Původně jsem nechtěl odpovídat na "sebereflexi" Emila Hrušky v Obrysu-Kmeni č. 28/2002. Jednak proto, že politicko historické hodnocení jedné z ozbrojených složek bývalé ČSSR není podle mého názoru zrovna vhodným tématem týdeníku pro literaturu a kulturu, a jednak proto, že jsem považoval za lidsky nedůstojnou a cti bývalých ochránců státních hranic odporující snůšku polopravd a zkreslení násilně vytržených z komplexního hodnocení historie a pokrokových tradic Pohraniční stráže. K odpovědi mě však nutí řada dopisů a telefonátů, jejichž autoři se rozhořčeně pohoršují nad Hruškovým hanopisem a požadují nad ním hlubší zamyšlení, když už Hruška vyzývá k diskusi.
   Aniž by se slovem zmínil o významném podílu PS na politickém, ekonomickém, kulturním a sportovním rozvoji života v pohraničí, na vytváření podmínek pro bezpečnost života obyvatel a to nejen v pohraničí, na komplexním zabezpečení obranyschopnosti země, zaútočil Hruška metodou soudobých přepisovačů historie - holou, absolutní negací historie PS, aby zpochybnil její pokrokové tradice a obětavou službu pohraničníků, která ve svých důsledcích prospívala naprosté většině občanů Československa ve všech etapách jeho poválečného vývoje. "Zapomněl", že systém ochrany státních hranic byl rezultátem mezinárodních a vnitropolitických vztahů, jejichž hlavním obsahem byl třídní antagonismus po celou dobu svého vývoje v obraně proti nepřetržitému a komplexnímu úsilí mezinárodního kapitálu směřujícímu k odstranění svého úhlavního nepřítele - socialistické soustavy - v zájmu rozšíření svých zisků, odbytišť, levné pracovní síly a koneckonců v zájmu dočasného odložení konečného řešení své všeobecné krize. Ke splnění tohoto cíle používal a stále používá všech prostředků. To se samozřejmě projevovalo na státních hranicích rozděleného světa, které byly barometrem mezinárodních vztahů. A tomu odpovídal, byť s dílčími chybami, systém ochrany státních hranic.
   Hruška zřejmě nechce nic vědět o tom, že poválečnému systému ochrany státních hranic předcházelo americké bombardování důležitých československých průmyslových kapacit a politických center, nemluvě už o atomovém bombardování Hirošimy a Nagasaki, což mělo působit jako varování národům, které chtěly vyvodit zásadní poučení z hrůz, které jim přivodil mezinárodní kapitál. Nic asi neví, že pravou příčinou spuštění železné opony byl Churchillův projev ve Foultonu v r. 1947 - politická linie Západu na zadržování a zatlačování komunismu. "Zapomněl" na vznik NATO v roce 1949 a odmítnutí žádosti SSSR stát se jeho členem, na remilitarizaci SRN a její následné přijetí do NATO v rozporu s usnesením Postupimské konference, na aktivní působení generálů Speidela, Heusingera, Gehlena a dalších pohrobků nacismu, kteří se za aktivní podpory tzv. západních demokracií nikdy nevzdali naděje po revanši, stejně tak jako právem odsunutí Němci. Hruška asi nic neví o lokálních válkách, které hrozily přerůst ve válku světovou v Koreji, ve Vietnamu a jinde ve světě, o cíleném vyvolávání konfliktů a krizí v Maďarsku, Polsku, NDR, na Kubě, v ČSSR, na Blízkém a Středním východě, v Africe a Latinské Americe také tzv. západními demokraciemi. Nic neslyšel o trvalé, všestranné podpoře Západu vnitřním silám, nepřátelsky zaměřeným vůči dosud nejspravedlivějšímu společenskému řádu v lidských dějinách. Hruška ve své sebereflexi nechce asi nic vědět o stovkách zavražděných pracovníků státních, politických, hospodářských orgánů, zakladatelů JZD, příslušníků SNB, PS a dalších složek ozbrojených sil agenty cizích rozvědek a nepřátel socialismu. Uniklo mu, že ještě v 70. a 80. letech bylo každoročně zadrženo na státních hranicích ČSSR v průměru na 500 narušitelů, vybavených střelnými a jinými zbraněmi či prostředky ohrožujícími životy a zdraví pohraničníků. Ve své nevědomosti a humánní namyšlenosti pak kritizuje zákon a předpisy, které dávaly pohraničníkům možnost a právo v přesně vymezených situacích a po využití mírnějších prostředků použít zbraň k ochraně sama sebe, jiné osoby a své vlasti proti osobám, které nezákonným způsobem narušovaly suverenitu země. Hruška čtenářům taktně zamlčel, že proti pohraničníkům byly organizovány provokace ozbrojenými silami, dislokovanými na území SRN i skupinami a jednotlivými osobami, zejména z řad sudetoněmeckého landsmanšaftu. Stojí tedy otázka: Jak by vypadala situace v našem pohraničí (a nejen v něm), bezpečnost jeho obyvatel, kdyby nebyl vytvořen systém ochrany státních hranic, schopný čelit spojeným silám nepřátel socialismu?
   Cožpak je možné opomenout důsledky mnohaletého působení ideologické diverze západních center, které zneužívaly objektivních potíží a subjektivních chyb politického a hospodářského vedení země k pomluvám, štvaní a k přímému vybízení lidí k ilegálnímu odchodu do "laskavé" náruče západní svobody a demokracie? To, že tato činnost byla flagrantním vměšováním do vnitřních záležitostí mezinárodně uznaného státu a člena OSN a že nabádání k porušování zákonů tohoto státu vedlo často k osobním a rodinným tragédiím, jako by prostě nebylo.
