatství, životní prostředí, kultura, vzdělání nebo zdraví nejsou „komodity jako ty ostatní“. Kdo rozhodne, co má z těchto věcí prioritu? Lze s nimi obchodovat? Jsou přece společné (common). „Otázka komunismu tak před námi znovu vyvstává.“
   Současný globální kapitalismus v sobě obsahuje čtyři antagonismy: 1) Hrozbu ekologické katastrofy. 2) Nepoměr mezi soukromým vlastnictvím a tak zvaným intelektuálním vlastnictvím. 3) Důsledky vědeckotechnického pokroku. 4) Nové formy apartheidu (viz výše). Na základech těchto antagonismů vyrůstá podle Žižka nový proletariát. Lidé, kteří jsou vyloučeni ze své vlastní podstaty (commons). Oproti klasické představě proletariátu, který „nemohl ztratit nic, než své okovy“, jsme ale nyní v ohrožení, že ztratíme úplně všechno. Hrozí nám, že budeme redukováni na abstraktní subjekty, s nimiž bude snadno manipulováno a které budou vegetovat v neobyvatelném prostředí.

   Socialismus, nebo komunismus?
   „Komunismus je v opozici k socialismu, neboť rovnostářský kolektiv nahrazuje organickou komunitou (Nacismus byl nacionálním socialismem, ne nacionálním komunismem)…
   Eric Hobsbawn nedávno publikoval sloupek s názvem Socialismus selhal, kapitalismus bankrotuje. Co přijde dál? Odpověď je: komunismus. Socialismus chce vyřešit první tři ze čtyř kapitalistických antagonismů, aniž by se zaměřil na ten čtvrtý – aniž by pomyslel na proletariát.“
   Podle Žižka není komunismus utopická idea, jejíž uskutečňování nezvratně končí selháním nebo sebedestruktivním terorem. Komunismus podle něj není světlo na konci tunelu, které znamená šťastný konec dlouhého a svízelného boje. To světlo, co v tunelu vidíme, jsou reflektory vlaku, který se k nám řítí plnou rychlostí.

   Čtení Žižkovy knihy je nesnadné. Ale má cenu. Když se knihou prokoušeme, naskytne se nám okouzlující, elektrizující a k přemýšlení vyzývající pohled, z něhož jsem ukázal jen zlomek, a to ještě dost útržkovitě. Žižek se podrobněji věnuje nejen výše uvedeným tématům, ale třebas i roli revoluce v dnešní době, tomu, jak myšlenky převést do praxe.
   Žižek revoltuje proti světu, v kterém chudáci hladoví a banky vydělávají biliony. Žižek také odpouští bývalým komunistům: „Nebojte se, spojte se s námi, vraťte se! Měli jste antikomunistické nadšení, ale promíjím vám to – nastal opět čas, abychom byli vážní!“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]