Etické a estetické
   V průběhu 60. let se postupně uvolňovala atmosféra v různých oblastech společenského života. Tak i úvahy o etických a estetických otázkách, jejich vzájemné provázanosti, se staly frekventovaným tématem, kterým se zabývala řada studií uveřejněných na stránkách mnoha kulturních časopisů. Tyto úvahy souvisely a reagovaly na reálné klima ve všech vrstvách společnosti. Šlo tedy většinou o kritiku současného stavu, ale jak se tehdy psalo, o konstruktivní kritiku, která chápe etické nepravosti jako dílčí, v žádném případě ne jako chyby vyplývající ze systému. Například k demonstraci etické problematiky v rámci uměleckého díla sloužila tehdy tvorba slovenského dramatika Petra Karvaše, jehož nejsilnější dramatická díla vznikají podle J. Kopeckého právě tehdy, kdy „společenský ideál, naplněný na scéně krví a životem, byl totožný s dobovým ideálem v hledišti“. Autor vzpomínané studie doplňuje toto zjištění ještě upozorněním, že to samozřejmě nemusí být naprostá většina publika, třeba jen jeho část, která se ztotožní s umělcovým záměrem. Současnou morálku charakterizuje: „Stará morálka už neplatí, ale nová se ještě v širokém společenském vědomí nevžila natolik, aby nebyly nutné v denní životní praxi kompromisy, které jsou s komunistickou morálkou v rozporu.“ Jde tedy o rozpor mezi daným stavem věcí a jistým ideálem. V kontextu úvah o umění je tento vztah, tedy tento rozpor, naprosto samozřejmý. Právě umění má mít sílu poukazovat na ideál, nejen estetický, ale i etický. Samozřejmě tento stav nemůže fungovat prvoplánově, pak by se jistě nejednalo o umění, ale o ideový, prvoplánový plakát. Hry Petra Karvaše, na rozdíl od některých dramat 50. let, to v žádném případě nebyly.

   Tolerance k novým či staronovým uměleckým druhům a žánrům
   60. léta jsou také, na rozdíl od předcházejícího období, mnohem tolerantnější k různým, řečeno ústy 50. let, extrémním, nesocialistickým uměleckým projevům. Mohl to být například jazz, vědecko-fantastická literatura a podobně. Dochází k seriosním analýzám těchto projevů, mění se i orientace vydavatelské činnosti, stejně jako dramaturgie časopisů a podobně. Pozornost si také zákonitě začínají vyžadovat i nové druhy či formy ve světě umění. Z těch forem to jsou především „Divadla malých forem“, která mimo uplatňování nového dramatického pojetí jsou také nositelkami i nových esteticko-filozofických myšlenek -konceptů. Je zajímavé, že jejich činnost se neomezuje jen na největší kulturní centra. V Praze například Semafor nebo Apollo, v Brně pak Večerní Brno, v Bratislavě Divadlo na Korze. Vznikají také často mimo centra, jako vedlejší scény kamenných divadel, jako například v Olomouci Radionka, která měla také svou studentskou formu - Hej Rup. Hlavní význam těchto scén spočívá v jejich aktuálnosti, v autorských textech, v autorské hudbě. Tyto formy také umožňují volnost interpretace a také přesahy do dříve nevyužívaných prostředí.
   Teoretická reflexe velmi aktivně reaguje na nové umělecké druhy. Je to především televize, která se stává na počátků 60. let masovým médiem, a jako taková budí pozornost i v teoretických kruzích.
   Vychází například publikace nazvaná Čtyřikrát o televizi v edici Otázky a názory v Čs. spisovateli, která je v podstatě sborníkem příspěvků různých autorů na tuto novou skutečnost, na nové médium, a to z různých úhlů. Je to například pohled režisérky Evy Sadkové nebo Ladislava Smoljaka a dalších. Kniha záměrně a celkem logicky neřeší otázky televize komplexně, poukazuje na určité nové rysy, nový charakter. Tento soubor textů se stal podnětem k řadě zamyšlení nad televizí jako „novým uměním“. Při úvahách o specifice televize se jistě divák, vnímatel musel tehdy ptát, co nového přináší oproti divadlu, filmu, rozhlasu. Jedna z mnoha odpovědí J. Lederera: „Proměňuje diváky takřka v přímé účastníky události, která se právě odehrává - rozhlas nás o ní může pouze informovat a v kině můžeme zhlédnout jen její filmovou podobu, která nás už nikdy nemůže vzrušit tak, jako přímý televizní přenos. To je tedy její fenomenální dokumentaristická vlastnost, která se projevuje i tam, kde je televize uměním. Proti filmu je televizní představení živé, proti divadlu – jediné nereprizovatelné.“ Jistě, že by v pravém slova smyslu toto vysvětlení obstálo jen neúplně.