   Tvrdit za těchto okolností, že PS byla orientována proti vnějšímu nepříteli jen formálně, je důkazem neschopnosti vidět události v příčinných souvislostech, stejně jako tvrdit, že pohraničníci byli orientováni v prvé řadě proti "potencionálním uprchlíkům z ČSSR a dalších zemí Varšavské smlouvy". Všichni pohraničníci, kteří prošli základní přípravou pro službu na státních hranicích na rozdíl od Hrušky vědí, že byli orientováni proti všem narušitelům, kteří se pokoušeli překonat nezákonnými způsoby státní hranice a to bez rozdílu národnosti a státní příslušnosti. To, že se v osmdesátých letech zakročovalo zejména proti občanům NDR nebylo způsobeno orientací pohraničníků, ale především působením sil, které usilovaly o likvidaci NDR a její protiústavní pohlcení Spolkovou republikou. A ví-li Hruška něco konkrétního o "honu na enderáky" a drastických zákrocích proti nim, které byly v rozporu se socialistickou zákonností a nebyly již dříve potrestány, měl tehdy a má i nyní jistou občanskou povinnost.
   K "formálnosti" orientace PS proti vnějšímu nepříteli, jak ji pojímá Hruška, lze jen dodat, že PS byla mj. vyzbrojena protitankovými kanóny, tarasnicemi, pancéřovkami, obrněnými transportéry a měla vybudovaná obranná zařízení, tedy disponovala prostředky, které by nemohly být použity proti "uprchlíkům" ani v nejbujnějších snech. O absurditě Hruškových konstrukcí svědčí i jeho poslední služební zařazení.
   Stojím v němém úžasu nad jeho tvrzením, že podle náročnosti Zákona o ochraně státních hranic na výběr lidí pro službu na hranicích "nebylo vlastně z koho vybírat" a že se PS po desetiletí potýkala s kritickým nedostatkem "organizačně schopných, vzdělaných lidí, ochotných sloužit v drsných a náročných podmínkách".
   V PS vykonaly svou občanskou povinnost statisíce Čechů a Slováků, kteří úspěšně zvládli úkoly v různých funkcích a jejich služební i mimoslužební činnost byla vysoce hodnocena příslušnými orgány a obyvatelstvem pohraničí. Své vysoké kvality prokazovali i na přehlídkách ozbrojených sil. Postupně byl v rámci MV vybudován kvalitní ucelený systém základního, středoškolského a vysokoškolského vzdělávání pohraničníků, včetně vzdělávání jazykového. Důraz byl položen na odbornou právní a politickou přípravu lidí. Toho se dostalo i Emilu Hruškovi. Ten vzkázal čtenářům, že "na rozdíl od jiných", asi méně vzdělaných a zkušených, ví, o čem píše, když byl čtrnáct let příslušníkem PS.
   Já jeho vzkaz čtenářům doplním tím, že ví velmi málo o tom, co píše. Neprodělal ke své škodě vojenskou základní službu, nepoznal fyzické a dušení vypětí pohraničníka v normální a mimořádné situaci, které by v praxi prověřilo jeho kvality. Neprošel základními funkcemi u pohraniční roty, nepoznal odpovědnost velitele za vymezený úsek státních hranic, za zdraví a životy pohraničníků i narušitelů. Nikdy nebyl nucen oznámit rodičům zabitého pohraničníka, že se jejich syn již nikdy domů živý nevrátí. Jako absolvent civilní střední školy absolvoval přímo Fakultu ochrany státních hranic VŠ SNB a ani poté nešel "na čáru", nýbrž do funkcí, které se na ochraně hranic podílely nepřímo. Nezazlívám mu to, i těchto funkcí bylo třeba. Dělat si však z těchto pozic nárok na hanobení historie PS a statečné obětavé služby několika generací pohraničníků považuji za neskromnou nehoráznost. Jsem si jist, že jeho vzkaz čtenářům nemůže zpochybnit hrdost bývalých ochránců státních hranic na svou službu vlasti.
   Vyjádřili to konečně i účastníci loňského setkání hraničářů, kteří se sešli u příležitosti 50. výročí přijetí Zákona o ochraně státních hranic v Poběžovicích, kam Hruška bohužel nepřijel, a které mu také jaksi "nesedí". Slyšel by totiž, že hodnocení historie PS v základním referátu předsedy Národní rady KČP Ing. Karla Jandy nebylo jednostranné a zavádějící, jak jej Hruška zasvěceně hodnotí. Účastníci se poklonili všem bývalým ochráncům hranic - bájným Chodům, ochráncům hranic před druhou světovou válkou a po ní a k jejich památníkům položili kytice květů. Vyzdvihli nezastupitelnou funkcí Pohraniční stráže a orgánů ochrany státních hranic pro všestranný rozvoj pohraničí a pro mírové řešení mezinárodních problémů. Kriticky též posoudili negativní jevy a řekli nahlas: Porušování zákonů, zvláště při použití zbraně, bylo v minulosti oprávněně přísně postihováno příslušnými orgány. Nestalo-li se tak, nikdo a nic nebrání tomu, aby k postihu viníků došlo i nyní. Budeme však bránit všechny, kteří jsou osočováni a stíháni bezdůvodně a odhalovat jména těch, kteří prolili krev pohraničníků i těch, kteří hanobí jejich službu vlasti. Na Hruškově místě bych se pokorně omluvil bývalým ochráncům státních hranic. Jen nevím, zda by jeho omluvu přijali. Neboť, jak napsal Karel Čapek: "Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní. Jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jim nebyl vždycky. Kdo mění víru neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]