   Nastupující generace
   Charakteristika různých druhů umění a jejich žánrů byla dlouhodobě v centru společenského zájmu. Mladá generace vyjadřovala celkem nekompromisně svůj názor. Jednou z takových otázek týkajících se konkrétně poezie byla otázka míry subjektivity a objektivity. Mladá generace, tedy počátků 60. let, se staví proti tezi, proti představě, že v moderním socialistickém básnictví bude odzvoněno čisté lyrice. Právě tuto diskusi považuji za velmi podstatnou; týkala se v podstatě všech druhů umění a je nabíledni, že v předešlých letech by byla z ideologických důvodů téměř nemožná.
   Stejně tak se diskutovalo o charakteru současné opery. Šlo v podstatě o jistou aktualizaci tradičního žánru. Úvahy se nejvíce týkaly otázky interpretace. Především to bylo režijní pojetí, vyjádřené celkovým hereckým výkonem.
   Jaroslav Volek, ve své době jeden z nejvýznamnějších představitelů nového, otevřeného estetického myšlení, analyzoval dějiny opery v nejširších souvislostech. Právě na základě této hluboké analýzy dokumentoval opodstatněnost současných či nedávných trendů v opeře. Na otázku o funkčnosti opery v současnosti, tedy v 60. letech 20. století, odpověděl prostřednictvím příkladů kladně. Zde se opíral nejen o významné interpretační výkony, ale i o režijní a scénografické interpretace klasického repertoáru (Jernek, Svoboda a další).
   Je jistě zajímavé, v odstupu doby, sledovat, jak se interpretace operní literatury proměnila až k opeře čistě režijní, tedy kde stěžejní je režisérský záměr, kterému jsou podřízeny všechny ostatní složky.

   Reflexe reflexí
   Součástí hledání a prosazování nového pohledu na umění a kulturu obecně jsou i diskuse nad teorií, teoretickými statěmi. Tak například vznikla doslova polemika nad knihou Květoslava Chvatíka Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky. V podstatě šlo o možnou šíři interpretace různých, někdy i protichůdných názorů. Tak na jedné straně je kniha považována za svátek na estetické frontě, na straně druhé je pak konkrétní recenzent považován za nemyslícího tvora.

   Umění a společnost
   Propojenost kultury a umění se společenskými problémy je pokládána za samozřejmou. Například šéfredaktor časopisu Plamen Jiří Hájek rozebírá tento vztah ve všech jeho vazbách, zvláště v atmosféře před sjezdem spisovatelů: „Jde o to, abychom v literárních časopisech i v kritice a v celém veřejném mínění překonali vše, co nahrává opatrnictví, co odrazuje od obtížných úkolů, co podporuje přízemní řemeslnou spekulaci. Je opravdu o čem diskutovat: v literatuře i v životě.“

   Pokusy o reflexi nedávné minulosti
   Součástí nového pohledu na současnost je i jistý pohled nazpět a s tím i hodnocení protagonistů dob minulých, v tomto případě 50. let. V těchto souvislostech se nelehkého úkolu, a to oslavného článku k 60. narozeninám Ladislava Štolla, ujal Miloš Tomčík. Štollovu tvorbu za první republiky charakterizuje jako aktuální reakci na společenskou situaci. „Ladislav Štoll se zabýval v období mezi dvěma válkami i po osvobození hlavně tvorbou těch spisovatelů, jimiž se podařilo překonat rozpor snu a skutečnosti a obsáhnout účinným uměleckým obrazem rozpětí celé skutečnosti.“ Jistě komplikovanější bylo hodnocení práce Ladislava Štolla v posledním období, tedy v 60. letech, v jiné společensko-politické atmosféře. M. Tomčík oceňuje jeho snahu „...o hodnocení naší poezie v duchu a odkazu čelných představitelů socialistické literatury v období mezi válkami“.

   Kontakty
   Již od počátku 60. let se rozšiřují mezinárodní kontakty, a to zvlášť směrem na Západ. S tím také souvisí propagování umělců, současných, ale i těch tvořících v minulých dobách, kteří v 50. letech stáli mimo oficiálně propagovaný proud kulturní politiky. Mezi ně bezesporu patřil také Franz Kafka.
   Za jistý předěl v rámci kulturně-společenského klimatu je považována mezinárodní konference z konce května 1963, věnovaná právě dílu Franze Kafky, konaná v Liblicích. Na stránkách různých periodik se objevovaly různé příspěvky z této konference, komentáře, hodnocení. Tak například na stránkách Plamene se vyjadřuje k mnohem širším otázkám filozof Roger Garaudy. Odpovídá na otázky zahrnující velmi širokou problematiku, která byla svým způsobem zajímavá i pro levicovou kulturní frontu Francie. Stále aktuální je problém kultu osobnosti, který byl v centru politického i obecně kulturního zájmu po XX. sjezdu KSSS. S odhalením kultu osobnosti souvisí i otázky estetických koncepcí. Garaudy kritizuje právě populární koncepci socialistického realismu, jehož jedním z hlavních nositelů byl teoretik Ždanov, u nás právě v 50. letech velmi často citovaný. R. Garaudy vysvětluje: „Koncepce realismu vycházela z dogmatického východiska, které pohlíží na umění a uměleckou tvorbu z hlediska a kritérií již hotových děl.“ Dále píše: „Omylem filozofie kultu osobnosti je mechanistická deformace vztahu základny a nadstavby.“ Na otázku, co nám říká Kafkovo dílo dnes, tedy v roce 1963, odpovídá Garaudy: „Kafka bojoval proti odcizení, aniž byl schopen odcizení překonat. Kafkovo dílo je proto aktuální pro kapitalistický svět, v němž lidé žijí v odcizení. Ale je také aktuální pro socialistický svět, protože socialismus je začátkem boje proti odcizení, za totálního člověka, ale neruší všechny formy odcizení.“ Tedy poukazuje na nedostatky, na jistou přechodovou fázi, kterou socialismus představuje.

   Nové esteticko-filozofické koncepty
   V úvahách o teoriích různých druhů umění se odrážely i nové filozoficko-estetické koncepty s cílem najít adekvátní interpretaci ve vztahu k současnému uměleckému projevu.
   Václav Zykmund považuje za jeden z podstatných problémů současné teorie výtvarného umění vysvětlení, pochopení, ve své podstatě jistou definici moderního umění. Cílem těchto úvah je vyrovnání socialistické současnosti s moderním uměním i v jeho abstraktní podobě. Zykmundovy texty se opírají o historické reminiscence, o srovnávání slohových a stylových vývojových tendencí. Tak například srovnání gotiky a renesance a dalších. Moderní umění pak chápe v užším slova smyslu, ne tedy ve smyslu moderní - současné. Pak tedy toto „moderní umění“ je pro V. Zykmunda termín, „kterým označujeme určitou vývojovou etapu historie umění, jejíž začátek znamená začátek kvalitativního zvratu nejen v oblasti samotného výtvarného tvůrčího procesu, ale také způsobu, jakým umělecké dílo musí být divákem přijímáno“. Dalším tématem, které stálo před teoretickou reprezentací, byly úvahy nad podobou umění v socialismu. Zykmund na tuto otázku odpovídá: „Mizí-li v socialismu příčiny atomizace společnosti, nemizí tím nikterak individuálnost projevu, neboť socialismus je výsledkem odvěké lidské touhy po humanismu.“
   Zykmund, po zkušenostech s interpretací umění v 50. letech, upozorňuje na nebezpečí možného ideologického zjednodušování a v podstatě jistého nálepkování. Když hledá odpověď na otázku vztahu tzv. realismu k modernímu umění, chápe ji jako pseudoproblém. Zykmund tedy tvrdí, že „nelze moderní projev a realismus stavět proti sobě z toho důvodu, že mnohé moderní projevy jsou novodobými formami realismu…“

   Tradiční témata, specifika umění
   Nová situace také jinak interpretovala i tradiční problematiku, teoretická a historická témata, která byla již v předcházejících obdobích několikrát zpracována. Takovým tématem byl například nový pohled na umělecký spolek Devětsil. Dalším, ve své podstatě staronovým tématem, byly otázky, které řešily problém lidovosti, v novém, dobovém slova smyslu.
   Tak například v textech B. Balajky jde především o širší pojetí lidovosti, která jsou daleko od jednoduchého, jednostranného pojetí 50. let 20. století.
   Objevovala se i témata na první pohled naprosto neslučitelná, jako například úvahy nad srovnáním tvorby Jaroslava Haška a Franze Kafky.
   Demonstrace nových či staronových myšlenek byly často velmi nápadité. Je nutné si uvědomit, že počátek 60. let nedisponoval tolika možnostmi mediální komunikace, na které jsme zvyklí dnes. Tak například časopis Plamen mimo svou pravidelnou nápaditou grafickou úpravu využíval volné listy, různé skládačky, na nichž se soustřeďovala zvlášť významná sdělení, například otevřené, myšlenkově velmi inspirativní citáty významných osobností. Tak například citát slovenského básníka Miroslava Válka: „Dobře, poučme se z minulosti, kterou jsme prožili, ale mějme odvahu mluvit pravdu o přítomnosti, kterou žijeme. Nemyslím, že je u nás už všechno v pořádku…“ Šéfredaktor Plamene Jiří Hájek k tomuto tématu: „…Humanistická podstata socialismu, jež je rozhodujícím zdrojem jeho historické převahy nad kapitalismem, se neprojevuje jen v oblasti lepšího uspokojování hmotných potřeb člověka.“
   Spisovatel Jan Trefulka: „Slovo subjektivismus vystupuje dnes často jako nový strašák, zaklínadlo proti osobním i osobitým názorům. Objektivnost kritiky není podle mého názoru věc volby nebo dobré vůle. Je to otázka celkového stavu vědění o společnosti a době, je to otázka neustálého prověřování a opravování vlastních soudů, rozmetávání vlastních přihrádek, obnovování kontaktu s literárními díly.“

   Umělecká kritika
   Teoretická reflexe – umělecká kritika je vůči dobové umělecké tvorbě velmi přísná. Je to zvláštní, právě z našeho pohledu, který stále vidí 60. léta jako jistý vzor, jako předobraz relativně ideálního vztahu mezi různorodou uměleckou tvorbou, uměleckou praxí a teoretickou reflexí. Právě asi v tom je ta stálá síla, jedinečnost umělecké tvorby 60. let 20. století zároveň s její teoretickou reflexí.
   V tomto slova smyslu, tedy ve smyslu kritických slov vůči divadlu, tedy především dramaturgii, hovoří i studie Jana Kopeckého přímo nazvaná Krize divadla, nebo krize názoru na divadlo? Již samotný název otevírá řadu otázek týkajících se samotného dramatického umění a současně také jeho teoretické reflexe. Autor podrobně rozebírá situaci jak ve vlastní dramatické tvorbě, tak i v její interpretaci. „Rozpor teorie a praxe? Snad. Ale co když je to něco ještě vážnějšího: absence vědomí, s čím má vlastně společnost v případě divadla co činit? Nebo prostě falešný názor na divadlo, který už neodpovídá naší době.“
   Seriosně se analyzuje nová literární tvorba; hledá se v ní to typické, obecné. Tedy nastává situace, kdy se respektuje umělecká tvorba jako zdroj poučení, jako opravdový předpoklad obecně estetických modelů, konceptů. Obrací se karta. Zatímco v 50. letech se všemocná teorie snažila vyprodukovat uměleckou tvorbu jistého charakteru, jistého estetického konceptu, 60. léta se závazně snaží hledat tyto koncepty ve vlastní umělecké tvorbě. Tak se také setkáváme s novým diametrálně odlišným pojetím socialistického realismu, než byl tradičně chápán. Tento nový pohled je například přímo narýsován ve studii I. Bernštejnové, která vidí estetiku socialistického realismu ne v produktu socialistického prostředí, nýbrž ji chápe ve „vzájemně se prolínajícím vztahu mezi individuem a sociálním prostředím, což znamená pochopení aktivní tvůrčí role individua.“

   Duchovní guru
   Jednou z nejčastěji vzpomínaných osobností, jehož literární tvorba a také teoretické studie se staly v našem prostředí zdrojem zájmů a poučení pro velkou část intelektuální veřejnosti byl Jean-Paul Sartre. Velmi výstižný je název článku Jiřího Hájka, v kterém analyzuje význam této osobnosti pro naše prostředí: Problematický dramatik, nebo dramatik problémů?
   Hájek se vyjadřuje k Sartrovi v kontextu širokých souvislostí: „Mluvíme o našem vztahu k Sartrovi, ale přitom nejde jen o lokální československou záležitost. V prudkých výkyvech tohoto vztahu se odráží s různými plus a mínus něco obecnějšího: nejistoty a rozpaky celé světové socialistické kultury. Někteří lidé si možná představují, že by bylo v dnešní situaci oportunní, abychom onoho „druhého“ nepříjemného Sartra prostě zapomněli, abychom zdvořile zamlčeli všechny jeho dřívější konflikty s marxismem a marxisty, abychom se jali šetrně upravovat jeho dílo pro potřeby čítanek, vyoperovávajíce z něho jeho skutečné rozpory. To by však bylo jen pokračováním toho, co jsme dělali dřív, i když s jiným podtextem: dopadlo by to však nakonec stejně. Naopak: je třeba, abychom viděli Sartra konečně celého, takového, jaký je.“
   Ve velké míře se právě od názorů J. P. Sartra, jak jejich bezmezného přijímání, tak i odmítání, odvíjela domácí teoretické reflexe, představovaná například Karlem Kosíkem, Sávou Šaboukem a jinými.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]